Nepatrnost – dokumentace

26. 3. – 5. 5. 2022

Připomeňte si s námi výstavu Nepatnost Lenky Kerdové, Elišky Perglerové, Ladislava Železného a Desla Schnebeho. Vernisáž fotil Michal Ludvík, expozici fotil Filip Jakš.

Kurátorský text:

Instalace na výstavě Nepatrnost reagují na prostor stálé sbírky a zasahují do něj coby jeho protiklad. Nadrozměrná díla utváří vůči sobě vyvážené prostředí, které nás vede k tomu, co není zjevné. Vzpomínka, legenda o světci i prostor muzea se změní, když se jimi právě nezabýváme. To, co se ztratilo z našich očí, získává nový život v naši představách, je zažíváno znovu a jinak.

Cesta k opětovnému prožitku je zde lemována nepatrnými vjemy. Vzpomínání je těkavý děj a ruch a šum v tomto procesu je jeho integrální součástí. Když se odhalují jednotlivé vrstvy, reagují na sebe a jejich odloučení je proces, kdy se celý bal v naší mysli proměňuje. Nepatrnost se rozplétá a rozkvétá.

Lenka Kerdová v díle Posun nechává unikat mizející záznam – vzpomínku na Hamburský přístav. Její dílo můžeme chápat také jako setkání „sugestivního“ akvarelu a „přesného“ filmu, ačkoli tyto tradiční přívlastky můžeme libovolně proměnit. Oba záznamy dohromady doplní stopy chybějícího obrazu. Podobně obraz svatého Norberta, který byl při restaurování sejmut z plátna, zanechal po sobě stopy – jak fyzické, tak duchovní. Myšlenkovou mapu akcidencí a esencí jeho příběhu sestavil rakouský filosof Desl Schnebe. Instalace Elišky Perglerové se ohýbá a naklání, sama rámuje své okolí, je nestálá a nejistá, zároveň křehká a zranitelná. Kámen od Ladislava Železného, který v expozici vrní, je tichým hlasatelem faktu, že pro něj jakožto přírodní materiál již není cesty zpět. Tím připomíná rodinovský komentář k charakteru soch jako takových – neustále se rodí z kamene, stále pro sebe hledají význam a tvar našich představ.

Celý koncept výstavy je postaven jako vztah okraje ke středu. Okraj – okolí díla obvykle bývalo v kompetenci galeristů. Ovšem rámování vjemů, kontext a rozvržení je dnes často důležitou sdělnou taktikou autorů. A pokud samo dílo je spíše prostředím, když chybí velký centrální motiv, k němuž bychom se měli ubírat, pak se začnou vynořovat vedlejší děje, které daleko více zaměstnávají naši představivost. V centru se tak ocitá divák a jeho vjemy a vize.

Stejně jako na výstavě jsou i naše každodenní prožitky doprovázeny nepatrnými proměnami zvuků, světla a objektů, jež máme ve zvyku považovat za pouhé kulisy toho, nač se zaměřuje naše pozornost. Ale právě drobná setkání s druhotnými a nečekanými jevy ovlivňují prožitky těch pro nás podstatných. Stíny stromů na skle galerie, ptačí zpěv v okolí památky, velikost a akustika v prostoru, kde se ocitáme.

Okolí jevů se vždy dotýká jejich centra a jeho význam je větší, než připouštíme. To, čeho si běžně nevšímáme, je však stěžejní pro hodnotu, jíž vjemům přisuzujeme.

Filip Jakš

Pavel Doskočil / Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá

Kurátorský text výstavy

Sochař Pavel Doskočil (1968) se rozhodl věnovat umění až po maturitě na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde absolvoval větev s matematicko-fyzikálním zaměřením. Sochařství se nejprve učil na Střední průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v Ateliéru sochařství profesora Karla Nepraše a posléze v Ateliéru intermediální tvorby profesora Milana Knížáka. Absolvoval rovněž sochařskou stáž na Fachhochschule v německém Kielu pod vedením profesora Jana Koblasy. Vedle volné sochařské tvorby, restaurování a kurátorských projektů se v profesním životě věnuje především pedagogické činnosti (dříve na Univerzitě Hradec Králové, v současnosti na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích). Působí jako textař a hráč na basovou kytaru a vysavač v hudebně-performačním tělese Piano.

Pavel Doskočil je jako výtvarník a pedagog příkladně obeznámen s dějinami výtvarného umění. Vlastní tvorbu hojně vztahuje k dílům i událostem minulosti a v nové formě prověřuje a relativizuje jejich podobu i významy. Jeho díla mají na první pohled schopnost působit jako humorný a svěží plod pouhé imaginace a intuice, ale hledání tvarové harmonie je pro Pavla Doskočila i exaktní proces založený na zkoumání vyvážených číselných poměrů, prověřování uměřenosti a souladu jednotlivých částí a jejich vztahu k vyššímu celku. Božská proporce i Fibonacciho posloupnost, od nepaměti propsané v dokonalých přírodních tvarech, tak mají své pevné místo i v Doskočilových zdánlivě jednoduchých sochách, objektech a instalacích.

Dominantu hořické výstavy představuje monumentální socha Atlase – antického Titána a vůdce neúspěšné vzpoury proti Diovi, který za trest nese na svých bedrech tíži celé nebeské klenby. Atlas má v Doskočilově pojetí formu robustního stavebního pilíře jakoby sestaveného z masivních kubických bloků. Tělo slavného hrdiny, jehož výtvarné vzezření řešili před Doskočilem zejména nespočetní barokní umělci, je odrazem jasného řádu, tvarové redukce a formální jednoduchosti, tedy kvalit, jež jsou Doskočilově tvorbě trvale vlastní. V obsahové rovině Atlasova příběhu s jeho existenciálním rozměrem tentokrát autor nabízí divákovi možnost zamyslet se nad budoucností vlastně celé sochařské disciplíny.

V sérii živých pohybových studií, jež jsou zpracovány v dřevěné tyčovině – signifikantním materiále Doskočilovy zralé tvorby, vzdává autor osobitý hold kuboexpresionistickému pojetí figury v díle slavného příslušníka Osmy, čechofrancouzského malíře Otakara Kubína (1883-1969). Přítomnost nezaměnitelného koštěte jako ready-made objektu pak potažmo odkazuje k jedné z nejvlivnějších osobností moderního umění, Marcelu Duchampovi (1887-1968). Vedle promyšlené citace je Pavlu Doskočilovi vlastní i bystrá ironická glosa, zpravidla redukovaná do maximálně tvarově a barevně oproštěného znaku.

Doskočilův dobrovolný exil v lůnu zahrady vršecké fary přináší své ovoce v podobě zcela aktuálních prací, v nichž výtvarník přijímá roli objevitele a iniciátora tvůrčího procesu. Výtvarné provedení však s nesmírnou pokorou a respektem k přírodním systémům přenechává vyšším silám. Křehké a nereprodukovatelné „stromové a kompresorové“ kresby jsou jistým dokladem, jak samolibá a bláhová je lidská touha ovládnout a pokořit Matku přírodu a jak prospěšná může být nalezená rovnováha a symbióza s ní.

Pavel Doskočil v Galerii plastik svébytným způsobem a s lehkostí sobě vlastní bilancuje. A v nejmenším ho netrápí, zda Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá.

Jana Cermanová

U_mění Hořice / přehlídka současného umění v exteriéru města Hořice

Hořice v Podkrkonoší představí od června do října 2021 přehlídku U_mění Hořice. Výstava současného výtvarného umění ve veřejném prostoru nabízí obyvatelům i návštěvníkům města bezprostřední kontakt s aktuálními uměleckými formami v exteriéru Hořic. Pět výtvarníků, kteří zároveň působí jako pedagogové uměleckých oborů na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické, vytvořilo jedinečná díla přímo pro konkrétní místa. Michaela Jezberová, Martina Hozová, Bronislaw Fiutowski, Ladislav Jezbera a Jan Pospíšil proměňují svými dočasnými uměleckými intervencemi ustálenou podobu tradičních hořických lokalit.

S odkazem na dlouhou kamenosochařskou tradici byly Hořice v Podkrkonoší po staletí považovány za jedno z přirozených uměleckých center regionu. V 60. letech 20. století navíc dokázaly využít potenciálu nové umělecké disciplíny v podobě sochařského symposia. Pracovní setkání sochařů pod širým nebem tu s vynucenou politickou přestávkou probíhají již více než padesát let a dala vzniknout dvěma unikátním sochařským parkům. „Snaha navázat na fenomén symposií a zároveň dostát aktuálním požadavkům na prezentaci současného umění ve veřejném prostoru daly podnět k projektu dočasných exteriérových instalací z kategorie site-specific art,“ uvádí kurátorka výstavy Jana Cermanová.

V rámci vernisáže, která přehlídku ve čtvrtek 24. června v 17 hodin na náměstí Jiřího z Poděbrad zahájí, přednese performer Petr Váša fyzické básně vytvořené na motivy vystavených děl. V době konání exteriérové výstavy proběhnou také komentované prohlídky za účasti autorů. „Projekt U_mění Hořice je založen na koncentraci kvalitního výtvarného potenciálu umělců-pedagogů SUPŠSK a jejich osobní vazbě k městu,“ dodává kurátorka přehlídky. Veřejný prostor představuje místo proměnných kvalit a živé sociální interakce, v němž se umělecké dílo stává významnou součástí vizuálních i společenských vztahů. Kvalitní výtvarné práce citlivě umístěné v exteriéru města mají ambice oslovit nejširší veřejnost, jíž po dlouhé kulturní odmlce nabízejí nenucenou výtvarnou satisfakci.

Výstava provede návštěvníky pomyslným okruhem, jehož symbolický začátek i konec je svázán s Galerií plastik, situované v charismatickém prostředí exteriérového Sochařského parku U Sv. Gotharda./ Sochař Ladislav Jezberavytvořil pro fasádu Galerie plastik minimalistickou instalaci Nic, v níž se myšlenkově a výtvarně vyrovnává s problémy vyprázdnění, ztráty identity, vyjadřuje se k metafyzickým otázkám a vizuálně transfomuje termíny asociace a manipulace./ Ohradní zeď sochařské školy se stává dějištěm Alternace sochařky Martiny Hozové. Autorka využila aktuální situace a na místa historizujících figur, jež více než století zdobí balustrádu a v současné době procházejí restaurováním, osadila stylizované sochy připomínající postavy stáčené z drátů v barevných izolačních obalech./ Jan Pospíšil je nadán osobitou absurdní poetikou a schopností vytvářet neobyčejně poutavé sochy na zcela všední náměty. Figura koupajícího se muže je vynesena až do pomyslných oblak, kde se teprve může oddat skutečně „božskému“ relaxu, k němuž ostatně odkazuje i bezprostřední umístění v sousedství kostela Narození Panny Marie./ Prostě Židle Bronislava Fiutowského náleží námětově do kategorie zdánlivě obyčejných užitkových věcí, jejichž základní tvarosloví představuje ve společnosti kodifikovanou vizuální normu. Jejich podoba i účel se mohou zdát banálními, zároveň však tyto předměty hrají v našich životech nezastupitelnou roli. Jejich monumentalizováním zcela přirozeně vznikají jakési moderní pomníky každodennosti./ Malířské zaměření předurčilo podobu instalace Michaely Jezberové. Autorka se nechala inspirovat poetikou chátrající zdi, na kterou umístila velkoformátové tisky kolážísestavených z fragmentů kreseb, tvarů, ploch a struktur. Jejich charakter rezonuje s nahodilými vizuálními skrumážemi živelně okupujícími městské periferie.

U_mění Hořice / přehlídka současného umění v exteriéru města Hořice/ Ladislav Jezbera, Martina Hozová, Jan Pospíšil, Bronislaw Fiutowski, Michaela Jezberová

červen – říjen 2021, Hořice v Podkrkonoší

Vernisáž 24. 6. 2021 od 17.00 na náměstí Jiřího z Poděbrad. Přehlídku zahájí Petr Váša, který přednese fyzické básně na motivy vystavených děl.

 

Komentovaná prohlídka výstavy Jakuba Janovského, Hodinu na houpačce

Vážení přátelé výtvarného umění,
 

Galerie plastik Hořice Vás srdečně zve na komentovanou prohlídku výstavy Jakuba Janovského Hodinu na houpačce za přítomnosti autora. Prohlídka se uskuteční ve čtvrtek 3. června 2021 od 17.00 hodin.

Těšíme se na Vaši návštěvu!

Pracovníci Galerie plastik
 

Galerie plastik zahájí sezónu s Jakubem Janovským Hodinou na houpačce

Jakub Janovský (1984) strávil dětství na přelomu 80. a 90. let na jihlavském sídlišti a období her a navazování prvních mezilidských vztahů zcela zásadním způsobem ovlivnilo témata, kterým se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje.
Od emocionálně vypointovaných námětů, v nichž ovšem bravurně balancoval na tenké hranici absurdity a černého humoru, se v poslední době motivy Janovského obrazů staly „obyčejnějšími“. Šokující scény v odstínech šedé vymizely, zcivilnění a přítomnost barvy přinesly intenzivní pocit bezčasí a posilnily aktuálnost situací a problémů, které autor řeší. Jakuba Janovského primárně nezajímá introspekce do vlastního dětství, ale zobecněním situací a zdůrazněním typických znaků autor usiluje o postižení míst, dějů a atmosféry na úrovni kolektivního vědomí vrstevníků. Zdánlivě nekonfliktní retroscény ze života dětí, provedené v sametově pastelových tónech, odkazují na osamělost, anonymitu, nejistotu a úzkost, které nesporně představují naléhavé pocity aktérů také současného světa. Obrazy Jakuba Janovského nicméně nemají depresivní charakter. Komplikované otázky a situace dokáže výtvarník řešit s charakteristickým humorem a nadhledem.
Obrazy Jakuba Janovského nemají formát explicitní výtvarné výpovědi. Autor obratně pracuje s náznakem, narážkou i nadsázkou, což předznamenává možnosti rozličného výkladu v závislosti na invenci a osobní zkušenosti každého diváka. Figury, v mnohdy překvapivých a nejednoznačných vztazích ke svému okolí, vytvářejí ústřední napětí díla a zpravidla zcela ovládají obrazovou plochu. Postavy dětí bez tváří, individuálních rysů a emocí, stejně jako osoby, které pozorovateli nastavují záda a jejichž obličeje rovněž zůstávají záměrně skryty, vybízejí k identifikaci, neboť představují pomyslné účastníky věčně se opakujícího a přesto nevyčerpatelného příběhu lidského života. Na aktuálních plátnech Jakub Janovský zachází na hranici figurálnosti, když jinak trvale přítomnou postavu nechává zcela vymizet. Zůstává jakoby právě opuštěný prostor, locus delicti, prostředí prodchnuté podmanivou náladou.
Název výstavy, Hodinu na houpačce, může odkazovat na bezstarostné období dětství, které je naplněno strhující radostí ze hry, v níž čas zastává pouze podružnou roli. V dospělosti se však zpravidla dramaticky mění nejen percepce času, ale také postoj k aktu houpání, který navozuje pocity nestability a stává se stimulem k závrati, žaludeční nevolnosti či celkovému fyzickému vyčerpání, tedy stavům krajně nepříjemným. Právě ambivalence, takřka všudypřítomná v rovině obsahové a jemně prostupující i formálním zpracováním, reprezentuje přesnou dávku dráždivé esence v Janovského díle.
V Galerii plastik autor představuje výběr obrazů malovaných akrylovými a olejovými barvami na plátně a koláže s figurálními výjevy, které kreslí černou tuší. Listování pomyslným dětským albem Jakuba Janovského vzbuzuje nostalgii, reflexe současnosti je však stejně intenzivní.

Jana Cermanová

Jakub Janovský, Den a noc (Eva s kyblíkem), 2020, akryl, papír, silikon na plátně, 60 x 50 cm

Jakub Janovský, Tkaničky, 2020, akryl, papír, silikon na plátně, 60 x 50 cm

Ladislav Jezbera / Tady, teď… nic

2.10. – 1. 11. 2020
Galerie plastik Hořice
Vernisáž 1. 10. 2020

Ladislav Jezbera (1976) studoval nejprve na sochařské škole v Hořicích, posléze v Ateliéru sochařství u Vladimíra Preclíka na FaVU VUT v Brně, kde i absolvoval v Ateliéru socha – prostor – instalace u Jana Ambrůze. V současné době působí jako vedoucí sochařského oboru a garant uměleckého směru na SUPŠSK v Hořicích.
Ladislava Jezberu dlouhodobě zajímá průběh chemických procesů i fyzikálních jevů a jejich důsledky. Zkoumá povahu nesochařských materiálů nejen v rovině jejich sochařského zpracování, ale rovněž možnosti jejich destrukce. Prvotní geometrické tvary či architektonická stavebnost minimalistických kompozic jsou často v postupném procesu podrobovány působení různorodých látek a směsí. V instalacích tak Ladislav Jezbera například pozvolna rozleptával prostorově náročné polystyrénové objekty agresivním gelem z osvěžovače vzduchu (př. Předzjednaná harmonie 2003), který působil nejen na tvarovou podobu díla, ale ovlivnil také jeho zbarvení a čichové vnímání. V instalaci Zátiší s citróny (2007) obdobným způsobem využil odkapávající kyselinu ze zavěšených citrónů k rozrušování mramorového podkladu. Ladislav Jezbera překračuje konvenční schémata. Mramor, ušlechtilý materiál tradičního „vysokého sochařství“, namáčí do inkoustu nebo jej označuje tiskovými barvami, které kamenem samovolně prosakují a zanechávají na něm trvalou stopu. Proces, který je cíleně nastartován, se však ve svém průběhu striktnímu řízení autora vymyká a jasný řád se snadno může změnit v chaos. Díla nabývají v čase nové podoby a jejich proměnlivá estetika zpochybňující „kult autora“ představuje významnou složku Jezberovy koncepce.
Sochař ve svých dílech využívá takřka neslučitelných symbolů a materií. V projektu, který reagoval na esej fenomenálního francouzského myslitele Michela Faucoulta Co je autor?, pracoval se zdánlivě neuchopitelnou látkou – lidským dechem umělců a teoretiků, který zachytil do dechových konzerv. Možnosti tvůrčím způsobem uchopit další netradiční substance prověřoval během instalace Zlatá žíla (2002), kdy do prostoru kravína od stropu zavěsil igelitový pás s kravskou močí, která gravitací vytvářela tvarově i barevně působivou linii. Autor pracuje s existujícími vzorci, jež ovšem aplikuje v atypickém prostředí. Tak se pro estetiku monumentální instalace Cargo (2011) stalo poučení neustálou přepravou nákladů, které absurdně křižují svět, než se dostanou na místo svého určení. Schopnost nadsázky a transformace konceptu do minimalistické realizace se projevila také v instalaci z dřevěných reliéfních objektů, které byly inspirovány čárovými kódy jednoho konkrétního nákupu (Nákup 2007).
Autor je svým konceptuálním myšlením aktivně přítomen aktuálního společenského diskurzu. V rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle letos vytvořil intervenci do veřejného prostoru v podobě znakovitého objektu s názvem Korona česká, v němž se nedotknutelný symbol státnosti stává jakýmsi exemplárním příkladem vyprázdněnosti tradičních hodnot i degradace politické kultury dnešní společnosti.
Ladislav Jezbera vstupuje na půdu současného sochařství se značnou dávkou autenticity. Výstavou v hořické Galerii plastik rozvíjí dříve zkoumané tvůrčí přístupy založené na fyzikálních a chemických vlastnostech materiálů, jež uplatňuje v neobvyklých kontextech. V řadě procesuálně pojatých děl vystupuje více jako iniciátor než jako aktivní tvůrce. V případě drobných mramorových objektů, do jejichž organismů takřka nitrožilně vpravuje barvící tekutinu, je započatý děj dále nekontrolovatelný a závislý pouze na vlastnostech materiálu a množství použitých substancí. Sochař s oblibou pracuje s předdefinovanými dějovými vzorci, tentokrát využívá objevů molekulární genetiky. S vědeckou přesností přepisuje strukturu lidského genomu do podoby objektů z dutinkových polykarbonátových desek a barevných roztoků, které mají vizuální kvality téměř sklářské práce. S obdobným exaktním zaujetím i vytříbeným smyslem pro půvaby kamene převádí do sochařské formy stavbu mužských pohlavních chromozomů. Za radostí z vědeckých objevů, stejně jako za harmonickým vzhledem Jezberových děl, však tušíme jisté napětí a možná rizika ztráty pomyslné rovnováhy. Výjimečným intelektuálním vkladem, důslednou přípravou i poctivým tvůrčím přístupem Ladislav Jezbera dosahuje vizuálně čistých a esteticky působivých děl a instalací. Na první pohled věcně a exaktně pojatá tvorba má rovněž povahu citlivé paralely našeho světa, jehož zdánlivý řád a neochvějná stabilita mohou být tak snadno narušeny, neboť jsou vystavěny na křehkých pilířích názorově i hodnotově nehomogenní společnosti, jež má ovšem v případě masivního impulsu překvapivě silně absorpční schopnosti.
Hořická výstava představí práce Ladislava Jezbery z let 2019 a 2020.

Galerie plastik pořádá Mezinárodní festival krásných umění na maďarské téma

Hořice budou od 10. do 27. září 2020 hostit již 7. ročník Mezinárodního festivalu krásných umění. Galerie plastik, jako hlavní organizátor festivalu, tentokrát soustředila pozornost na kulturu Maďarské republiky.

Výtvarná část festivalu představí díla prestižních maďarských umělců 20. a 21. století. Op-artové objekty a grafiky Victora Vasarelyho (1906-1997) budou ve výstavním sále galerie reprezentovat moderní evropské abstraktní a kinetické umění. Vystavena bude také unikátní Vasarelyho kresba z roku 1949 zachycující autorovo osobité vidění figury z období tzv. falešné cesty, kdy experimentoval s kubistickými, expresionistickými a futuristickými formami. Geometrická abstrakce charakterizuje rovněž dílo Jánose Faja (1937-2018), jediného skutečného žáka Lajose Kassáka – literáta a malíře, jedné z nějvětších osobností maďarské avantgardy. Fajó vytvořil pro svou uměleckou práci systém zákonitostí pro užití tvarů a barev, jenž jasně definuje jeho tvorbu. Zastoupen bude grafikami, olejomalbami a monumentálními dřevěnými reliéfy geometrických tvarů. Držitel státní Kossuthovy ceny v oblasti umění János Megyik (1938) ve svém díle zkoumá a rozvíjí užití metod projektivní geometrie a renesanční perspektivy. Tyto principy uplatňuje v kresbách, fotogramech, strukturálních objektech i architektonických realizacích. Na hořickém festivalu bude jeho tvorba představena dřevěným konstruktivistickým objektem, ocelovým reliéfem a kresbami. Výstava maďarských výtvarníků v Galerii plastik bude zahájena slavnostní vernisáží v sobotu 12. září od 15 hodin. V rámci festivalu se přímo v galerii uskuteční také improvizovaná výuka základů maďarštiny. Účastníci „hodiny“ se pomyslně propojí s maďarským prostředím díky překladu krátkého vzkazu, který bude posléze na pohlednici odeslán do Maďarska.

Hudební program Mezinárodního festivalu krásných umění se letos ponese v duchu maďarské a české klasiky. Klavírista Martin Kasík a sopranistka Lucie Kaňková budou interpretovat skladby maďarských tvůrců Ference Lizsta, Franze Lehára a Bély Bartóka, českou stranu zastoupí hudba Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Celým večením programem posluchače provede moderátorka Martina Kociánová. Koncert se uskuteční v sobotu 12. září od 20 hodin v divadelním sále radnice.

Festivalové akce budou pokračovat v neděli 13. září projekcí dokumentární revue Iluze, kterou natočila studentka Filmové akademie umění v Praze Kateřina Turečková. V originálně pojatém filmu jako počítačové hře předkládá autorka osobní reportáž z Budapešti, kde strávila rok na studijním pobytu. Divák pasovaný do role účastníka hry prochází několika levely, které ho uvádějí do všednodenních momentů dotýkajících se citlivých bodů současné maďarské společnosti: svobody umění, práva na vzdělání, problematiky lékařské péče a v kompexním měřítku diskutované politické situace. Kateřina Turečková osobně film uvede a po skončení projekce bude možné s autorkou diskutovat. Program začne v Multimediálním sále muzea v 15 hodin.

Galerie plastik srdečně zve všechny zájemce o maďarskou kulturu na jednotlivé programy festivalu. Všechny festivalové akce jsou přístupné široké veřejnosti zdarma.

Mezinárodní festival krásných umění 2020/ Maďarsko

10. – 27. 9. 2020

Výstava děl maďarských umělců/ Victor Vasarely, János Fajó, János Megyik

Slavnostní vernisáž výstavy se uskuteční v Galerii plastik 12. 9. 2020 od 15 hodin

Koncert maďarské a české hudební klasiky/ klavír: Martin Kasík, soprán: Lucie Kaňková, moderátor: Martina Kociánová

12. 9. 2020 od 20 hodin v divadelním sále radnice

Projekce dokumentární revue Kateřiny Turečkové Iluze

13. 9. 2020 od 15 hodin v multimediálním sále muzea  

Migrace laskavosti Tomáše Skalíka

Galerie plastik Vás srdečně zve na slavnostní představení sochy Tomáše Skalíka / Migrace laskavosti
Veřejná prezentace díla za přítomnosti autora se uskuteční v pátek 3. července od 16 hodin na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vystoupí kapela Arytmie a básník Vojtěch Konáš. Každý, kdo dorazí, bude přivítán plnou náručí laskavosti, kterou může šířit plynule dál a bez rizik negativních dopadů. 

Na hořické náměstí byla instalována socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti. Galerie plastik ve spolupráci s Městem Hořice pokračuje v projektu dočasných uměleckých intervencí do prostoru náměstí Jiřího z Poděbrad. Opavský sochař Tomáš Skalík se nechal inspirovat situací a atmosférou konkrétního místa a speciálně pro Hořice vytvořil sochu z monumentálního bloku supíkovického mramoru. Ušlechtilý kámen, který do Hořic doputoval až z dalekého Jesenicka a v kraji pískovce nabývá povahy jakéhosi migranta, autor proměnil v laskavou „sochu k posezení“. 

Jiří Středa / Málo viděný

Galerie plastik Hořice, 4. 7. – 30. 8. 2020

Jiřího Středu poutají k východním Čechám vzpomínky z dětství v Náchodě i první sochařské zkušenosti, kterých nabyl v první polovině 70. let během studia na sochařské škole v Hořicích. Podstatným se pro Jiřího Středu stalo rané setkání s dílem sochaře Josefa Wagnera, na Chlumecko později zajížděl za Vojtěchem Adamcem starším, v němž nalezl umělecký i duševní vzor.

Hluboký respekt k tradici jej po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze vedl k důkladnému studiu odkazu minulosti v evropských uměleckých sbírkách. Nadchl ho jasný řád a klidná monumentalita staroegyptských a sumerských soch, stejně jako stabilita a výraz postav archaického řeckého sochařství. Středovy figurální sochy se vyznačují čistou obrysovou linií a pevně definovanými objemy, robustními chodidly jsou důsledně spojeny se zemí. Nápadná hladkost povrchu figur je akcentována druhem použitého kamene nebo brilantně zvládnutým patinováním. Středova díla charakterizuje spojení zdánlivě obtížně slučitelných kvalit: jsou ušlechtilá a majestátní, zároveň prostá a skromná. V námětové složce Jiřího Středu zajímá lidská individualita, postavení jedince ve společnosti i jeho poslání ve světě.

Sochy Jiřího Středy vznikají pomalu a rozvážně. Autor na nich zpravidla pracuje po dobu několika let, od drobných skic až po rozměrově náročné realizace, vznikají materiálové variace či díla s rozdílnou povrchovou úpravou. Exaktnosti Středovy sochařské tvorby oponují kvašové a akvarelové kresby, jež představují osobní a emotivní rovinu autorova díla.

Od roku 2012, kdy byl zvolen předsedou Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, se Jiří Středa živě účastní organizace sochařských výstav, veřejných soutěží, sympozií a realizací sochařských děl ve veřejném prostoru. V Hořicích je jeho jméno známé především v souvislosti s již tradiční výstavou soutěžních portrétů významných osobností české vědy a kultury.

Kurátoři Galerie plastik vybrali pro hořickou výstavu řadu Středových děl, která pro svou povahu privatissim nebyla dosud vystavována. V letních měsících tak mají návštěvníci gothardské galerie možnost objevovat dosud málo viděný svět sochaře Jiřího Středy.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

jiristreda.cz


Socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti jako dočasná instalace na náměstí Jiřího z Poděbrad

Exteriérové výstavy soch a instalací se v posledních letech staly doslova letním fenoménem českých měst. Například českobudějovický projekt Umění ve městě, původně venkovní sochařská instalace, se úspěšně rozrostl do dalších měst regionu. Sochařský festival Sculpture Line, který začínal v roce 2015 sochami v pražských ulicích, si již několik let nárokuje status mezinárodní sochařské přehlídky. Pražský Festival m3 – Umění v prostoru, Brno Art Open nebo ostravská Kukačka zahrnují také nesochařské intervence do veřejného prostoru a představují rovněž práce ryze konceptuální povahy.

Tyto a mnohé další přehlídky nicméně spojuje vize negalerijní prezentace současného umění. Právě vyvázáním ze „sterilního“ prostředí výstavního sálu a přenesením do „reálného“ světa je umělecké dílo konfrontováno s barvitějším a proměnným okolím a daleko různorodější skupinou diváků, kteří na něj mohou reagovat. Protože se umění ve veřejném prostoru stává jakýmsi společným kulturním a duchovním vlastnictvím komunity, ale vzpírá se jednoznačným interpretacím, vzbuzuje emocionálně vyhraněné postoje diváků a živou diskuzi, jež se v galerijním prostředí jen zřídka odehrává mimo kurátorskou rovinu.

Galerie plastik jako umělecká organizace města Hořice také považuje problematiku představení současného umění mimo prostor budovy na vrchu Gothard za velice podnětnou součást výstavních aktivit. Přestože se v Hořicích letos uskuteční již 31. ročník Mezinárodního sochařského symposia a severozápadní hranici města lemují dva sochařské parky, začlenění aktuálního uměleckého díla do městského organismu dosud nebylo dostatečně zohledňováno. Projekt dočasných uměleckých instalací v centru Hořic, který byl loni zahájen představením sochy Michala Gabriela Levitace, má potenciál tuto skutečnost změnit. Je přirozené, že vzhledem k uznávané umělecké tradici místa i množství sochařských památek plně srostlých s hořickým prostranstvím, je namístě přistoupit k intervenci do venkovního prostoru s velkým respektem a poctivostí, kvalitami, které jsou bohužel mnohým současným uměleckým festivalům vzdáleny.

Socha, která bude ve výstavní sezóně 2020 instalována na náměstí Jiřího z Poděbrad, tak není pouhým vypůjčeným objektem, ale vzniká jako realizace jedinečného návrhu pro konkrétní místo. Autor díla, sochař Tomáš Skalík, se nejen vyrovnává s vlastní uměleckou vizí, ale rovněž reaguje na místní specifika a aktuální situaci. Vznikající objekt reprezentuje sochařovu touhu vytvořit dílo, které není zahleděno do sebe, ale nabízí divákovi možnost ztotožnit se s ním nejen vizuálně, ale také skrze jeho případnou funkčnost. Socha k něčemu „přináší ušlechtilý kámen z jesenického pohoří. Nese s sebou stopy a odkazy kamenického řemesla, diskutuje o sochařském materiálu, o rozdílných kulturních vlivech, o mravních principech, upomíná na historii kamenických škol v naší zemi, je nabídkou i výzvou, příležitostí i dekorací. Je středobodem prostoru i kontrapunktem k němu“.

Socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti, jako dočasná instalace v exteriéru Hořic, představuje další z uměleckých děl, které ve shodě s výstavním konceptem Galerie plastik opouští prostor „bílé kostky“, aby se vydaly do svobodného prostoru města vstříc divákovi.

Socha Tomáše Skalíka bude na náměstí Jiřího z Poděbrad osazena na sklonku měsíce června.

MgA. BcA. Tomáš Skalík, Foto: MF Dnes