Ladislav Jezbera / Tady, teď… nic

2.10. – 1. 11. 2020
Galerie plastik Hořice
Vernisáž 1. 10. 2020

Ladislav Jezbera (1976) studoval nejprve na sochařské škole v Hořicích, posléze v Ateliéru sochařství u Vladimíra Preclíka na FaVU VUT v Brně, kde i absolvoval v Ateliéru socha – prostor – instalace u Jana Ambrůze. V současné době působí jako vedoucí sochařského oboru a garant uměleckého směru na SUPŠSK v Hořicích.
Ladislava Jezberu dlouhodobě zajímá průběh chemických procesů i fyzikálních jevů a jejich důsledky. Zkoumá povahu nesochařských materiálů nejen v rovině jejich sochařského zpracování, ale rovněž možnosti jejich destrukce. Prvotní geometrické tvary či architektonická stavebnost minimalistických kompozic jsou často v postupném procesu podrobovány působení organických elementů. V instalacích tak například Jezbera pozvolna rozleptával prostorově náročné polystyrénové objekty agresivním gelem z osvěžovače vzduchu (př. Předzjednaná harmonie 2003), který působil nejen na tvarovou podobu díla, ale ovlivnil také jeho zbarvení a čichové vnímání. V instalaci Zátiší s citróny (2007) obdobným způsobem využil odkapávající kyselinu ze zavěšených citrónů k rozrušování mramorového podkladu. Ladislav Jezbera překračuje konvenční schémata. Mramor, ušlechtilý materiál tradičního „vysokého sochařství“, namáčí do inkoustu nebo jej označuje tiskovými barvami, které kamenem samovolně prosakují a zanechávají na něm trvalou stopu. Proces, který je cíleně nastartován, se však ve svém průběhu striktnímu řízení autora vymyká a jasný řád se snadno může změnit v chaos. Díla nabývají v čase nové podoby a jejich proměnlivá estetika zpochybňující kult autora představuje významnou složku Jezberovy koncepce.
Sochař ve svých dílech využívá takřka neslučitelných symbolů a materií. V projektu, který reagoval na esej fenomenálního francouzského myslitele Michela Faucoulta Co je autor?, pracoval se zdánlivě neuchopitelnou látkou – lidským dechem umělců a teoretiků, který zachytil do dechových konzerv. Možnosti tvůrčím způsobem uchopit další netradiční substance prověřoval během instalace Zlatá žíla (2002), kdy do prostoru kravína od stropu zavěsil igelitový pás s kravskou močí, která gravitací vytvářela tvarově i barevně působivou linii. Autor pracuje s existujícími vzorci, jež ovšem aplikuje v atypickém prostředí. Tak se pro estetiku monumentální instalace Cargo (2011) stalo poučení neustálou přepravou nákladů, které absurdně křižují svět, než se dostanou na místo svého určení. Schopnost nadsázky a transformace konceptu do minimalistické realizace se projevila také v instalaci z dřevěných reliéfních objektů, které byly inspirovány čárovými kódy jednoho konkrétního nákupu (Nákup 2007).
Autor je svým konceptuálním myšlením aktivně přítomen aktuálního společenského diskurzu. V rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle letos vytvořil intervenci do veřejného prostoru v podobě znakovitého objektu s názvem Korona česká, v němž reaguje na krizovou situaci a volně glosuje s ní související dění ve společnosti.
Ladislav Jezbera vstupuje na půdu současného sochařství se značnou dávkou autenticity. Výstavou v hořické Galerii plastik rozvíjí dříve zkoumané tvůrčí přístupy založené na fyzikálních a chemických vlastnostech materiálů, jež uplatňuje v neobvyklých kontextech. Autor využívá předdefinované dějové vzorce, které nesochařským způsobem aplikuje do vlastního procesu sochařské tvorby. Důslednou přípravou i poctivým přístupem, v němž zinscenovaný proces nutně obsahuje i neovlivnitelný moment náhody, dosahuje vizuálně čistých a esteticky působivých děl. Na první pohled věcně a exaktně pojatá tvorba má rovněž povahu citlivé paralely našeho světa, jehož zdánlivý řád a neochvějná stabilita mohou být tak snadno narušeny.
Hořická výstava představí práce Ladislava Jezbery za poslední dva roky.

Ladislav Jezbera (1976) studoval nejprve na sochařské škole v Hořicích, posléze v Ateliéru sochařství u Vladimíra Preclíka na FaVU VUT v Brně, kde i absolvoval v Ateliéru socha – prostor – instalace u Jana Ambrůze. V současné době působí jako vedoucí sochařského oboru a garant uměleckého směru na SUPŠSK v Hořicích.
Ladislava Jezberu dlouhodobě zajímá průběh chemických procesů i fyzikálních jevů a jejich důsledky. Zkoumá povahu nesochařských materiálů nejen v rovině jejich sochařského zpracování, ale rovněž možnosti jejich destrukce. Prvotní geometrické tvary či architektonická stavebnost minimalistických kompozic jsou často v postupném procesu podrobovány působení různorodých látek a směsí. V instalacích tak Ladislav Jezbera například pozvolna rozleptával prostorově náročné polystyrénové objekty agresivním gelem z osvěžovače vzduchu (př. Předzjednaná harmonie 2003), který působil nejen na tvarovou podobu díla, ale ovlivnil také jeho zbarvení a čichové vnímání. V instalaci Zátiší s citróny (2007) obdobným způsobem využil odkapávající kyselinu ze zavěšených citrónů k rozrušování mramorového podkladu. Ladislav Jezbera překračuje konvenční schémata. Mramor, ušlechtilý materiál tradičního „vysokého sochařství“, namáčí do inkoustu nebo jej označuje tiskovými barvami, které kamenem samovolně prosakují a zanechávají na něm trvalou stopu. Proces, který je cíleně nastartován, se však ve svém průběhu striktnímu řízení autora vymyká a jasný řád se snadno může změnit v chaos. Díla nabývají v čase nové podoby a jejich proměnlivá estetika zpochybňující „kult autora“ představuje významnou složku Jezberovy koncepce.
Sochař ve svých dílech využívá takřka neslučitelných symbolů a materií. V projektu, který reagoval na esej fenomenálního francouzského myslitele Michela Faucoulta Co je autor?, pracoval se zdánlivě neuchopitelnou látkou – lidským dechem umělců a teoretiků, který zachytil do dechových konzerv. Možnosti tvůrčím způsobem uchopit další netradiční substance prověřoval během instalace Zlatá žíla (2002), kdy do prostoru kravína od stropu zavěsil igelitový pás s kravskou močí, která gravitací vytvářela tvarově i barevně působivou linii. Autor pracuje s existujícími vzorci, jež ovšem aplikuje v atypickém prostředí. Tak se pro estetiku monumentální instalace Cargo (2011) stalo poučení neustálou přepravou nákladů, které absurdně křižují svět, než se dostanou na místo svého určení. Schopnost nadsázky a transformace konceptu do minimalistické realizace se projevila také v instalaci z dřevěných reliéfních objektů, které byly inspirovány čárovými kódy jednoho konkrétního nákupu (Nákup 2007).
Autor je svým konceptuálním myšlením aktivně přítomen aktuálního společenského diskurzu. V rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle letos vytvořil intervenci do veřejného prostoru v podobě znakovitého objektu s názvem Korona česká, v němž se nedotknutelný symbol státnosti stává jakýmsi exemplárním příkladem vyprázdněnosti tradičních hodnot i degradace politické kultury dnešní společnosti.
Ladislav Jezbera vstupuje na půdu současného sochařství se značnou dávkou autenticity. Výstavou v hořické Galerii plastik rozvíjí dříve zkoumané tvůrčí přístupy založené na fyzikálních a chemických vlastnostech materiálů, jež uplatňuje v neobvyklých kontextech. V řadě procesuálně pojatých děl vystupuje více jako iniciátor než jako aktivní tvůrce. V případě drobných mramorových objektů, do jejichž organismů takřka nitrožilně vpravuje barvící tekutinu, je započatý děj dále nekontrolovatelný a závislý pouze na vlastnostech materiálu a množství použitých substancí. Sochař s oblibou pracuje s předdefinovanými dějovými vzorci, tentokrát využívá objevů molekulární genetiky. S vědeckou přesností přepisuje strukturu lidského genomu do podoby objektů z dutinkových polykarbonátových desek a barevných roztoků, které mají vizuální kvality téměř sklářské práce. S obdobným exaktním zaujetím i vytříbeným smyslem pro půvaby kamene převádí do sochařské formy stavbu mužských pohlavních chromozomů. Za radostí z vědeckých objevů, stejně jako za harmonickým vzhledem Jezberových děl, však tušíme jisté napětí a možná rizika ztráty pomyslné rovnováhy. Výjimečným intelektuálním vkladem, důslednou přípravou i poctivým tvůrčím přístupem Ladislav Jezbera dosahuje vizuálně čistých a esteticky působivých děl a instalací. Na první pohled věcně a exaktně pojatá tvorba má rovněž povahu citlivé paralely našeho světa, jehož zdánlivý řád a neochvějná stabilita mohou být tak snadno narušeny, neboť jsou vystavěny na křehkých pilířích názorově i hodnotově nehomogenní společnosti, jež má ovšem v případě masivního impulsu překvapivě silně absorpční schopnosti.
Hořická výstava představí práce Ladislava Jezbery z let 2019 a 2020.

Galerie plastik pořádá Mezinárodní festival krásných umění na maďarské téma

Hořice budou od 10. do 27. září 2020 hostit již 7. ročník Mezinárodního festivalu krásných umění. Galerie plastik, jako hlavní organizátor festivalu, tentokrát soustředila pozornost na kulturu Maďarské republiky.

Výtvarná část festivalu představí díla prestižních maďarských umělců 20. a 21. století. Op-artové objekty a grafiky Victora Vasarelyho (1906-1997) budou ve výstavním sále galerie reprezentovat moderní evropské abstraktní a kinetické umění. Vystavena bude také unikátní Vasarelyho kresba z roku 1949 zachycující autorovo osobité vidění figury z období tzv. falešné cesty, kdy experimentoval s kubistickými, expresionistickými a futuristickými formami. Geometrická abstrakce charakterizuje rovněž dílo Jánose Faja (1937-2018), jediného skutečného žáka Lajose Kassáka – literáta a malíře, jedné z nějvětších osobností maďarské avantgardy. Fajó vytvořil pro svou uměleckou práci systém zákonitostí pro užití tvarů a barev, jenž jasně definuje jeho tvorbu. Zastoupen bude grafikami, olejomalbami a monumentálními dřevěnými reliéfy geometrických tvarů. Držitel státní Kossuthovy ceny v oblasti umění János Megyik (1938) ve svém díle zkoumá a rozvíjí užití metod projektivní geometrie a renesanční perspektivy. Tyto principy uplatňuje v kresbách, fotogramech, strukturálních objektech i architektonických realizacích. Na hořickém festivalu bude jeho tvorba představena dřevěným konstruktivistickým objektem, ocelovým reliéfem a kresbami. Výstava maďarských výtvarníků v Galerii plastik bude zahájena slavnostní vernisáží v sobotu 12. září od 15 hodin. V rámci festivalu se přímo v galerii uskuteční také improvizovaná výuka základů maďarštiny. Účastníci „hodiny“ se pomyslně propojí s maďarským prostředím díky překladu krátkého vzkazu, který bude posléze na pohlednici odeslán do Maďarska.

Hudební program Mezinárodního festivalu krásných umění se letos ponese v duchu maďarské a české klasiky. Klavírista Martin Kasík a sopranistka Lucie Kaňková budou interpretovat skladby maďarských tvůrců Ference Lizsta, Franze Lehára a Bély Bartóka, českou stranu zastoupí hudba Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Celým večením programem posluchače provede moderátorka Martina Kociánová. Koncert se uskuteční v sobotu 12. září od 20 hodin v divadelním sále radnice.

Festivalové akce budou pokračovat v neděli 13. září projekcí dokumentární revue Iluze, kterou natočila studentka Filmové akademie umění v Praze Kateřina Turečková. V originálně pojatém filmu jako počítačové hře předkládá autorka osobní reportáž z Budapešti, kde strávila rok na studijním pobytu. Divák pasovaný do role účastníka hry prochází několika levely, které ho uvádějí do všednodenních momentů dotýkajících se citlivých bodů současné maďarské společnosti: svobody umění, práva na vzdělání, problematiky lékařské péče a v kompexním měřítku diskutované politické situace. Kateřina Turečková osobně film uvede a po skončení projekce bude možné s autorkou diskutovat. Program začne v Multimediálním sále muzea v 15 hodin.

Galerie plastik srdečně zve všechny zájemce o maďarskou kulturu na jednotlivé programy festivalu. Všechny festivalové akce jsou přístupné široké veřejnosti zdarma.

Mezinárodní festival krásných umění 2020/ Maďarsko

10. – 27. 9. 2020

Výstava děl maďarských umělců/ Victor Vasarely, János Fajó, János Megyik

Slavnostní vernisáž výstavy se uskuteční v Galerii plastik 12. 9. 2020 od 15 hodin

Koncert maďarské a české hudební klasiky/ klavír: Martin Kasík, soprán: Lucie Kaňková, moderátor: Martina Kociánová

12. 9. 2020 od 20 hodin v divadelním sále radnice

Projekce dokumentární revue Kateřiny Turečkové Iluze

13. 9. 2020 od 15 hodin v multimediálním sále muzea  

Migrace laskavosti Tomáše Skalíka

Galerie plastik Vás srdečně zve na slavnostní představení sochy Tomáše Skalíka / Migrace laskavosti
Veřejná prezentace díla za přítomnosti autora se uskuteční v pátek 3. července od 16 hodin na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vystoupí kapela Arytmie a básník Vojtěch Konáš. Každý, kdo dorazí, bude přivítán plnou náručí laskavosti, kterou může šířit plynule dál a bez rizik negativních dopadů. 

Na hořické náměstí byla instalována socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti. Galerie plastik ve spolupráci s Městem Hořice pokračuje v projektu dočasných uměleckých intervencí do prostoru náměstí Jiřího z Poděbrad. Opavský sochař Tomáš Skalík se nechal inspirovat situací a atmosférou konkrétního místa a speciálně pro Hořice vytvořil sochu z monumentálního bloku supíkovického mramoru. Ušlechtilý kámen, který do Hořic doputoval až z dalekého Jesenicka a v kraji pískovce nabývá povahy jakéhosi migranta, autor proměnil v laskavou „sochu k posezení“. 

Jiří Středa / Málo viděný

Galerie plastik Hořice, 4. 7. – 30. 8. 2020

Jiřího Středu poutají k východním Čechám vzpomínky z dětství v Náchodě i první sochařské zkušenosti, kterých nabyl v první polovině 70. let během studia na sochařské škole v Hořicích. Podstatným se pro Jiřího Středu stalo rané setkání s dílem sochaře Josefa Wagnera, na Chlumecko později zajížděl za Vojtěchem Adamcem starším, v němž nalezl umělecký i duševní vzor.

Hluboký respekt k tradici jej po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze vedl k důkladnému studiu odkazu minulosti v evropských uměleckých sbírkách. Nadchl ho jasný řád a klidná monumentalita staroegyptských a sumerských soch, stejně jako stabilita a výraz postav archaického řeckého sochařství. Středovy figurální sochy se vyznačují čistou obrysovou linií a pevně definovanými objemy, robustními chodidly jsou důsledně spojeny se zemí. Nápadná hladkost povrchu figur je akcentována druhem použitého kamene nebo brilantně zvládnutým patinováním. Středova díla charakterizuje spojení zdánlivě obtížně slučitelných kvalit: jsou ušlechtilá a majestátní, zároveň prostá a skromná. V námětové složce Jiřího Středu zajímá lidská individualita, postavení jedince ve společnosti i jeho poslání ve světě.

Sochy Jiřího Středy vznikají pomalu a rozvážně. Autor na nich zpravidla pracuje po dobu několika let, od drobných skic až po rozměrově náročné realizace, vznikají materiálové variace či díla s rozdílnou povrchovou úpravou. Exaktnosti Středovy sochařské tvorby oponují kvašové a akvarelové kresby, jež představují osobní a emotivní rovinu autorova díla.

Od roku 2012, kdy byl zvolen předsedou Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, se Jiří Středa živě účastní organizace sochařských výstav, veřejných soutěží, sympozií a realizací sochařských děl ve veřejném prostoru. V Hořicích je jeho jméno známé především v souvislosti s již tradiční výstavou soutěžních portrétů významných osobností české vědy a kultury.

Kurátoři Galerie plastik vybrali pro hořickou výstavu řadu Středových děl, která pro svou povahu privatissim nebyla dosud vystavována. V letních měsících tak mají návštěvníci gothardské galerie možnost objevovat dosud málo viděný svět sochaře Jiřího Středy.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

jiristreda.cz


Socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti jako dočasná instalace na náměstí Jiřího z Poděbrad

Exteriérové výstavy soch a instalací se v posledních letech staly doslova letním fenoménem českých měst. Například českobudějovický projekt Umění ve městě, původně venkovní sochařská instalace, se úspěšně rozrostl do dalších měst regionu. Sochařský festival Sculpture Line, který začínal v roce 2015 sochami v pražských ulicích, si již několik let nárokuje status mezinárodní sochařské přehlídky. Pražský Festival m3 – Umění v prostoru, Brno Art Open nebo ostravská Kukačka zahrnují také nesochařské intervence do veřejného prostoru a představují rovněž práce ryze konceptuální povahy.

Tyto a mnohé další přehlídky nicméně spojuje vize negalerijní prezentace současného umění. Právě vyvázáním ze „sterilního“ prostředí výstavního sálu a přenesením do „reálného“ světa je umělecké dílo konfrontováno s barvitějším a proměnným okolím a daleko různorodější skupinou diváků, kteří na něj mohou reagovat. Protože se umění ve veřejném prostoru stává jakýmsi společným kulturním a duchovním vlastnictvím komunity, ale vzpírá se jednoznačným interpretacím, vzbuzuje emocionálně vyhraněné postoje diváků a živou diskuzi, jež se v galerijním prostředí jen zřídka odehrává mimo kurátorskou rovinu.

Galerie plastik jako umělecká organizace města Hořice také považuje problematiku představení současného umění mimo prostor budovy na vrchu Gothard za velice podnětnou součást výstavních aktivit. Přestože se v Hořicích letos uskuteční již 31. ročník Mezinárodního sochařského symposia a severozápadní hranici města lemují dva sochařské parky, začlenění aktuálního uměleckého díla do městského organismu dosud nebylo dostatečně zohledňováno. Projekt dočasných uměleckých instalací v centru Hořic, který byl loni zahájen představením sochy Michala Gabriela Levitace, má potenciál tuto skutečnost změnit. Je přirozené, že vzhledem k uznávané umělecké tradici místa i množství sochařských památek plně srostlých s hořickým prostranstvím, je namístě přistoupit k intervenci do venkovního prostoru s velkým respektem a poctivostí, kvalitami, které jsou bohužel mnohým současným uměleckým festivalům vzdáleny.

Socha, která bude ve výstavní sezóně 2020 instalována na náměstí Jiřího z Poděbrad, tak není pouhým vypůjčeným objektem, ale vzniká jako realizace jedinečného návrhu pro konkrétní místo. Autor díla, sochař Tomáš Skalík, se nejen vyrovnává s vlastní uměleckou vizí, ale rovněž reaguje na místní specifika a aktuální situaci. Vznikající objekt reprezentuje sochařovu touhu vytvořit dílo, které není zahleděno do sebe, ale nabízí divákovi možnost ztotožnit se s ním nejen vizuálně, ale také skrze jeho případnou funkčnost. Socha k něčemu „přináší ušlechtilý kámen z jesenického pohoří. Nese s sebou stopy a odkazy kamenického řemesla, diskutuje o sochařském materiálu, o rozdílných kulturních vlivech, o mravních principech, upomíná na historii kamenických škol v naší zemi, je nabídkou i výzvou, příležitostí i dekorací. Je středobodem prostoru i kontrapunktem k němu“.

Socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti, jako dočasná instalace v exteriéru Hořic, představuje další z uměleckých děl, které ve shodě s výstavním konceptem Galerie plastik opouští prostor „bílé kostky“, aby se vydaly do svobodného prostoru města vstříc divákovi.

Socha Tomáše Skalíka bude na náměstí Jiřího z Poděbrad osazena na sklonku měsíce června.

MgA. BcA. Tomáš Skalík, Foto: MF Dnes

Little Monster a jiné tváře Ivany Štenclové

Česká vizuální umělkyně Ivana Štenclová (1980) nabízí návštěvníkům Galerie plastik výběr z tvorby zhruba posledního desetiletí. V tomto období se profiloval jak autorčin zájem o citově prožitý portrét, tak fascinace prostorem v obraze, tedy komponenty, které definují její aktuální výtvarný projev.

Ivana Štenclová studovala v letech 1999 – 2005 kresbu u profesorky Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění v Praze a kresebná linie zůstává trvale jejím klíčovým vyjadřovacím prostředkem. Tradiční pojetí kresby ovšem prostupuje nezdolná touha experimentovat s rozličnými technikami a materiály. Od obrazů kreslených injekční stříkačkou, tavnou pistolí či pájkou, skládaných nebo „vyšívaných“ z izolačních hmot, dospěla autorka až k využití digitálních technologií, jejichž prostřednictvím přenáší obrysové linie do těžko podmanitelných materiálů.

Dlouhodobé zaujetí prostorem v obraze vyústilo v díle Ivany Štenclové do série takřka reliéfních objektů. Za pomoci laseru perforuje a extrahuje z překližky kresbu, kterou dále zpracovává a vrství. Rozrušením kompaktní obrazové plochy a vystavěním složité struktury prostorového plánu nechává autorka nahlédnout až do pomyslného nitra obrazu, odkud jakoby přirozeně pramení i jeho sdělení. Štenclová ve své práci dlouhodobě využívá ornament, který ovšem vnímá nejen jako dekorativní element, ale také jako prvek, který může obsah díla spoluutvářet či naopak tajit.

V rovině námětové charakterizuje Ivanu Štenclovou velmi konzistentní přístup. Ústředním motivem tvorby jsou mezilidské, především pak rodinné vztahy, které podrobuje kritické analýze. Osobní mnohavrstvý prožitek těhotenství a mateřství vnesl do jejího díla intenzivní zacílení na téma dítěte. Charakteristické je pro autorku zpracování ve formě figurálních kompozic, portrétů a autoportrétů.

Díla Ivany Štenclové jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Nadace J. a M. Jelínek (Švýcarsko), Muzea moderního umění A. Warhola (Slovensko), Města Chelmek (Polsko), Wing Shya Collection (Hongkong) a dalších.

Výstava Ivany Štenclové na pomezí obrazu, reliéfu a objektu bude v Galerii plastik přístupna veřejnosti od 12. května.

Ivana Štenclová, „Bring Me Up“, překližka, akryl, 120 x 85 cm, 2020

Sochařské portréty – František Drtikol, František Janeček, Toyen

Sdružení sochařů České republiky a Galerie plastik opět představí sochařské portréty významných osobností české vědy a kultury. Výstava výsledků soutěže o podobizny fotografa a filozofa Františka Drtikola, konstruktéra a zakladatele společnosti JAWA Františka Janečka a Toyen, české malířky žijící ve Francii, tentokrát proběhne ve Štorchově síni Městského muzea v Hořicích.
Vernisáž výstavy sochařských portrétů se uskuteční ve čtvrtek 23. ledna 2020 od 16 hodin za přítomnosti zástupců Sdružení sochařů České republiky. V hudebním programu vystoupí pražská skupina Sirsch s repertoárem výhradně autorských písní, jež kapela označuje jako new-pop, žánr nesoucí v sobě prvky tradičního popu, moderních amerických groovů a jazz fusion.

Sochařské portréty: František Drtikol, František Janeček, Toyen

Sdružení sochařů České republiky a Galerie plastik v Hořicích opět představí sochařské portréty významných osobností české vědy a kultury. Výstava výsledků soutěže o podobizny fotografa a filozofa Františka Drtikola, konstruktéra a zakladatele společnosti JAWA Františka Janečka a Toyen, české malířky žijící ve Francii, proběhne od sklonku ledna ve Štorchově síni hořického muzea.

Sochařský portrét reprezentuje jednu ze zásadních disciplín figurálního sochařství a v dějinách hmotné kultury má mnoha tisíciletou tradici. Jedinečné postavení portrétu v dějinách oboru přirozeně souvisí se zobrazivě figurálními principy, které až do počátku 20. století sochařství výhradně definovaly. Schopnost vytvořit kvalitní sochařský portrét představovala v západním světě po staletí hlavní měřítko sochařových dovedností a symptom umělcova mistrovství. Sochařský obor, který s nástupem kubismu a avantgardy na počátku minulého století překročil hranice tělesnosti a vstoupil do bouřlivého proudu abstraktního umění, je v současnosti konfrontován s prolínáním uměleckých disciplín a s využíváním inovativních materiálů a technologií. Nové skutečnosti napadají mnohé stereotypy a otřásají základními pilíři oboru. Sochařský portrét jako reprezentativní trojrozměrná podobizna, jejíž provedení v definitivním materiálu umožňuje instalaci ve veřejném prostoru, však představuje znovu živou součást diskurzu o současném sochařství.

Zájem o sochařský portrét v českém prostředí podněcuje Sdružení sochařů České republiky, které již řadu let pořádá veřejné soutěže na podobizny významných osobností české vědy a kultury. Ze zúčastněných prací vybírá odborná porota nejzdařilejší díla, která by v budoucnu mohla kultivovat veřejný prostor. Komise, v níž mimo jiné zasedli nestoři českého sochařství, profesoři Jan Hendrych a Kurt Gebauer, letos ocenila šest soutěžních návrhů. Adam Fejfar, Diana Winklerová a Zuzana Kantová porotu zaujali podobiznou Františka Drtikola, Radek Škrabal a Kateřina Strach Tichá byli oceněni za portrét Františka Janečka a Adam Fejfar získal uznání také jako autor tváře Toyen. Autoři vítězných návrhů jsou bez výjimky mladí umělci, jejichž zájem o portrét a úspěchy při jeho realizaci snad předznamenávají nástup generace talentovaných portrétních sochařů.

Vernisáž výstavy sochařských portrétů se uskuteční ve čtvrtek 23. ledna od 16 hodin ve Štorchově síni Městského muzea v Hořicích za přítomnosti zástupců Sdružení sochařů České republiky. V hudebním programu vystoupí pražská skupina Sirsch s repertoárem výhradně autorských písní, jež kapela označuje jako new-pop, žánr nesoucí v sobě prvky tradičního popu, moderních amerických groovů a jazz fusion.


Kam na výstavu? Galerie plastik doporučuje portréty na Pražském hradě

V Císařské konírně Pražského hradu byla v adventním čase zahájena výstava s názvem Portrét v Čechách pohledem dvou staletí. Spolek výtvarných umělců Mánes kurátorsky zaštítil ambiciózní projekt mapující proměny českého portrétního umění od empíru až po současnost. Autoři konceptu zařadili do reprezentativního výběru děl také klíčové sochařské podobizny ze sbírky Galerie plastik.
Hořické sochy se tak v krátkém čase znovu staly součástí prestižní instalace na Pražském hradě, která navazuje na divácky úspěšné výstavy české krajinomalby, Má vlast a Světlo v obraze: český impresionismus. Spolek Mánes výstavou vzdává hold Josefu Mánesovi, zakladateli české moderní portrétní tvorby, od jehož narození uplyne v nadcházejícím roce 200 let.
Kurátoři vybrali pozoruhodné podobizny především ze sbírek Pražského hradu, uměleckých fondů řady regionálních galerií a privátních sbírek. Podařilo se jim shromáždit jedinečný výběr od několika desítek českých malířů a sochařů – Josefa Vojtěcha Hellicha, Václava Brožíka, Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Ladislava Šalouna, Františka Kupky, Jana Štursy, Bohumila Kubišty, Jana Zrzavého, Otto Guttfreunda, Josefa Čapka, Václava Špály, Kamila Lhotáka, Josefa Jíry a mnohých známých i méně známých umělců.
Sochařské portréty z Hořic doslova září v bezprostředním sousedství dalších, mnohdy ikonogických, podobizen českých dějin umění. Pražská výstava znovu potvrzuje výjimečnou kvalitu hořických uměleckých sbírek, jejichž krásy mnohdy mylně považujeme za běžný standard města s mnohosetletou sochařskou tradicí.

Portrét v Čechách v proměnách dvou staletí
18. 12. 2019 – 22. 3. 2020
II. nádvoří Pražského hradu
Císařská konírna
Otevřeno denně 10 – 18 hodin

Jakub Berdych Karpelis/ Výprodej!

Galerie plastik Hořice
13. 10. – 3. 11. 2019
vernisáž: 12. 10. 2019, 15 h

Jakub Berdych Karpelis, designér, sklářský výtvarník a kamenosochař, představí v hořické Galerii plastik osobitý výběr z tvorby. Spoluzakladatel i na zahraniční scéně skloňovaného Qubus design studia je znám především díky konceptuálně laděným dílům, v nichž netradičním způsobem kombinuje materiály, narušuje zažité stereotypy a posouvá významy. Jakub Berdych Karpelis je absolventem hořické sochařské školy a návrat k práci v kameni charakterizuje i jeho aktuální tvorbu.

 S lehkou ironií a hravou nadsázkou komentuje současný svět a jeho kritická výpověď má doslova básnivý charakter. Pro Jakuba typický poetický sarkasmus prostupuje formu a v podobě krátkého úderného hesla mnohdy zanechává otisk na povrchu díla. Zdánlivě jednoduchá hra s tvarem, materiálem i slovy je v Jakubově podání promyšleným systémem, který má potenciál zaujmout na několika úrovních a přirozeně vyvolává otázky týkající se současné společnosti. Odpovědi nejsou jednoznačné ani jednoduché, ale poctivost a evidentní entusiasmus, s nimiž Jakub pracuje, utvářejí kolem jeho tvorby jakousi veskrze pozitivní atmosféru.