Anna Bochkova, András Cséfalvay a Lukáš Likavčan, Katarína Poliačiková + František Hudeček
sobota 3. 8. VERNISÁŽ
14:00 DĚTSKÁ VERNISÁŽ s keramickou dílnou s Annou Bochkovou
17:00 ZAHÁJENÍ VÝSTAVY s kosmickou hudbou s Viktorem Dadi
kurátorka: Anna Crhová
Galerie plastik Hořice
Mezinárodní festival krásných umění se do Galerie plastik vrací už po desáté. Tentokrát jsme se rozhodli, pojmout ho trochu jinak: bude se jednat o internacionální přehlídku umění, které reflektuje téma vskutku mezinárodní – kosmos. V Hořicích tak představí svá keramická mimozemská města Anna Bochkova, k vidění bude filozoficky laděné video umělce Andráse Cséfalvaye a filozofa Lukáše Likavčana a prozkoumat budeme moct také fotografie vesmíru, představené v projektu Kataríny Poliačikové. Současná díla pak doplní grafika Františka Hudečka, jeden z nových přírůstků naší sbírky.
Festival ale tentokrát nebude pouze o umění, ale také o vědě! Ve spolupráci s jičínskou Hvězdárnou jsme pro vás připravili i přednášky o astrofotografii a sledování hvězd. Do vesmíru se přeneseme také při projekci filmu Ikarie XB1 Jindřicha Poláka (1963).
sobota 3. 8. 17.00 vernisáž výstavy s vesmírem inspirovaným občerstvením a koncertem
pátek 16. 8. 17.00 David Vališka: O astrofotografii / přednáška
sobota 17. 8. 20.00 Ikarie XB1 / filmová projekce a po ní sledování hvězd
vernisáž 25. 4. v 17.00: součástí vernisáže bude tvorba živého sousoší s Karlem Kuncem a Martinem Zetem
Hlavní záměr výstavy, pojaté jako svého druhu reportáž, spočívá ve zviditelnění existence uměleckého, pedagogického a obecně hodnotového odkazu nabytého studiem na hořické Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické. Prostřednictvím děl pěti sochařů a sochařek, absolventů a absolventek této školy, se obrací do nedávné historie, ale především k živé přítomnosti, aby zdůraznila i význam samotného zrodu instituce před 140 lety. Celek prezentovaný v symbolickém prostoru Galerie plastik, od svého vzniku se školou úzce spjaté, je tvořen současnými pracemi, také ale kresbami, sochami a fotografickými záznamy uměleckých akcí z doby jejich středoškolského studia. Umožňuje tak nacházet vzájemnosti působení dobového stylu výuky a osobitosti pozdějšího uměleckého výrazu vystavujících, včetně vlivu jejich následného studia na pražské Akademii výtvarných umění. Nabízí možnost uvidět „to, co zbylo“.
Současné práce KRYŠTOFA KAPLANA charakterizuje prolínání technicistní a tělesné formy s metaforickým významem transformativního děje. Ve výstavě jej prezentují Procesy, objekty tvořené nosnou architekturou a objemy formovanými expanzí fyzikálně-chemických sil. Torzo reflektuje možnosti plasticity vymezené kovovou figurální konstrukcí. Hořickou SUPŠSK vnímal Kryštof Kaplan v době rozhodování o volbě střední školy jako jedinou možnost, kde lze studovat kvalitní sochařství. Důležitou roli pro něho na škole sehrál Martin Zet – díky jeho komentářům začal opravdu nad sochou přemýšlet. V kontrastu dosavadního školního stereotypu kopírování vzorových modelů to vnímal jako důležité „prozření“. / MARKÉTA KOREČKOVÁ si z doby studia na hořické SUPŠSK vybavuje nejednu vyhrocenou situaci. Opakovaně se totiž odvážila k netradičním výrazovým formátům, – některými evidentně předjímala dnes pro ni již charakteristické téma ženských rolí a rodinného společenství. Do současné výstavy zařadila svou nejnovější práci Rodina v louži obsahující srozumitelnou symboliku a subverzi specifického humoru. Její významy odkazují do autorčina osobního prostoru, současně ale umožňují rezonanci problematického tématu dnešní moderní civilizace. / ŠTĚPÁN MÁLEK si již během středoškolského studia uvědomil skutečnost, že klasická kresba a modelování jsou podpůrnou součástí svobodné umělecké práce. Také již na hořické SPUŠSK začal projevovat zájem o konstruktivistické tvarosloví, jehož principy umělecky interpretuje dodnes. Inspirativní význam pro něho měly tehdy výtvarné publikace vydávané od 70. let Jazzovou sekcí. Z pedagogů školy si velmi vážil Dagmar Štěpánkové, především za její otevřený přístup, podnětný byl pro něho i Miroslav Čapek. / Také v pozdějších pracích LENKY MELKUSOVÉ – jde hlavně o psychologické dětské portréty – zaznívá raný formující kontakt s kvalitní sochařskou tvorbou v autentickém prostředí hořické vily Josefa Wagnera, což jako samozřejmou součást výuky zprostředkoval Jan Wagner. Do současné výstavy je zařazen i autorčin charakteristický porcelánový portrét EM ze sbírek Národní galerie. / PETR STIBRAL se svými současnými site-specific pracemi vztahuje k závažným sociálním obsahům. Ve výstavě se objevují ale i práce tematizující aktivování divákova přímého vjemu, poukazující na vizuální nejednoznačnost vytvořené formy. V období studia na hořické SUPŠKS se Petr Stibral věnoval především figurální soše. Také pro něho bylo pedagogické působení Dagmar Štěpánkové zásadně motivující, neboť studenty vedla k vytváření volných uměleckých prací.
Součástí výstavy jsou i videozáznamy komentářů všech vystavujících. Uvádějí v nich vlastní očekávání při vstupu na SUPŠSK a hodnotí jejich naplnění. Vyjadřují se k dobovému charakteru výuky, připomínají význam konkrétních pedagogů-osobností. Popisují, zda se během studia přiblížili podstatě vlastního specifického uměleckého tématu/výrazu. Formulují odlišnost principů středoškolského formátu uměleckého studia vzhledem k vlastním zkušenostem následného absolvování pražské AVU. Někteří reflektují výuky na hořické škole i optikou vlastních pedagogických zkušeností. Pregnantně formulují existenci specifické esence v jejich umělecké práci, která vyplynula právě ze studia na této škole. Video-komentáře autorů/autorek tak odkrývají další obsahové roviny a živým způsobem rozšiřují působení vystavených děl.
Videozáznamy přibližují ale i atmosféru dnešního stavu školy, a to díky výpovědím některých současných pedagogů – LADISLAVA JEZBERY, MARTINY HOZOVÉ a JANA POSPÍŠILA, – všichni jsou i jejími dřívějšími absolventy. Vystavující často připomínají poměrně úzké zaměření dobové výuky na řemeslnou dovednost, a právě uvedení pedagogové se již řadu let pokouší vnést do výukového konceptu především uměleckou rovinu. Oživují tak vlastně principy spjaté se založením školy, kdy jedinečný charakter instituce a vysoká kvalita výuky se zasloužily o mezinárodní věhlas školy, a výrazně tedy ovlivnily nejen umělecký názor a díla samotných studentů, ale i kulturní charakter samotného města.
Pozn. V textu je jednotně použita zkratka SUPŠSK vycházející ze současného názvu školy, i když před rokem 2020 šlo o Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou (SPŠKS).
grafika: Pavel Tichoň
koncept instalace: Petr Stibral
spolupráce na výstavě: Ladislav Jezbera, Anna Crhová
Foto: Anna Pleslová
Videorozhovory s vystavujícími a současnými pedagogy školy:
KRYŠTOF KAPLAN (*1987 v Praze) studoval v letech 2002–2006 na SUPŠSK Hořice a v letech 2008–2013 absolvoval AVU v Praze (J. Zeithamml), kde dále v letech 2015–2016 působil jako asistent. Od roku 2015 proběhla řada jeho samostatných výstav, z nedávné doby připomeňme např.: Tenze, Centrum současného umění DOX, Praha, 2019; Metafyzika / Procesy, Atrium, Praha, 2019; Korporealita, Pragovka Gallery, Praha, 2020; Hladkáň, Galerie Dům, Broumov, 2022. Roku 2008 spoluzaložil kapelu Vložte kočku a s bratrem Cyrilem působí v hudební dvojici Kaplan Bros.
MARKÉTA KOREČKOVÁ (*1975 v Chrudimi) studovala v letech 1989–1992 na SUPŠSK Hořice a v letech 1992–1999 na pražské AVU (M. Knížák, K. Nepraš), absolvovala stáže na AVU (J. Zeithamml) a na Sommerakademie Salzburg (L. Ewing). Samostatně vystavuje od roku 2001, z nedávných let připomeňme např.: První a poslední, Výklady AXA, Praha, 2021; Home Sweet Home (společně s J. Mackem), Gočárova galerie, Pardubice, 2022. V současné době vyučuje na Střední škole grafického designu v Lysé nad Labem.
ŠTĚPÁN MÁLEK (*1966 v Chlumci nad Cidlinou) studoval v letech 1981–1984 na SUPŠSK Hořice, v letech 1984–1985 na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde v letech 1996–2000 pedagogicky působil, a v letech 1990–1996 dále absolvoval pražskou AVU (S. Kolíbal, H. Demartini, J. Zeithamml). Je předsedou Klubu konkretistů KK3, od roku 2011 připravuje festivaly Konkrétní podzim. Je aktivní i v oblasti punkové hudby.
LENKA MELKUSOVÁ (*1978 ve Valticích) studovala v letech 1993–1997 na SUPŠSK Hořice a v letech 1997–2004 na pražské AVU (J. Hendrych), kde v roce 2002 uskutečnila stáž v malířském ateliéru (J. Skrepl) a v roce 2003 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (P. Štecha). Od roku 2002 se zúčastnila řady výstav, z nedávné doby připomeňme např. Krása & půvab, Oblastní galerie Liberec, 2019.
PETR STIBRAL (*1977 v Praze) studoval v letech 1992–1996 na SUPŠSK Hořice a v letech 1997–2004 absolvoval pražskou AVU (J. Zeithamml, V. Kokolia). Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, z nedávné doby uveďme např. jeho účast na výstavách Divoce, NoD, Praha, 2020; RAW (společně s J. Lipavským a M. Lipavským), VčG Pardubice, 2022; Festival m3 – Umění v prostoru, Praha, 2022. Je autorem mnoha site-specific instalací a intervencí do městského i krajinného prostoru. Od roku 2014 vyučuje na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové a SUPŠ v Praze.
LADISLAV JEZBERA (*1976 v Hořicích v Podkrkonoší) studoval v letech 1991–1995 na SUPŠSK Hořice, kde od roku 2014 pedagogicky působí, a v letech 1995–2001 studoval na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (V. Preclík, J. Ambrůz).
MARTINA HOZOVÁ (*1971 v Hradci Králové) studovala v letech 1985–1989 na SUPŠSK Hořice, kde od roku 2012 pedagogicky působí. AVU v Praze absolvovala v letech 1989–1995 (K. Nepraš) a 2006–2008 (P. Siegl).
JAN POSPÍŠIL (*1973 v Jeseníku) studoval v letech 1990–1993 na SUPŠSK Hořice, kde v současné době pedagogicky působí. V letech 1993–2000 absolvoval AVU v Praze (K. Nepraš).
… po dlouhé cestě nocí vystoupím ospalý z vozu a, aniž bych se rozhlédl, obcházím vůz, otevírám víko nádrže a sahám rukou ke stojanu. Pak se otočím a uvědomuji si, v jak bezstarostném prostředí jsem se ocitl a v jak přepychové společnosti to vlastně žiji. Benzín, čerpací stanice a motorový vůz mi dávají možnost dosáhnout jakéhokoli místa na zemi a žít okamžitou osobní svobodu. Mám pocit absolutní volnosti. Připadám si jako cestovatel v čase, jako bych se ocitl v době automobilové horečky a hltal vývoj společnosti. S tímto obrazem proměňuji i svůj způsob myšlení a myslím na budoucnost. Ale ne na budoucnost odteď třeba za sto let, mám na mysli tuto současnost, jak si ji představovali v minulosti. Když očekávali, že luxus cestování bude pro všechny příležitostí rozvíjet svůj osobní a emocionální život. Cítím najednou naději podobně nejistou, jako když si ve Francii v bar tabac dáte kávu, koupíte si stírací los a zasníte se… Jako když sedíte v PMU (v sázkovém kiosku), kouříte a čekáte na výsledky dostihů…
Vrstva minulosti a současnosti se prolíná. Čas se neklade jednoduše na sebe. Vrstvy se mezi sebou prolínají jako lasagně – do spodních vrstev snadno proteče chuť vrchní vrstvy. Naše představa minulých epoch je zpravidla plná současných kulis, vůní a ideí. V historizujících slozích se tyto ideje přetavily například do klidného a bezstarostného zjevu sochařských figur.
Sentiment nám dovolil v představě překročit hranici času. Sentimentální budoucnost je pak způsobem, jak uniknout z odpovědné současnosti. Jak uniknout z výčitek za to, že sedíme v autě a podílíme se na změně klimatu, jak opět očekávat budoucnost.
Náš vztah k dějinám prošel krizí, až dospěl k tzv. konci historie. Ten podle historika Arnolda Gehlena nastal v okamžiku, kdy jsme přestali věřit ve vývoj. Žijeme ve stavu post-historie – minulost je jen dalším fenoménem, používáme ji jako materiál k manipulativnímu hledání sebe sama. Zosobňujeme si historii, abychom získali zpět moc, která se podle filosofa Michela Foucaulta skrývá ve vysvětlování historie. Moc, která dříve náležela vědcům a kulturním institucím. Pojetí časovosti je už ale osobní fantom každého z nás. Učíme zde se nesnažit se minulost pojmenovat a poznat, ale zapomínat ji a zažívat její dlouhý sen o budoucnosti.
Néphéli Barbas použila ve své instalaci 3 díla ze sbírek Galerie plastik:
Jaroslav Horejc, Dalila, 1923
Jan Kastner, Madona s Ježíškem, kolem r. 1900
Josef Mauder, Noc, 1879
Výstava se koná v rámci devátého Mezinárodního festivalu krásných umění 2023 – letos se zaměřením na Francii.
Mezinárodní festival krásných umění letos bude prezentovat umění současné Francie, která však vždy vítala umělce mnoha různých zemí. Hlavní letošní událostí bude výstava umělkyně řeckého původu Néphéli Barbas, která se pohybuje na pomezí instalace, objektu, sochy a malby. Galerie se stává často scénou s osobitým uspořádáním objektů. Inspiruje se i klasickou sochou, která v jejím pojetí může působit jako personifikovaná dohlížející historie. V Galerii plastik má v plánu zasadit sochy ze stálé expozice i z depozitáře do nových rámců, vytvořit novou estetickou architekturu, v níž se umělecké artefakty stanou živými posly současné poetiky.
Její vernisáž 1. 8. doprovodí koncert české kapely Vobezdud, jejíž estetika se formovala cestami do Francie a dnes tam již částečně žije. Ve stejný den se také zopakuje divadelně-výtvarný happening Včely, probíhající v rámci U_mění Hořice 2023.
Program vernisáže:
15.00 a 17.00 K. Täubelová a kolektiv: Včely / výtvarně-divadelní instalace 19.00 Néphéli Barbas: Moonlight Trilobite / vernisáž výstavy 20.00 Vobezdud / koncert
____________________________________
Festivalové zpracovávání kultury Francie pak proběhne 15. a 16. září.
Výstava představí sérii děl, která vychází z Thýnova zájmu o sochařskou tvorbu, v níž svým osobitým vizuálním jazykem rozvíjí prvky, kterých si při focení sochařského díla všiml, zdůrazňuje tvary a překládá přes sebe barvy. V roce 2020 ho – stejně jako asi o sto let dříve Josefa Sudka – zaujala sochařka Hana Wichterlová. Jeho poslední sérii „sochařských“ děl, reagující právě na Wichterlové tvorbu, přinášíme do Hořic. Ukazuje totiž jeho zájem o prezentaci muzeálních artefaktů, která je v jeho pojetí živá a barevná. Navíc se zde projevuje volnost jeho výtvarného přístupu a rukopis, který vychází z fotografického vnímání objektu.
Galerie plastik 9. 9. – 30. 10. 2022 Kurátoři/Kuratoren Filip Jakš, Petra Zachovalová
Název výstavy, který znamená „Slavná okupace exotických Hořic císařem Andrewem,“ je ponechán v originální angličtině, protože ta je jazykem kolonizátorů i globalizace, která se snaží o ekonomickou nadvládu a moc jedněch nad druhými. K oběma jevům je Gilbert značně kritický. Ve svých kresbách, malbách a instalacích cituje expresionismus a estetiku expozic etnografických muzeí. Tu a tam na diváka vypadne odkaz na násilí, které je ukryté za pompou zaoceánských cest, a veliká bolest a zhnusení z naší minulosti, současnosti i budoucnosti.
Recepty ke zhojení těchto ran jsou dodnes velmi diskutované. Andrew Gilbert se ve vnímání této bolesti připodobňuj k umělcům německého expresionismu. Umělecky parafrázuje sebevraždu Ernsta Ludwiga Kirchnera, který těžce nesl, jak je vysmívaný jeho „domorodý“ rukopis. Po putovní výstavě Zvrhlého umění (Entartete Kunst, 1937), která podobně dehonestovala celé moderní umění, si pak Kirchner vzal život.
Gilbert cituje také Emila Noldeho, jehož postoj k africkým kmenům však nebyl příliš citlivý. Nolde maloval useknuté a vysušené hlavy „primitivních“ obyvatel Namibie, které s „vědeckou“ zvědavostí sbírali koloniální dobyvatelé.Gilbertovy figuríny vojáků svým zpracováním odkazují na expozice militarií, na sbírky fetišů a také na lidská zoo, která sloužila zábavě v mnohých evropských městech. Válečné vlajky, které jsou pro vojáky svaté a nesmí se pokládat na zem, nesou v případě Gilbertovy výstavy na sobě symboly Katastrof historie i současnosti naší dehumanizované společnosti.
Gilbert zdůrazňuje, že absolvoval kromě uměleckých studií také dějiny výtvarného umění, proto jeho práce nese charakter symbolického společenského i uměnovědného komentáře. S nadhledem vnímá i pojem „primitivismus“, který původně označoval krajinomalbu Vlámů a Italů 14. a 15. století. Jde v širším slova smyslu o návrat pozitivního vztahu k přírodě. Až ve 20. století se tento pojem začal používat také jako označení kmenového umění.
Gilbertova práce může vypadat jako nejapný vtip, ale vyrovnává se s traumaty, která jsou tabuizovaná, a staví z nich totemy. Hrdě se označuje za skotského imigranta v Berlíně a s mrazivou ironií se vysmívá všem dobyvatelům a hrdinům. Angažovaně zesměšňuje stále přežívající boj o ekonomickou nadvládu, v němž jedni touží po ovládnutí druhých. Současné postkoloniální myšlení se již více zaměřuje na komplexitu, nestálost a dynamičnost globalizovaného světa. V něm stále větší roli hraje celosvětové propojení a migrace. Život v globalizované megapolis už neutváří vliv jedné nebo více mocností, je změtí různorodých kulturních prvků.
Der Ausstellungstitel, der übersetzt „Die glorreiche Okkupation des exotischen Hořice durch Kaiser Andrew“ bedeutet, wurde im englischen Original belassen, da es die Sprache der Kolonisatoren und der Globalisierung darstellt, die nach wirtschaftlicher Vorherrschaft und der Macht des Einen über den Anderen strebt. Gilberts Haltung zu diesen beiden Phänomenen ist vehement kritisch. In seinen Zeichnungen, Gemälden und Installationen zitiert er den deutschen Expressionismus und die Ästhetik ethnografischer Museumsausstellungen. Hin und wieder springt dem Betrachter ein Hinweis auf die Gewalt entgegen, die sich hinter dem Pomp der Ozeanfahrten und dem großen Schmerz und Ekel unserer Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft verbirgt.
Rezepte zur Heilung dieser Wunden werden bis heute heftig diskutiert. In seiner Wahrnehmung dieses Schmerzes vergleicht sich Andrew Gilbert mit den Künstlern des deutschen Expressionismus. Kunstvoll paraphrasiert er den Selbstmord Ernst Ludwig Kirchners, der sehr unter dem Spott seiner „primitiven“ Handschrift litt. Nach der Wanderausstellung „Entartete Kunst“ (1937), die auf diese Weise alle moderne Kunst abwertete, nahm sich Kirchner dann das Leben.
Gilbert zitiert auch Emil Nolde, dessen Haltung gegenüber afrikanischen Stämmen allerdings nicht sehr sensibel war. Nolde malte die abgehackenen und ausgetrockneten Köpfe der „primitiven“ Bewohner Namibias, die von den kolonialen Eroberern mit „wissenschaftlicher“ Neugier gesammelt wurden. Gilberts Soldatenfiguren beziehen sich auf Militärausstellungen, Fetischsammlungen und auch auf die Menschenzoos, der in vielen europäischen Städten der Unterhaltung dienten. Kriegsflaggen, die den Soldaten heilig sind und nicht auf den Boden gelegt werden dürfen, sind im Fall von Gilberts Ausstellung Symbole für die Greueltaten der Geschichte und der Gegenwart unserer entmenschlichten Gesellschaft.
Gilbert betont, dass er neben dem Kunststudium auch das der Kunstgeschichte absolviert habe, weshalb sein Werk den Charakter eines symbolischen Gesellschafts- und Kunstwissenschaftskommentars darstelle. Besondere Aufmerksamkeit widmet Gilbert auch dem Begriff des „Primitivismus“, der sich ursprünglich auf die Landschaftsmalerei der Flamen und Italiener des 14. und 15. Jahrhunderts bezog. Im weitesten Sinne stellt dieser die Rückkehr einer positiven Beziehung zur Natur dar. Erst im 20. Jahrhundert wurde dieser Begriff auch als Bezeichnung für Stammeskunst verwendet.
Gilberts Arbeit mag teilweise wie ein Witz wirken, doch sie greift tabuisierte Traumata auf und baut Totems daraus. Selbst bezeichnet er sich stolz als schottischer Immigrant in Berlin und verhöhnt alle Eroberer und Helden mit eiskalter Ironie. Er verspottet auf einnehmende Weise den anhaltenden Kampf um wirtschaftliche Vormachtstellung, in welcher die Einen über Andere herrschen. Die zeitgenössische postkoloniale Denkweise konzentriert sich bereits stärker auf die Komplexität, Unstetigkeit und Dynamik der globalisierten Welt, in der Vernetzung und Migration eine immer wichtigere Rolle spielen. Das Leben in einer globalisierten Megapolis wird nicht mehr vom Einfluss einer oder mehrerer Mächte geprägt, sondern ist ein Wirrwarr verschiedenster kultureller Elemente.
Filip Jakš
Foto výstavy Miroslav PodhrázskýFoto z instalace Michal DědicFoto z vernisáže výstavy Michal Ludvík
15:00 Pitva jazyka v textech Helmuta Heissenbüttela – přednáška 17.00 Andrew Gilbert: Emperor Andrew´s glorious occupation of Exotic Horice – vernisáž výstavy 18.00 Sestra (indie/drone) a Postižená oblast (dark alternative) – koncert
PÁTEK 9. září v Městském muzeu
13.00 Palo Fabuš, Philip Horst, Josef Straka, Šárka Zahálková: Město jako prostor představ – panelová diskuze 15.30 Radio Aporee – poslech sound-artového projektu 17.00 Martin Kohout: Slides – film s úvodem 18.00 Fritz Lang: Metropolis – filmová přednáška
V Hořicích bude probíhat již osmý ročník Mezinárodního festivalu krásných umění. Letos bude zaměřený na umění a kulturu v Německu a jeho podtématem bude život v megapolis. Pro historické i současné Německo je totiž výrazný obrovský hospodářský boom, který přetváří města ve velké sítě aglomerací mísící různá etnika. V takových sídlištích se jedinec často ztrácí a je kritický vůči jazyku nápisů, reklamy, komerce i vůči všemožným neosobním systémům, které dávají jeho životu rytmus. Celý festival začne 8. 9.v 15 hodinpřednáškou o německé experimentální poezii – proč již nemohli důvěřovat jazyku? Když se nechtěli jazykem básnicky vyjádřit, proč psali básně? Diváci se budou moci s texty německých experimentálních básníků setkat i v hudebním pojetí polabské kapely Postižená oblast, jež tyto texty programově zpracovává a snaží se ukázat jejich temný charakter. Ale to až po vernisáži Andrewa Gilberta v Galerii plastik v 17 hodin. Gilbert jakožto britský imigrant v Berlíně kritizuje evropskou koloniální historii. Ve svých kresbách, malbách a instalacích zdánlivě naivně cituje expresionismus a estetiku cizokrajných muzeálních expozic, avšak tu a tam na diváka vypadne ukrytý odkaz na veliké násilí, které bylo ukryté za pompou zaoceánských cest. Celý čtvrteční večer pak zakončí koncert berlínské indie skupiny Sestra, která reflektuje drsnost a odcizení života ve velkoměstě. Odpoledne a večer v pátek 9. 9. se pak ponese výhradně ve znamení našeho tématu – budeme zkoumat, co znamená žít v megapolis. Nejprve proběhne ve 13 hodin v Městském muzeu panelová diskuze. Probereme zde inspirativnost veřejného prostoru velkých měst z hlediska kurátorského, uměleckého, básnického i filosofického a zkusíme si přiblížit smysl jeho proměn. Ve tři hodiny se zaposloucháme do Radia Aporee, které založil německý soundartista Udo Noll, prezentoval jej i na přehlídce Documenta a dnes je již obrovskou sbírkou kvalitně zaznamenaných zvuků z typických míst po celém Německu. Odpoledne bude pokračovat filmem Martina Kohouta Slides, vítěžným dílem Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2017, které reflektuje právě přetechnizovaný život v megapolis. Celé odpoledne pak završí přednáška s projekcí filmu Fritze Langa Metropolis (1927).
Po svém absolutoriu na AVU v r. 1988 prošel Tomáš Polcar tvůrčím vývojem od vyloženě konceptuálních intermediálních cyklů až po jeho současnou pozici – minimalistickou malbu a sochu. Jeho cykly Sóma a Kyklos jsou pro něj autorská práce na dlouhodobý úvazek. V archetypálních tvarech kruhu a šestiúhelníku hledá nejen význam a smysl znaku, ale hlavně zkoumá práci s hmotou a a možnosti těchto tvarů, které v často mnohačetných sériích ukazují svůj vývoj a jsou vizuální parafrází pohybu a změny. Díla vůči sobě kompozičně rozvrstvuje, nebo je nechává jako kontrapunkt reagovat na prostor.
Objekt ze série Kyklos na náměstí Jiřího z Poděbrad v Hořicích reaguje na hlavní osu náměstí, kterou dílo zdůrazňuje průhledem koule skrze kruh. Jeho rozměrný objekt, který byl odlit speciálně pro výstavu na náměstí v Hořicích propojuje tři základní geometrické tvary kruh, kružnici a kouli. Linie, plocha a objekt jsou zde coby fáze vývoje prohozeny – koule je spojující prvek. Stejně tak symboličnost znaků je posunutá do osobní roviny. Magický význam je totiž s kruhem a kružnicí spojen, pokud jsou v půdorysu. Je to hra s divákem na asociace a významy, na něž jsou právě tyto archetypální tvary bohaté. K dílu Kyklos však neexistuje definitivní a „správný“ výklad. Znaky otočeny na bok získávají potenciál pohybu, jsou odlity tak, že směrem k sobě jsou lícem a rubem směrují ven, smysl se ukazuje v jejich spojnici. Zároveň se však otevírají divákovi, který do objektu může vstoupit. Znaky jsou v jeho měřítku – jsou mu partnery i co se týče velikosti.
Tento objekt se podobá člověku i tím, že je zranitelný, má odřeniny a nese stopy výroby, které Tomáš Polcar u svých děl nechává záměrně vyniknout. Působí staře a zkušeně, ač bylo před několika dny odlito. Nese si šrámy a otisky doprovázející jeho vznik i převoz. A to je podle autora žádané. Drobné nepravidelnosti a paměť hmoty je člověku blízká. Stejně jako on, i umění má své „vrásky“. Chce se s člověkem přímo setkat, cítit jeho pohledy a dotyky dlaní. Tak se má prožívat minimalistická tvorba. Chce být divákovi spíše partnerem v rozhovoru, v setkání kůže a betonu.
Připomeňte si s námi výstavu Nepatnost Lenky Kerdové, Elišky Perglerové, Ladislava Železného a Desla Schnebeho. Vernisáž fotil Michal Ludvík, expozici fotil Filip Jakš.
Kurátorský text:
Instalace na výstavě Nepatrnost reagují na prostor stálé sbírky a zasahují do něj coby jeho protiklad. Nadrozměrná díla utváří vůči sobě vyvážené prostředí, které nás vede k tomu, co není zjevné. Vzpomínka, legenda o světci i prostor muzea se změní, když se jimi právě nezabýváme. To, co se ztratilo z našich očí, získává nový život v naši představách, je zažíváno znovu a jinak.
Cesta k opětovnému prožitku je zde lemována nepatrnými vjemy. Vzpomínání je těkavý děj a ruch a šum v tomto procesu je jeho integrální součástí. Když se odhalují jednotlivé vrstvy, reagují na sebe a jejich odloučení je proces, kdy se celý bal v naší mysli proměňuje. Nepatrnost se rozplétá a rozkvétá.
Lenka Kerdová v díle Posun nechává unikat mizející záznam – vzpomínku na Hamburský přístav. Její dílo můžeme chápat také jako setkání „sugestivního“ akvarelu a „přesného“ filmu, ačkoli tyto tradiční přívlastky můžeme libovolně proměnit. Oba záznamy dohromady doplní stopy chybějícího obrazu. Podobně obraz svatého Norberta, který byl při restaurování sejmut z plátna, zanechal po sobě stopy – jak fyzické, tak duchovní. Myšlenkovou mapu akcidencí a esencí jeho příběhu sestavil rakouský filosof Desl Schnebe. Instalace Elišky Perglerové se ohýbá a naklání, sama rámuje své okolí, je nestálá a nejistá, zároveň křehká a zranitelná. Kámen od Ladislava Železného, který v expozici vrní, je tichým hlasatelem faktu, že pro něj jakožto přírodní materiál již není cesty zpět. Tím připomíná rodinovský komentář k charakteru soch jako takových – neustále se rodí z kamene, stále pro sebe hledají význam a tvar našich představ.
Celý koncept výstavy je postaven jako vztah okraje ke středu. Okraj – okolí díla obvykle bývalo v kompetenci galeristů. Ovšem rámování vjemů, kontext a rozvržení je dnes často důležitou sdělnou taktikou autorů. A pokud samo dílo je spíše prostředím, když chybí velký centrální motiv, k němuž bychom se měli ubírat, pak se začnou vynořovat vedlejší děje, které daleko více zaměstnávají naši představivost. V centru se tak ocitá divák a jeho vjemy a vize.
Stejně jako na výstavě jsou i naše každodenní prožitky doprovázeny nepatrnými proměnami zvuků, světla a objektů, jež máme ve zvyku považovat za pouhé kulisy toho, nač se zaměřuje naše pozornost. Ale právě drobná setkání s druhotnými a nečekanými jevy ovlivňují prožitky těch pro nás podstatných. Stíny stromů na skle galerie, ptačí zpěv v okolí památky, velikost a akustika v prostoru, kde se ocitáme.
Okolí jevů se vždy dotýká jejich centra a jeho význam je větší, než připouštíme. To, čeho si běžně nevšímáme, je však stěžejní pro hodnotu, jíž vjemům přisuzujeme.
Filip Jakš
Pavel Doskočil / Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá
Kurátorský text výstavy
Sochař Pavel Doskočil (1968) se rozhodl věnovat umění až po maturitě na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde absolvoval větev s matematicko-fyzikálním zaměřením. Sochařství se nejprve učil na Střední průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v Ateliéru sochařství profesora Karla Nepraše a posléze v Ateliéru intermediální tvorby profesora Milana Knížáka. Absolvoval rovněž sochařskou stáž na Fachhochschule v německém Kielu pod vedením profesora Jana Koblasy. Vedle volné sochařské tvorby, restaurování a kurátorských projektů se v profesním životě věnuje především pedagogické činnosti (dříve na Univerzitě Hradec Králové, v současnosti na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích). Působí jako textař a hráč na basovou kytaru a vysavač v hudebně-performačním tělese Piano.
Pavel Doskočil je jako výtvarník a pedagog příkladně obeznámen s dějinami výtvarného umění. Vlastní tvorbu hojně vztahuje k dílům i událostem minulosti a v nové formě prověřuje a relativizuje jejich podobu i významy. Jeho díla mají na první pohled schopnost působit jako humorný a svěží plod pouhé imaginace a intuice, ale hledání tvarové harmonie je pro Pavla Doskočila i exaktní proces založený na zkoumání vyvážených číselných poměrů, prověřování uměřenosti a souladu jednotlivých částí a jejich vztahu k vyššímu celku. Božská proporce i Fibonacciho posloupnost, od nepaměti propsané v dokonalých přírodních tvarech, tak mají své pevné místo i v Doskočilových zdánlivě jednoduchých sochách, objektech a instalacích.
Dominantu hořické výstavy představuje monumentální socha Atlase – antického Titána a vůdce neúspěšné vzpoury proti Diovi, který za trest nese na svých bedrech tíži celé nebeské klenby. Atlas má v Doskočilově pojetí formu robustního stavebního pilíře jakoby sestaveného z masivních kubických bloků. Tělo slavného hrdiny, jehož výtvarné vzezření řešili před Doskočilem zejména nespočetní barokní umělci, je odrazem jasného řádu, tvarové redukce a formální jednoduchosti, tedy kvalit, jež jsou Doskočilově tvorbě trvale vlastní. V obsahové rovině Atlasova příběhu s jeho existenciálním rozměrem tentokrát autor nabízí divákovi možnost zamyslet se nad budoucností vlastně celé sochařské disciplíny.
V sérii živých pohybových studií, jež jsou zpracovány v dřevěné tyčovině – signifikantním materiále Doskočilovy zralé tvorby, vzdává autor osobitý hold kuboexpresionistickému pojetí figury v díle slavného příslušníka Osmy, čechofrancouzského malíře Otakara Kubína (1883-1969). Přítomnost nezaměnitelného koštěte jako ready-made objektu pak potažmo odkazuje k jedné z nejvlivnějších osobností moderního umění, Marcelu Duchampovi (1887-1968). Vedle promyšlené citace je Pavlu Doskočilovi vlastní i bystrá ironická glosa, zpravidla redukovaná do maximálně tvarově a barevně oproštěného znaku.
Doskočilův dobrovolný exil v lůnu zahrady vršecké fary přináší své ovoce v podobě zcela aktuálních prací, v nichž výtvarník přijímá roli objevitele a iniciátora tvůrčího procesu. Výtvarné provedení však s nesmírnou pokorou a respektem k přírodním systémům přenechává vyšším silám. Křehké a nereprodukovatelné „stromové a kompresorové“ kresby jsou jistým dokladem, jak samolibá a bláhová je lidská touha ovládnout a pokořit Matku přírodu a jak prospěšná může být nalezená rovnováha a symbióza s ní.
Pavel Doskočil v Galerii plastik svébytným způsobem a s lehkostí sobě vlastní bilancuje. A v nejmenším ho netrápí, zda Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá.
