9. Mezinárodní festival krásných umění: FRANCIE / doprovodný program

pátek 15. a sobota 16. září 2023

Galerie plastik Hořice

V Galerii plastik je už od začátku srpna do konce října k vidění výstava francouzské umělkyně Néphéli Barbas. Ta je součástí letošního, už devátého ročníku Mezinárodního festivalu krásných umění. Součástí tohoto festivalu ale tradičně nebude pouze výstava, těšit se můžete i na pátek 15. a sobotu 16. září, kdy se podíváme na kulturu Francie zblízka!

V prvním festivalovém dni proběhne komentovaná prohlídka výstavy s kurátorem Filipem Jakšem. Současnou francouzskou literaturu a její překládání představí Sára Vybíralová, která do češtiny převedla mimo jiné knihy jedné z hvězd současného literárního světa Édouarda Louise. A nakonec se zaposloucháme: Václav Šafka v poslechovém večeru představí to nejdůležitější – dobře známé i opomíjené – z dějin i ze současnosti francouzské hudby.

Na sobotu jsme pro vás připravili piknik, kde budeme ochutnávat francouzské speciality. Navíc ti frankofonní z nás budou mít příležitost francouzsky konverzovat mimo jiné s umělkyní Néphéli Barbas, která nás následně provede výstavou. Piknik proběhne v Sochařském parku U Sv. Gotharda, v případě deště v Galerii plastik. Nebojte se dorazit, pokud francouzštinu neovládáte – vše bude probíhat i v češtině.

Přijďte se ponořit do kultury Francie!

PÁTEK 15. 9.

16.00 KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA výstavy Moonlight Trilobite s kurátorem Filipem Jakšem

17.30 SÁRA VYBÍRALOVÁ: O SOUČASNÉ FRANCOUZSKÉ LITERATUŘE / komentované čtení s překladatelkou

19.30 VÁCLAV ŠAFKA: CHANSON ET SON / komentovaný poslech hudby Francie

SOBOTA 16. 9.

11.00 – 13.00 FRANCOUZSKÝ PIKNIK s Néphéli Barbas v sochařském parku s ochutnávkami francouzské kuchyně a možností konverzace ve francouzštině

13.00 KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA výstavy Moonlight Trilobite s umělkyní Néphéli Barbas

Výstava Néphéli Barbas je v Galerii plastik k vidění do 29. října!

Néphéli Barbas: Moonlight Trilobite / Trilobit v měsíčním svitu

1. 8. – 29. 10. 2023

… po dlouhé cestě nocí vystoupím ospalý z vozu a, aniž bych se rozhlédl, obcházím vůz, otevírám víko nádrže a sahám rukou ke stojanu. Pak se otočím a uvědomuji si, v jak bezstarostném prostředí jsem se ocitl a v jak přepychové společnosti to vlastně žiji. Benzín, čerpací stanice a motorový vůz mi dávají možnost dosáhnout jakéhokoli místa na zemi a žít okamžitou osobní svobodu. Mám pocit absolutní volnosti. Připadám si jako cestovatel v čase, jako bych se ocitl v době automobilové horečky a hltal vývoj společnosti. S tímto obrazem proměňuji i svůj způsob myšlení a myslím na budoucnost. Ale ne na budoucnost odteď třeba za sto let, mám na mysli tuto současnost, jak si ji představovali v minulosti. Když očekávali, že luxus cestování bude pro všechny příležitostí rozvíjet svůj osobní a emocionální život. Cítím najednou naději podobně nejistou, jako když si ve Francii v bar tabac dáte kávu, koupíte si stírací los a zasníte se… Jako když sedíte v PMU (v sázkovém kiosku), kouříte a čekáte na výsledky dostihů…

Vrstva minulosti a současnosti se prolíná. Čas se neklade jednoduše na sebe. Vrstvy se mezi sebou prolínají jako lasagně – do spodních vrstev snadno proteče chuť vrchní vrstvy. Naše představa minulých epoch je zpravidla plná současných kulis, vůní a ideí. V historizujících slozích se tyto ideje přetavily například do klidného a bezstarostného zjevu sochařských figur.

Sentiment nám dovolil v představě překročit hranici času. Sentimentální budoucnost je pak způsobem, jak uniknout z odpovědné současnosti. Jak uniknout z výčitek za to, že sedíme v autě a podílíme se na změně klimatu, jak opět očekávat budoucnost.

Náš vztah k dějinám prošel krizí, až dospěl k tzv. konci historie. Ten podle historika Arnolda Gehlena nastal v okamžiku, kdy jsme přestali věřit ve vývoj. Žijeme ve stavu post-historie – minulost je jen dalším fenoménem, používáme ji jako materiál k manipulativnímu hledání sebe sama. Zosobňujeme si historii, abychom získali zpět moc, která se podle filosofa Michela Foucaulta skrývá ve vysvětlování historie. Moc, která dříve náležela vědcům a kulturním institucím. Pojetí časovosti je už ale osobní fantom každého z nás. Učíme zde se nesnažit se minulost pojmenovat a poznat, ale zapomínat ji a zažívat její dlouhý sen o budoucnosti.

Néphéli Barbas použila ve své instalaci 3 díla ze sbírek Galerie plastik:

  • Jaroslav Horejc, Dalila, 1923
  • Jan Kastner, Madona s Ježíškem, kolem r. 1900
  • Josef Mauder, Noc, 1879

Výstava se koná v rámci devátého Mezinárodního festivalu krásných umění 2023 – letos se zaměřením na Francii.

kurátor: Filip Jakš

foto: Michal Ludvík

Jiří Thýn: Morfologie

16. 4. – 23. 7. 2023

Výstava představí sérii děl, která vychází z Thýnova zájmu o sochařskou tvorbu, v níž svým osobitým vizuálním jazykem rozvíjí prvky, kterých si při focení sochařského díla všiml, zdůrazňuje tvary a překládá přes sebe barvy. V roce 2020 ho – stejně jako asi o sto let dříve Josefa Sudka – zaujala sochařka Hana Wichterlová. Jeho poslední sérii „sochařských“ děl, reagující právě na Wichterlové tvorbu, přinášíme do Hořic. Ukazuje totiž jeho zájem o prezentaci muzeálních artefaktů, která je v jeho pojetí živá a barevná. Navíc se zde projevuje volnost jeho výtvarného přístupu a rukopis, který vychází z fotografického vnímání objektu.

kurátor: Filip Jakš

foto: Jiří Thýn

Andrew Gilbert – Emperor Andrew´s glorious occupation of Exotic Hořice

Galerie plastik 9. 9. – 30. 10. 2022 Kurátoři/Kuratoren Filip Jakš, Petra Zachovalová

Název výstavy, který znamená „Slavná okupace exotických Hořic císařem Andrewem,“ je ponechán v originální angličtině, protože ta je jazykem kolonizátorů i globalizace, která se snaží o ekonomickou nadvládu a moc jedněch nad druhými. K oběma jevům je Gilbert značně kritický. Ve svých kresbách, malbách a instalacích cituje expresionismus a estetiku expozic etnografických muzeí. Tu a tam na diváka vypadne odkaz na násilí, které je ukryté za pompou zaoceánských cest, a veliká bolest a zhnusení z naší minulosti, současnosti i budoucnosti.

Recepty ke zhojení těchto ran jsou dodnes velmi diskutované. Andrew Gilbert se ve vnímání této bolesti připodobňuj k umělcům německého expresionismu. Umělecky parafrázuje sebevraždu Ernsta Ludwiga Kirchnera, který těžce nesl, jak je vysmívaný jeho „domorodý“ rukopis. Po putovní výstavě Zvrhlého umění (Entartete Kunst, 1937), která podobně dehonestovala celé moderní umění, si pak Kirchner vzal život.

Gilbert cituje také Emila Noldeho, jehož postoj k africkým kmenům však nebyl příliš citlivý. Nolde maloval useknuté a vysušené hlavy „primitivních“ obyvatel Namibie, které s „vědeckou“ zvědavostí sbírali koloniální dobyvatelé.Gilbertovy figuríny vojáků svým zpracováním odkazují na expozice militarií, na sbírky fetišů a také na lidská zoo, která sloužila zábavě v mnohých evropských městech. Válečné vlajky, které jsou pro vojáky svaté a nesmí se pokládat na zem, nesou v případě Gilbertovy výstavy na sobě symboly Katastrof historie i současnosti naší dehumanizované společnosti.

Gilbert zdůrazňuje, že absolvoval kromě uměleckých studií také dějiny výtvarného umění, proto jeho práce nese charakter symbolického společenského i uměnovědného komentáře. S nadhledem vnímá i pojem „primitivismus“, který původně označoval krajinomalbu Vlámů a Italů 14. a 15. století. Jde v širším slova smyslu o návrat pozitivního vztahu k přírodě. Až ve 20. století se tento pojem začal používat také jako označení kmenového umění.

Gilbertova práce může vypadat jako nejapný vtip, ale vyrovnává se s traumaty, která jsou tabuizovaná, a staví z nich totemy. Hrdě se označuje za skotského imigranta v Berlíně a s mrazivou ironií se vysmívá všem dobyvatelům a hrdinům. Angažovaně zesměšňuje stále přežívající boj o ekonomickou nadvládu, v němž jedni touží po ovládnutí druhých. Současné postkoloniální myšlení se již více zaměřuje na komplexitu, nestálost a dynamičnost globalizovaného světa. V něm stále větší roli hraje celosvětové propojení a migrace. Život v globalizované megapolis už neutváří vliv jedné nebo více mocností, je změtí různorodých kulturních prvků.

/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Der Ausstellungstitel, der übersetzt „Die glorreiche Okkupation des exotischen Hořice durch Kaiser Andrew“ bedeutet, wurde im englischen Original belassen, da es die Sprache der Kolonisatoren und der Globalisierung darstellt, die nach wirtschaftlicher Vorherrschaft und der Macht des Einen über den Anderen strebt. Gilberts Haltung zu diesen beiden Phänomenen ist vehement kritisch. In seinen Zeichnungen, Gemälden und Installationen zitiert er den deutschen Expressionismus und die Ästhetik ethnografischer Museumsausstellungen. Hin und wieder springt dem Betrachter ein Hinweis auf die Gewalt entgegen, die sich hinter dem Pomp der Ozeanfahrten und dem großen Schmerz und Ekel unserer Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft verbirgt.

Rezepte zur Heilung dieser Wunden werden bis heute heftig diskutiert. In seiner Wahrnehmung dieses Schmerzes vergleicht sich Andrew Gilbert mit den Künstlern des deutschen Expressionismus. Kunstvoll paraphrasiert er den Selbstmord Ernst Ludwig Kirchners, der sehr unter dem Spott seiner „primitiven“ Handschrift litt. Nach der Wanderausstellung „Entartete Kunst“ (1937), die auf diese Weise alle moderne Kunst abwertete, nahm sich Kirchner dann das Leben.

Gilbert zitiert auch Emil Nolde, dessen Haltung gegenüber afrikanischen Stämmen allerdings nicht sehr sensibel war. Nolde malte die abgehackenen und ausgetrockneten Köpfe der „primitiven“ Bewohner Namibias, die von den kolonialen Eroberern mit „wissenschaftlicher“ Neugier gesammelt wurden. Gilberts Soldatenfiguren beziehen sich auf Militärausstellungen, Fetischsammlungen und auch auf die Menschenzoos, der in vielen europäischen Städten der Unterhaltung dienten. Kriegsflaggen, die den Soldaten heilig sind und nicht auf den Boden gelegt werden dürfen, sind im Fall von Gilberts Ausstellung Symbole für die Greueltaten der Geschichte und der Gegenwart unserer entmenschlichten Gesellschaft.

Gilbert betont, dass er neben dem Kunststudium auch das der Kunstgeschichte absolviert habe, weshalb sein Werk den Charakter eines symbolischen Gesellschafts- und Kunstwissenschaftskommentars darstelle. Besondere Aufmerksamkeit widmet Gilbert auch dem Begriff des „Primitivismus“, der sich ursprünglich auf die Landschaftsmalerei der Flamen und Italiener des 14. und 15. Jahrhunderts bezog. Im weitesten Sinne stellt dieser die Rückkehr einer positiven Beziehung zur Natur dar. Erst im 20. Jahrhundert wurde dieser Begriff auch als Bezeichnung für Stammeskunst verwendet.

Gilberts Arbeit mag teilweise wie ein Witz wirken, doch sie greift tabuisierte Traumata auf und baut Totems daraus. Selbst bezeichnet er sich stolz als schottischer Immigrant in Berlin und verhöhnt alle Eroberer und Helden mit eiskalter Ironie. Er verspottet auf einnehmende Weise den anhaltenden Kampf um wirtschaftliche Vormachtstellung, in welcher die Einen über Andere herrschen. Die zeitgenössische postkoloniale Denkweise konzentriert sich bereits stärker auf die Komplexität, Unstetigkeit und Dynamik der globalisierten Welt, in der Vernetzung und Migration eine immer wichtigere Rolle spielen. Das Leben in einer globalisierten Megapolis wird nicht mehr vom Einfluss einer oder mehrerer Mächte geprägt, sondern ist ein Wirrwarr verschiedenster kultureller Elemente.

Filip Jakš

Foto výstavy Miroslav Podhrázský

Mezinárodní festival krásných umění

ČTVRTEK 8. září v Galerii plastik 

15:00 Pitva jazyka v textech Helmuta Heissenbüttela – přednáška
17.00 Andrew Gilbert: Emperor Andrew´s glorious occupation of Exotic Horice – vernisáž výstavy
18.00 Sestra (indie/drone) a Postižená oblast (dark alternative) – koncert

PÁTEK 9. září v Městském muzeu

13.00 Palo Fabuš, Philip Horst, Josef Straka, Šárka Zahálková: Město jako prostor představ – panelová diskuze
15.30 Radio Aporee – poslech sound-artového projektu
17.00 Martin Kohout: Slides – film s úvodem
18.00 Fritz Lang: Metropolis – filmová přednáška

V Hořicích bude probíhat již osmý ročník Mezinárodního festivalu krásných umění. Letos bude zaměřený na umění a kulturu v Německu a jeho podtématem bude život v megapolis. Pro historické i současné Německo je totiž výrazný obrovský hospodářský boom, který přetváří města ve velké sítě aglomerací mísící různá etnika. V takových sídlištích se jedinec často ztrácí a je kritický vůči jazyku nápisů, reklamy, komerce i vůči všemožným neosobním systémům, které dávají jeho životu rytmus. Celý festival začne 8. 9.v 15 hodinpřednáškou o německé experimentální poezii – proč již nemohli důvěřovat jazyku? Když se nechtěli jazykem básnicky vyjádřit, proč psali básně? Diváci se budou moci s texty německých experimentálních básníků setkat i v hudebním pojetí polabské kapely Postižená oblast, jež tyto texty programově zpracovává a snaží se ukázat jejich temný charakter. Ale to až po vernisáži Andrewa Gilberta v Galerii plastik v 17 hodin. Gilbert jakožto britský imigrant v Berlíně kritizuje evropskou koloniální historii. Ve svých kresbách, malbách a instalacích zdánlivě naivně cituje expresionismus a estetiku cizokrajných muzeálních expozic, avšak tu a tam na diváka vypadne ukrytý odkaz na veliké násilí, které bylo ukryté za pompou zaoceánských cest. Celý čtvrteční večer pak zakončí koncert berlínské indie skupiny Sestra, která reflektuje drsnost a odcizení života ve velkoměstě. 
Odpoledne a večer v pátek 9. 9. se pak ponese výhradně ve znamení našeho tématu – budeme zkoumat, co znamená žít v megapolis. Nejprve proběhne ve 13 hodin v Městském muzeu panelová diskuze. Probereme zde inspirativnost veřejného prostoru velkých měst z hlediska kurátorského, uměleckého, básnického i filosofického a zkusíme si přiblížit smysl jeho proměn. Ve tři hodiny se zaposloucháme do Radia Aporee, které založil německý soundartista Udo Noll, prezentoval jej i na přehlídce Documenta a dnes je již obrovskou sbírkou kvalitně zaznamenaných zvuků z typických míst po celém Německu. Odpoledne bude pokračovat filmem Martina Kohouta Slides, vítěžným dílem Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2017, které reflektuje právě přetechnizovaný život v megapolis. Celé odpoledne pak završí přednáška s projekcí filmu Fritze Langa Metropolis (1927). 

Přijďte, budeme se na vás těšit!

Filip Jakš, kurátor festivalu

Tomáš Polcar – Kyklos

foto Aňa Jakš

kurátorský text:

Po svém absolutoriu na AVU v r. 1988 prošel Tomáš Polcar tvůrčím vývojem od vyloženě konceptuálních intermediálních cyklů až po jeho současnou pozici – minimalistickou malbu a sochu. Jeho cykly Sóma a Kyklos jsou pro něj autorská práce na dlouhodobý úvazek. V archetypálních tvarech kruhu a šestiúhelníku hledá nejen význam a smysl znaku, ale hlavně zkoumá práci s hmotou a a možnosti těchto tvarů, které v často mnohačetných sériích ukazují svůj vývoj a jsou vizuální parafrází pohybu a změny. Díla vůči sobě kompozičně rozvrstvuje, nebo je nechává jako kontrapunkt reagovat na prostor.

Objekt ze série Kyklos na náměstí Jiřího z Poděbrad v Hořicích reaguje na hlavní osu náměstí, kterou dílo zdůrazňuje průhledem koule skrze kruh. Jeho rozměrný objekt, který byl odlit speciálně pro výstavu na náměstí v Hořicích propojuje tři základní geometrické tvary kruh, kružnici a kouli. Linie, plocha a objekt jsou zde coby fáze vývoje prohozeny – koule je spojující prvek. Stejně tak symboličnost znaků je posunutá do osobní roviny. Magický význam je totiž s kruhem a kružnicí spojen, pokud jsou v půdorysu. Je to hra s divákem na asociace a významy, na něž jsou právě tyto archetypální tvary bohaté. K dílu Kyklos však neexistuje definitivní a „správný“ výklad. Znaky otočeny na bok získávají potenciál pohybu, jsou odlity tak, že směrem k sobě jsou lícem a rubem směrují ven, smysl se ukazuje v jejich spojnici. Zároveň se však otevírají divákovi, který do objektu může vstoupit. Znaky jsou v jeho měřítku – jsou mu partnery i co se týče velikosti.

Tento objekt se podobá člověku i tím, že je zranitelný, má odřeniny a nese stopy výroby, které Tomáš Polcar u svých děl nechává záměrně vyniknout. Působí staře a zkušeně, ač bylo před několika dny odlito. Nese si šrámy a otisky doprovázející jeho vznik i převoz. A to je podle autora žádané. Drobné nepravidelnosti a paměť hmoty je člověku blízká. Stejně jako on, i umění má své „vrásky“. Chce se s člověkem přímo setkat, cítit jeho pohledy a dotyky dlaní. Tak se má prožívat minimalistická tvorba. Chce být divákovi spíše partnerem v rozhovoru, v setkání kůže a betonu.

Filip Jakš

Nepatrnost – dokumentace

26. 3. – 5. 5. 2022

Připomeňte si s námi výstavu Nepatnost Lenky Kerdové, Elišky Perglerové, Ladislava Železného a Desla Schnebeho. Vernisáž fotil Michal Ludvík, expozici fotil Filip Jakš.

Kurátorský text:

Instalace na výstavě Nepatrnost reagují na prostor stálé sbírky a zasahují do něj coby jeho protiklad. Nadrozměrná díla utváří vůči sobě vyvážené prostředí, které nás vede k tomu, co není zjevné. Vzpomínka, legenda o světci i prostor muzea se změní, když se jimi právě nezabýváme. To, co se ztratilo z našich očí, získává nový život v naši představách, je zažíváno znovu a jinak.

Cesta k opětovnému prožitku je zde lemována nepatrnými vjemy. Vzpomínání je těkavý děj a ruch a šum v tomto procesu je jeho integrální součástí. Když se odhalují jednotlivé vrstvy, reagují na sebe a jejich odloučení je proces, kdy se celý bal v naší mysli proměňuje. Nepatrnost se rozplétá a rozkvétá.

Lenka Kerdová v díle Posun nechává unikat mizející záznam – vzpomínku na Hamburský přístav. Její dílo můžeme chápat také jako setkání „sugestivního“ akvarelu a „přesného“ filmu, ačkoli tyto tradiční přívlastky můžeme libovolně proměnit. Oba záznamy dohromady doplní stopy chybějícího obrazu. Podobně obraz svatého Norberta, který byl při restaurování sejmut z plátna, zanechal po sobě stopy – jak fyzické, tak duchovní. Myšlenkovou mapu akcidencí a esencí jeho příběhu sestavil rakouský filosof Desl Schnebe. Instalace Elišky Perglerové se ohýbá a naklání, sama rámuje své okolí, je nestálá a nejistá, zároveň křehká a zranitelná. Kámen od Ladislava Železného, který v expozici vrní, je tichým hlasatelem faktu, že pro něj jakožto přírodní materiál již není cesty zpět. Tím připomíná rodinovský komentář k charakteru soch jako takových – neustále se rodí z kamene, stále pro sebe hledají význam a tvar našich představ.

Celý koncept výstavy je postaven jako vztah okraje ke středu. Okraj – okolí díla obvykle bývalo v kompetenci galeristů. Ovšem rámování vjemů, kontext a rozvržení je dnes často důležitou sdělnou taktikou autorů. A pokud samo dílo je spíše prostředím, když chybí velký centrální motiv, k němuž bychom se měli ubírat, pak se začnou vynořovat vedlejší děje, které daleko více zaměstnávají naši představivost. V centru se tak ocitá divák a jeho vjemy a vize.

Stejně jako na výstavě jsou i naše každodenní prožitky doprovázeny nepatrnými proměnami zvuků, světla a objektů, jež máme ve zvyku považovat za pouhé kulisy toho, nač se zaměřuje naše pozornost. Ale právě drobná setkání s druhotnými a nečekanými jevy ovlivňují prožitky těch pro nás podstatných. Stíny stromů na skle galerie, ptačí zpěv v okolí památky, velikost a akustika v prostoru, kde se ocitáme.

Okolí jevů se vždy dotýká jejich centra a jeho význam je větší, než připouštíme. To, čeho si běžně nevšímáme, je však stěžejní pro hodnotu, jíž vjemům přisuzujeme.

Filip Jakš

Pavel Doskočil / Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá

Kurátorský text výstavy

Sochař Pavel Doskočil (1968) se rozhodl věnovat umění až po maturitě na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde absolvoval větev s matematicko-fyzikálním zaměřením. Sochařství se nejprve učil na Střední průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v Ateliéru sochařství profesora Karla Nepraše a posléze v Ateliéru intermediální tvorby profesora Milana Knížáka. Absolvoval rovněž sochařskou stáž na Fachhochschule v německém Kielu pod vedením profesora Jana Koblasy. Vedle volné sochařské tvorby, restaurování a kurátorských projektů se v profesním životě věnuje především pedagogické činnosti (dříve na Univerzitě Hradec Králové, v současnosti na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích). Působí jako textař a hráč na basovou kytaru a vysavač v hudebně-performačním tělese Piano.

Pavel Doskočil je jako výtvarník a pedagog příkladně obeznámen s dějinami výtvarného umění. Vlastní tvorbu hojně vztahuje k dílům i událostem minulosti a v nové formě prověřuje a relativizuje jejich podobu i významy. Jeho díla mají na první pohled schopnost působit jako humorný a svěží plod pouhé imaginace a intuice, ale hledání tvarové harmonie je pro Pavla Doskočila i exaktní proces založený na zkoumání vyvážených číselných poměrů, prověřování uměřenosti a souladu jednotlivých částí a jejich vztahu k vyššímu celku. Božská proporce i Fibonacciho posloupnost, od nepaměti propsané v dokonalých přírodních tvarech, tak mají své pevné místo i v Doskočilových zdánlivě jednoduchých sochách, objektech a instalacích.

Dominantu hořické výstavy představuje monumentální socha Atlase – antického Titána a vůdce neúspěšné vzpoury proti Diovi, který za trest nese na svých bedrech tíži celé nebeské klenby. Atlas má v Doskočilově pojetí formu robustního stavebního pilíře jakoby sestaveného z masivních kubických bloků. Tělo slavného hrdiny, jehož výtvarné vzezření řešili před Doskočilem zejména nespočetní barokní umělci, je odrazem jasného řádu, tvarové redukce a formální jednoduchosti, tedy kvalit, jež jsou Doskočilově tvorbě trvale vlastní. V obsahové rovině Atlasova příběhu s jeho existenciálním rozměrem tentokrát autor nabízí divákovi možnost zamyslet se nad budoucností vlastně celé sochařské disciplíny.

V sérii živých pohybových studií, jež jsou zpracovány v dřevěné tyčovině – signifikantním materiále Doskočilovy zralé tvorby, vzdává autor osobitý hold kuboexpresionistickému pojetí figury v díle slavného příslušníka Osmy, čechofrancouzského malíře Otakara Kubína (1883-1969). Přítomnost nezaměnitelného koštěte jako ready-made objektu pak potažmo odkazuje k jedné z nejvlivnějších osobností moderního umění, Marcelu Duchampovi (1887-1968). Vedle promyšlené citace je Pavlu Doskočilovi vlastní i bystrá ironická glosa, zpravidla redukovaná do maximálně tvarově a barevně oproštěného znaku.

Doskočilův dobrovolný exil v lůnu zahrady vršecké fary přináší své ovoce v podobě zcela aktuálních prací, v nichž výtvarník přijímá roli objevitele a iniciátora tvůrčího procesu. Výtvarné provedení však s nesmírnou pokorou a respektem k přírodním systémům přenechává vyšším silám. Křehké a nereprodukovatelné „stromové a kompresorové“ kresby jsou jistým dokladem, jak samolibá a bláhová je lidská touha ovládnout a pokořit Matku přírodu a jak prospěšná může být nalezená rovnováha a symbióza s ní.

Pavel Doskočil v Galerii plastik svébytným způsobem a s lehkostí sobě vlastní bilancuje. A v nejmenším ho netrápí, zda Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá.

Jana Cermanová

U_mění Hořice / přehlídka současného umění v exteriéru města Hořice

Hořice v Podkrkonoší představí od června do října 2021 přehlídku U_mění Hořice. Výstava současného výtvarného umění ve veřejném prostoru nabízí obyvatelům i návštěvníkům města bezprostřední kontakt s aktuálními uměleckými formami v exteriéru Hořic. Pět výtvarníků, kteří zároveň působí jako pedagogové uměleckých oborů na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické, vytvořilo jedinečná díla přímo pro konkrétní místa. Michaela Jezberová, Martina Hozová, Bronislaw Fiutowski, Ladislav Jezbera a Jan Pospíšil proměňují svými dočasnými uměleckými intervencemi ustálenou podobu tradičních hořických lokalit.

S odkazem na dlouhou kamenosochařskou tradici byly Hořice v Podkrkonoší po staletí považovány za jedno z přirozených uměleckých center regionu. V 60. letech 20. století navíc dokázaly využít potenciálu nové umělecké disciplíny v podobě sochařského symposia. Pracovní setkání sochařů pod širým nebem tu s vynucenou politickou přestávkou probíhají již více než padesát let a dala vzniknout dvěma unikátním sochařským parkům. „Snaha navázat na fenomén symposií a zároveň dostát aktuálním požadavkům na prezentaci současného umění ve veřejném prostoru daly podnět k projektu dočasných exteriérových instalací z kategorie site-specific art,“ uvádí kurátorka výstavy Jana Cermanová.

V rámci vernisáže, která přehlídku ve čtvrtek 24. června v 17 hodin na náměstí Jiřího z Poděbrad zahájí, přednese performer Petr Váša fyzické básně vytvořené na motivy vystavených děl. V době konání exteriérové výstavy proběhnou také komentované prohlídky za účasti autorů. „Projekt U_mění Hořice je založen na koncentraci kvalitního výtvarného potenciálu umělců-pedagogů SUPŠSK a jejich osobní vazbě k městu,“ dodává kurátorka přehlídky. Veřejný prostor představuje místo proměnných kvalit a živé sociální interakce, v němž se umělecké dílo stává významnou součástí vizuálních i společenských vztahů. Kvalitní výtvarné práce citlivě umístěné v exteriéru města mají ambice oslovit nejširší veřejnost, jíž po dlouhé kulturní odmlce nabízejí nenucenou výtvarnou satisfakci.

Výstava provede návštěvníky pomyslným okruhem, jehož symbolický začátek i konec je svázán s Galerií plastik, situované v charismatickém prostředí exteriérového Sochařského parku U Sv. Gotharda./ Sochař Ladislav Jezberavytvořil pro fasádu Galerie plastik minimalistickou instalaci Nic, v níž se myšlenkově a výtvarně vyrovnává s problémy vyprázdnění, ztráty identity, vyjadřuje se k metafyzickým otázkám a vizuálně transfomuje termíny asociace a manipulace./ Ohradní zeď sochařské školy se stává dějištěm Alternace sochařky Martiny Hozové. Autorka využila aktuální situace a na místa historizujících figur, jež více než století zdobí balustrádu a v současné době procházejí restaurováním, osadila stylizované sochy připomínající postavy stáčené z drátů v barevných izolačních obalech./ Jan Pospíšil je nadán osobitou absurdní poetikou a schopností vytvářet neobyčejně poutavé sochy na zcela všední náměty. Figura koupajícího se muže je vynesena až do pomyslných oblak, kde se teprve může oddat skutečně „božskému“ relaxu, k němuž ostatně odkazuje i bezprostřední umístění v sousedství kostela Narození Panny Marie./ Prostě Židle Bronislava Fiutowského náleží námětově do kategorie zdánlivě obyčejných užitkových věcí, jejichž základní tvarosloví představuje ve společnosti kodifikovanou vizuální normu. Jejich podoba i účel se mohou zdát banálními, zároveň však tyto předměty hrají v našich životech nezastupitelnou roli. Jejich monumentalizováním zcela přirozeně vznikají jakési moderní pomníky každodennosti./ Malířské zaměření předurčilo podobu instalace Michaely Jezberové. Autorka se nechala inspirovat poetikou chátrající zdi, na kterou umístila velkoformátové tisky kolážísestavených z fragmentů kreseb, tvarů, ploch a struktur. Jejich charakter rezonuje s nahodilými vizuálními skrumážemi živelně okupujícími městské periferie.

U_mění Hořice / přehlídka současného umění v exteriéru města Hořice/ Ladislav Jezbera, Martina Hozová, Jan Pospíšil, Bronislaw Fiutowski, Michaela Jezberová

červen – říjen 2021, Hořice v Podkrkonoší

Vernisáž 24. 6. 2021 od 17.00 na náměstí Jiřího z Poděbrad. Přehlídku zahájí Petr Váša, který přednese fyzické básně na motivy vystavených děl.

 

Komentovaná prohlídka výstavy Jakuba Janovského, Hodinu na houpačce

Vážení přátelé výtvarného umění,
 

Galerie plastik Hořice Vás srdečně zve na komentovanou prohlídku výstavy Jakuba Janovského Hodinu na houpačce za přítomnosti autora. Prohlídka se uskuteční ve čtvrtek 3. června 2021 od 17.00 hodin.

Těšíme se na Vaši návštěvu!

Pracovníci Galerie plastik