Galerie plastik 9. 9. – 30. 10. 2022 Kurátoři/Kuratoren Filip Jakš, Petra Zachovalová
Název výstavy, který znamená „Slavná okupace exotických Hořic císařem Andrewem,“ je ponechán v originální angličtině, protože ta je jazykem kolonizátorů i globalizace, která se snaží o ekonomickou nadvládu a moc jedněch nad druhými. K oběma jevům je Gilbert značně kritický. Ve svých kresbách, malbách a instalacích cituje expresionismus a estetiku expozic etnografických muzeí. Tu a tam na diváka vypadne odkaz na násilí, které je ukryté za pompou zaoceánských cest, a veliká bolest a zhnusení z naší minulosti, současnosti i budoucnosti.
Recepty ke zhojení těchto ran jsou dodnes velmi diskutované. Andrew Gilbert se ve vnímání této bolesti připodobňuj k umělcům německého expresionismu. Umělecky parafrázuje sebevraždu Ernsta Ludwiga Kirchnera, který těžce nesl, jak je vysmívaný jeho „domorodý“ rukopis. Po putovní výstavě Zvrhlého umění (Entartete Kunst, 1937), která podobně dehonestovala celé moderní umění, si pak Kirchner vzal život.
Gilbert cituje také Emila Noldeho, jehož postoj k africkým kmenům však nebyl příliš citlivý. Nolde maloval useknuté a vysušené hlavy „primitivních“ obyvatel Namibie, které s „vědeckou“ zvědavostí sbírali koloniální dobyvatelé.Gilbertovy figuríny vojáků svým zpracováním odkazují na expozice militarií, na sbírky fetišů a také na lidská zoo, která sloužila zábavě v mnohých evropských městech. Válečné vlajky, které jsou pro vojáky svaté a nesmí se pokládat na zem, nesou v případě Gilbertovy výstavy na sobě symboly Katastrof historie i současnosti naší dehumanizované společnosti.
Gilbert zdůrazňuje, že absolvoval kromě uměleckých studií také dějiny výtvarného umění, proto jeho práce nese charakter symbolického společenského i uměnovědného komentáře. S nadhledem vnímá i pojem „primitivismus“, který původně označoval krajinomalbu Vlámů a Italů 14. a 15. století. Jde v širším slova smyslu o návrat pozitivního vztahu k přírodě. Až ve 20. století se tento pojem začal používat také jako označení kmenového umění.
Gilbertova práce může vypadat jako nejapný vtip, ale vyrovnává se s traumaty, která jsou tabuizovaná, a staví z nich totemy. Hrdě se označuje za skotského imigranta v Berlíně a s mrazivou ironií se vysmívá všem dobyvatelům a hrdinům. Angažovaně zesměšňuje stále přežívající boj o ekonomickou nadvládu, v němž jedni touží po ovládnutí druhých. Současné postkoloniální myšlení se již více zaměřuje na komplexitu, nestálost a dynamičnost globalizovaného světa. V něm stále větší roli hraje celosvětové propojení a migrace. Život v globalizované megapolis už neutváří vliv jedné nebo více mocností, je změtí různorodých kulturních prvků.
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Der Ausstellungstitel, der übersetzt „Die glorreiche Okkupation des exotischen Hořice durch Kaiser Andrew“ bedeutet, wurde im englischen Original belassen, da es die Sprache der Kolonisatoren und der Globalisierung darstellt, die nach wirtschaftlicher Vorherrschaft und der Macht des Einen über den Anderen strebt. Gilberts Haltung zu diesen beiden Phänomenen ist vehement kritisch. In seinen Zeichnungen, Gemälden und Installationen zitiert er den deutschen Expressionismus und die Ästhetik ethnografischer Museumsausstellungen. Hin und wieder springt dem Betrachter ein Hinweis auf die Gewalt entgegen, die sich hinter dem Pomp der Ozeanfahrten und dem großen Schmerz und Ekel unserer Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft verbirgt.
Rezepte zur Heilung dieser Wunden werden bis heute heftig diskutiert. In seiner Wahrnehmung dieses Schmerzes vergleicht sich Andrew Gilbert mit den Künstlern des deutschen Expressionismus. Kunstvoll paraphrasiert er den Selbstmord Ernst Ludwig Kirchners, der sehr unter dem Spott seiner „primitiven“ Handschrift litt. Nach der Wanderausstellung „Entartete Kunst“ (1937), die auf diese Weise alle moderne Kunst abwertete, nahm sich Kirchner dann das Leben.
Gilbert zitiert auch Emil Nolde, dessen Haltung gegenüber afrikanischen Stämmen allerdings nicht sehr sensibel war. Nolde malte die abgehackenen und ausgetrockneten Köpfe der „primitiven“ Bewohner Namibias, die von den kolonialen Eroberern mit „wissenschaftlicher“ Neugier gesammelt wurden. Gilberts Soldatenfiguren beziehen sich auf Militärausstellungen, Fetischsammlungen und auch auf die Menschenzoos, der in vielen europäischen Städten der Unterhaltung dienten. Kriegsflaggen, die den Soldaten heilig sind und nicht auf den Boden gelegt werden dürfen, sind im Fall von Gilberts Ausstellung Symbole für die Greueltaten der Geschichte und der Gegenwart unserer entmenschlichten Gesellschaft.
Gilbert betont, dass er neben dem Kunststudium auch das der Kunstgeschichte absolviert habe, weshalb sein Werk den Charakter eines symbolischen Gesellschafts- und Kunstwissenschaftskommentars darstelle. Besondere Aufmerksamkeit widmet Gilbert auch dem Begriff des „Primitivismus“, der sich ursprünglich auf die Landschaftsmalerei der Flamen und Italiener des 14. und 15. Jahrhunderts bezog. Im weitesten Sinne stellt dieser die Rückkehr einer positiven Beziehung zur Natur dar. Erst im 20. Jahrhundert wurde dieser Begriff auch als Bezeichnung für Stammeskunst verwendet.
Gilberts Arbeit mag teilweise wie ein Witz wirken, doch sie greift tabuisierte Traumata auf und baut Totems daraus. Selbst bezeichnet er sich stolz als schottischer Immigrant in Berlin und verhöhnt alle Eroberer und Helden mit eiskalter Ironie. Er verspottet auf einnehmende Weise den anhaltenden Kampf um wirtschaftliche Vormachtstellung, in welcher die Einen über Andere herrschen. Die zeitgenössische postkoloniale Denkweise konzentriert sich bereits stärker auf die Komplexität, Unstetigkeit und Dynamik der globalisierten Welt, in der Vernetzung und Migration eine immer wichtigere Rolle spielen. Das Leben in einer globalisierten Megapolis wird nicht mehr vom Einfluss einer oder mehrerer Mächte geprägt, sondern ist ein Wirrwarr verschiedenster kultureller Elemente.
Filip Jakš
