Vzpomínka na sochaře Josefa Wagnera

Na začátku března uplyne 120 let od narození sochaře Josefa Wagnera (1901-1957), stěžejního představitele poetické figurace v českém sochařství mezi světovými válkami a jedinečného pedagoga, který svým působením na pražské Uměleckoprůmyslové škole po roce 1945 ovlivnil celou generaci mladých sochařů. Rodák z nedaleké Jaroměře prožil v Hořicích studentská léta, našel zde svou životní lásku, inspirativní tvůrčí prostředí rodinné secesní vily i místo posledního odpočinku.

Josef Wagner pocházel ze staré sochařské rodiny, která ve východních Čechách umělecky působila již od dob Matyáše Bernarda Brauna. Josef se nejprve vyučil v rodinné sochařsko-kamenické dílně a v letech 1917-1921 studoval sochařství u Quido Kociána na hořické sochařské škole. Další umělecké vzdělání získal pod vedením Jana Štursy a Otakara Španiela na pražské Akademii. Cestovní stipendia mu umožnila podniknout podnětné cesty za poznáním, nejprve do Itálie a posléze do Paříže. Po návratu do Čech nastoupil do školy stavební plastiky, kterou vedl Otto Gutfreund na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Na sklonku dvacátých let se Josef Wagner stává aktivním členem SVU Mánes a stejně jako Vincent Makovský, Bedřich Stefan či Hana Wichterlová vstupuje svým dílem na pole meziválečné sochařské avantgardy. Nekonečnou inspiraci sochař nacházel v elementárních formách přírody, vzpomínkách na dětství i postupech primitivního umění. „V těchto letech užíval jsem i stejného materiálu, vrátil jsem se ke kameni a tak malé oblázky v řece a kolem na cestách jitřily fantazii svou téměř hotovou plastickou formou. Nacházel jsem náměty svých soch v balvanech, v lesích i na horách, v Krkonoších i jinde…“, vzpomínal později na období vzniku Bludného kamene (1929), sochy schouleného muže, který jakoby splynul s tvarem valounu. Další zásadní tvůrčí stimuly mu přineslo studium přírody a památek při cestě do Itálie a Řecka, kterou již podnikl se svou ženou Marií Kulhánkovou, hořickou rodačkou a spolužačkou z akademie.

Po návratu do vlasti si oblíbil zejména tvoření v lůně přírody, ve srubu, který si s manželkou postavili nad lomem v Betlémě u Kuksu. V magickém koutě Podkrkonoší, v  bezprostřední blízkosti Braunových vrcholných barokních děl pracoval Wagner na sérii takřka surrealistických Torz, kdesi na pomezí těl zakletých do přírodnin a objektů z Šímových obrazů. Socha Ležící torzo (1935) záhy získala první cenu České akademie věd a umění, plastika Poezie (1936), lyrická dívčí figura ležící múzy, byla vyznamenána Velkou cenou na Světové výstavě v Paříži. Ve třicátých letech jezdily za Wagnerovými do okouzlujícího prostředí betlémské chaty jedinečné osobnosti soudobého českého umění, mimo jiných Emil Filla a Karel Dvořák, jejichž návštěvy potvrzují vysoký intelektuální kredit manželů. Josef Wagner tvořil rovněž skvělé figurální práce do veřejného prostoru. Jmenujme pomník Bedřicha Smetany v Karlových Varech, pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně nebo ikonický portrét Karla IV. pro aulu Karolina. Citlivou ukázku Wagnerovy pietní tvorby v našem regionu představuje Pomník obětem druhé světové války ve Dvoře Králové.

Josef Wagner svým silným výtvarným projevem i vnímavým a osvíceným pedagogickým vedením pomohl formovat početnou skupinu talentovaných umělců, kteří od počátku 60. let nadlouho určovali další podobu českého sochařství. V hořických sochách Vladimíra Preclíka, Zdeny Fibichové, Miloše Chlupáče, Vojtěcha Adamce, Zdeňka Šimka, Jana Hendrycha a dalších se tak pomyslně uzavírá odkaz Josefa Wagnera drahým Hořicím.

Sochař Josef Wagner (1901-1957)
Josef Wagner, Sochař, 1934, sádra, Galerie plastik Hořice
Josef Wagner, Ležící torzo, 1935, opuka, Galerie plastik Hořice

Václav Suchomel (1869 – 1930), Faun, návrh pro fontánu, do r. 1907, sádra, depozitář Galerie plastik Hořice

Římský bůh lesů, polí a stád Faunus, ztotožňovaný  se Satyrem, přírodním démonem řecké mytologie, náležel do družiny Bakcha (Dyonýsa), boha vína a nespoutaného veselí. Faunové byli popisováni jako lenošivá a chlípná stvoření, která trávila čas popíjením a pronásledováním Nymf. Jako zosobnění žádostivosti představovali oblíbený námět napříč dějinami  výtvarného umění. Téma z jiné perspektivy rozvíjí například i jeden z nejslavnějších obrazů starého umění v českých sbírkách, Tiziánův Apollo a Marsyas z kroměřížské obrazárny.

Faun ze sbírky Galerie plastik je zobrazen jako pitoreskní bytost s typickými znaky – kozlíma nohama, zašpičatělýma ušima a růžky. Sochař jej vymodeloval v přikrčené pozici, jak podlomen pod tíhou těžké amfory na víno, na chvíli spočinul na rozeklaném skalisku. Vyčerpání z překvapivé tělesné zátěže se zračí v dále pokřivených rysech jeho skřetí  tváře. Václav Suchomel využil Faunova atributu – nádoby na víno a navrhl postavu jako figurální výzdobu secesní fontány. Přestože návrh pochází již z prvního desetiletí 20. století, realizován byl až po Suchomelově smrti ve třicátých letech. Fontána s Faunem, dnes bohužel nefunkční, se nachází u jedné z původně továrnických vil (čp. 136) v Lázních Bělohradě (část Horní Nová Ves).

Jana Cermanová

Jan Kastner (1860 – 1912), Madona s Ježíškem, kolem r. 1900, patinovaná sádra

Dostavby gotických chrámů i novostavby kostelů v historických slozích ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století vytvářely prostor pro nová umělecká díla. Jedním z předních tvůrců sakrálních soch, oltářů i komplexních návrhů chrámových interiérů se stal sochař a řezbář Jan Kastner.

Lyrická plastika Madony s Ježíškem, jejíž forma nezapře umělcovu inspiraci tvaroslovím pozdně gotických krásných madon stejně jako  řezbářský přístup, byla v kontextu soudobé produkce náboženských soch vysoce ceněna. Návrh byl záhy zrealizován v pískovci na fasádě dostavěné Katedrály sv. Petra a Pavla v Brně.

V roce 1920 věnoval sochu do sbírek hořické galerie architekt Jan Stibral, ředitel Uměleleckoprůmyslové školy v Praze, na níž Kastner léta vedl speciálku figurálního a ornametálního sochařství.  Mezi jeho žáky patřili mimo jiné i Quido Kocián, Bohumil Kafka, Otto Gutfreund či Otakar Švec.

Sochu v roce 2020 zrestauroval Roman Morcinek. 

Ladislav Šaloun (1870 – 1946), Jekatěrina II. (Kateřina Veliká), sádra, před r. 1916

Šalounův sádrový portrét carevny Kateřiny Veliké ve sbírce Galerie plastik představuje prováděcí model, který nepochybně posloužil k vytvoření pískovcové realizace sochy, jež je součástí sbírek GASK – Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře. Návštěvníkům byla podobizna představena v rámci výstavy Dotek osudu prezentující rozsáhlou sochařskou pozůstalost Ladislava Šalouna ve sbírkách instituce. Kurátorka výstavy Adriana Primusová k plastice napsala:

„Stylizovaný portrét ruské carevny, za jejíž vlády v 18. století se stalo Rusko významnou velmocí, odráží duchovní intenzitu symbolismu. Výraz tváře se zavřenýma očima směřující k transcendentnímu prožitku je umocněn prudkým pohybem vlasů tažených vzhůru. Bližší určení této plastiky však není známo. Nejistému a rozcházejícímu se datování díla by nejvíce odpovídala první polovina desátých let, které potvrzuje i autorská značka.“

Sochu v roce 2020 restauroval Roman Morcinek.

Galerie plastik v roce 2020

Odloženou sezónu 2020 v Galerii plastik zahájila v polovině května výstava české vizuální umělkyně Ivany Štenclové Little Monster. Ve výběru prezentovaných děl kurátoři představili rozmanitost autorčiných tvůrčích přístupů a její zaujetí prostorem v obraze, které vyústilo do série takřka reliéfních objektů. Portrétní díla, jež Ivana Štenclová vrství z částí vyřezaných laserem do překližkových desek, vzbudila mezi návštěvníky nadšené ohlasy. I přes trvající protiepidemická opatření se podařilo uspořádat komentovanou prohlídku výstavy za přítomnosti autorky a v prostoru před galerií uskutečnit výtvarnou dílnu pro děti inspirovanou nevšedními pracovními postupy umělkyně.

V letních měsících obsadily výstavní sál galerie stylizované figurální sochy Jiřího Středy, absolventa místní SUPŠSK a dlouholetého předsedy Sdružení sochařů České republiky. Koncept výstavy byl založen na představení málo vídaných prací umělce: od spontánních sochařských kreseb, přes drobné skicy až po skulptury provedené v ušlechtilých materiálech technikou „na ztracenou kresbu“. Také Jiří Středa mohl díky komentované prohlídce zájemcům osobně představil svou tvorbu. Město Hořice podpořilo již druhým rokem projekt Galerie plastik orientovaný na zpřístupnění současného sochařství širokému publiku skrze jeho prezentaci ve veřejném prostoru. Opavský sochař Tomáš Skalík přijal výzvu vytvořit dílo přímo pro hořické náměstí. Reagoval na místní specifika a aktuální situaci a z monumentálního bloku supíkovického mramoru vysekal sochu „k něčemu“ – lavičku a ptačí pítko. Dočasná sochařská intervence s názvem Migrace laskavosti povahou materiálu doslova rozzářila prostor před muzeem a nabídla divákovi možnost interakce. Pro Podkrkonoší atypický druh kamene, jeho zpracování i provizorní osazení sochy vzbudily vítanou diskuzi veřejnosti o podobě současného sochařství.

Již třetím rokem galerie pořádala Letní ateliér pro mladé umělce, týdenní příměstský tábor s výtvarným programem pro děti od 7 do 14 let. Téma ateliéru „člověk v umění“ nabídl mladým tvůrcům široký námětový prostor. Účastníci si vyzkoušeli řadu technik i aktivit: kresbu i malbu portrétu, modelování „hlavy“ ze sochařské hlíny, výrobu obličejové masky, tvorbu objektů z polystyrénu, „oblékání“ pískovcových soch v sochařském parku nebo modelování ve 3D realitě. Výtvarná tvorba byla v průběhu celého týdne provázána prázdninovými pátracími hrami. Výstupem týdenního tvoření se stala výstava dětských prací ve foyeru galerie.

Zářijový Mezinárodní festival kásných umění, orientovaný tentokrát na kulturu Maďarské republiky, byl bohužel citelně poznamenán omezeními v souvislosti s pandemií covid-19. Maďarsko krátce před začátkem akce uzavřelo hranice a pozvaní umělci se hořického festivalu nemohli osobně zúčastnit. Nicméně výstava děl klasiků maďarského abstraktního umění Victora Vasarelyho, Jánose Faja a Jánose Megyika nepochybně udržela vysoký standard festivalových expozic. Tradiční koncert vážné hudby moderovaný Martinou Kociánovou nabídl strhující výkony sopranistky Lucie Kaňkové a klavíristy Martina Kasíka, kteří interpretovali díla maďarských a českých hudebních Mistrů. Součástí programu byl rovněž „mini food festival“, čtení z textů oblíbeného spisovatele Jánose Lackfiho, projekce dokumentární revue Kateřiny Turečkové nebo přednáška hořického cestovatele Pavla Bičiště.

Podzim v Galerii plastik je již několik let vyhrazen výrazným osobnostem, které tvoří v regionu, ale svými díly vnímavě vstupují do diskurzu současného umění. Ladislav Jezbera působí jako vedoucí sochařského oboru a garant uměleckého směru na SUPŠSK v Hořicích, výjimečným intelektuálním vkladem a autenticitou svých děl však získal trvalý respekt současné výtvarné scény. V minimalistické instalaci, vytvořené speciálně pro hořickou galerii, Jezbera rozvinul dříve zkoumané tvůrčí přístupy založené na fyzikálních a chemických vlastnostech materiálů, jež uplatnil v neobvyklých kontextech. K výstavě vznikl workshop pro školní skupiny na téma umělecké laboratoře představující principy procesuálních děl a minimalistické estetiky obecně. Výtvarné dílny se během jednoho týdne zúčastnilo na 200 žáků hořických škol. Výstavu Ladislava Jezbery Tady, teď… nic bohužel předčasně ukončilo zavření galerií v rámci druhé vlny epidemie covid-19. Doslova v poslední minutě se podařilo zrealizovat komentovanou prohlídku výstavy s autorem, která byla vzhledem k omezení počtu návštěvníků také vysílána on-line.

V roce 2020 byly v Galerii plastik realizovány investice, které podstatně kultivovaly výstavní prostory. Projekt nasvícení uměleckých děl, stejně jako částečná obměna výstavního mobiliáře ve stálé expozici galerie, mohly proběhnout pouze díky finanční dotaci Královéhradeckého kraje a podpoře města Hořice. Skutečně nápadné zlepšení světelných podmínek rehabilitovalo zážitek návštěvníka galerie ve dnech s nižší intenzitou slunečního záření a umožňilo kurátorům pořádat také večerní prohlídky a akce. Úspěch červencové „noční“ komentované prohlídky galerie předznamenal poptávku po podobném druhu programů. Pro výstavní sezónu 2020 byl připraven nový bilingvní propagační leták a popisky ve stálé expozici byly rovněž převedeny do česko-anglické jazykové mutace.

V rámci dotačního programu Ministerstva kultury ČR se v loňském roce podařilo získat majoritní část prostředků na restaurování dvou významných sádrových plastik. Akademická sochařka Martina Hozová zrestaurovala Návrh pomníku K. J. Erbena pro Miletín z roku 1900 od Ladislava Šalouna a Myslbekovu Studii k sousoší Ctirada a Šárky pro Palackého most v Praze z roku 1881. Péče o výjimečná sbírková díla pokračovala také z interních prostředků a návštěvníci se mohou v nadcházející sezóně těšit na další opravené skvosty. Akademický malíř restaurátor Roman Ševčík vdechl nový život olejomalbě Děvčátka v sadu od Ludvíka Kuby, zachránil rovněž expresivně malovanou Cestu v polích Aloise Kalvody a jeho ateliérem vloni prošla snad nejznámější zimní krajina Františka Kavána nazvaná Přeháňky od Tábora. K výčtu zrestaurovaných děl náleží také sádrová plastika Jekatěrina – portrét carevny Kateřiny II. od Ladislava Šalouna a v neposlední řadě Kastnerova historizující Madona s Ježíškem.

Kurátoři velmi děkují všem návštěvníkům a příznivcům Galerie plastik za jejich účast a podporu v komplikovaném roce 2020, v němž se nečekaně změnil celý svět.

Alois Kalvoda (1875 – 1934), Cesta v polích (Pastvina), do r. 1912, olej na lepence

Raná díla Mařákovce Aloise Kalvody svou rozmanitostí reflektují široký rozptyl výtvarných trendů počátku 20. století a současně reprezentují vysoký kredit autora v kontextu soudobé malířské scény.

Na hořickém obraze zachytil Kalvoda otevřenou krajinu, v níž travou lemovaná pěšina vede mezi vzrostlými poli až k vrškům na horizontu. Autor využívá efektu výrazných světelných kontrastů: jasné zlatožluté lány, které takřka rezonují s van Goghovým odkazem, jsou malovány volnými tahy štětce a pastózními barvami, ve valérech modré oblohy proplouvají načervenalá oblaka. Působivou atmosféru letního odpoledne dokresluje diagonální zastínění předního plánu obrazu.

Cesta v polích představuje expresivní polohu Kalvodova malířského projevu, zároveň však nezapře autorovu zálibu v dekorativním pojetí krajiny.

Dílo bylo do sbírky Galerie plastik zařazeno v roce 1912, kdy jej kuratorium získalo od autora výměnou za sochu houslisty a skladatele Ferdinanda Lauba, jehož muzeum malíř budoval na Křivoklátsku.

Obraz v roce 2020 restauroval akad. mal. restaurátor Roman Ševčík.

Alois Kalvoda (1875 – 1934), Cesta v polích (Pastvina), do r. 1912, olej na lepence
Snímek ukazuje extrémní prohnutí podkladní lepenky.
Snímek ukazuje snímání nečistot z povrchu malby.
Detail uvolněných partií malby.

⭐️ SOUTĚŽ ⭐️

Připomínáme, že další ročník soutěže Podzvičinsko očima dětí byl již zahájen. Letošní téma soutěže je Hrady a zámky v Podkrkonoší.
Soutěž je rozdělena do 4 kategorií a je určena dětem mateřských a základních škol. Svá díla, případně výtvory vašich dětí, můžete posílat poštou nebo elektronicky až do 15. února 2021.

Více informací naleznete na profilu @podkrkonosi, případně na jejich stránkách.

Držíme palce a těšíme se na originální pohledy našeho národního dědictví!

Vítěz se může těšit také na malé překvapení z Galerie plastik.

Josef Václav Myslbek (1848 – 1922), Studie k sousoší Ctirada a Šárky pro Palackého most v Praze, 1881, patinovaná sádra

Sousoší znázorňuje postavy Ctirada a Šárky, hrdiny české národní pověsti Dívčí válka. Legenda vypráví o ozbrojené vzpouře dívek proti mužům v dobách po smrti kněžny Libuše. Mladý vladyka Ctirad se stane objetí léčky, kterou na něj nastraží vůdkyně spiknutí Vlasta. Ctirad se zamiluje do krásné Šárky, kterou náhodně objeví v lese připoutanou ke kmeni stromu. Vlasta se svou družinou Ctirada zajme a na Děvíně jej umučí.

Myslbek zpracoval epický námět do přesvědčivé lyrické kompozice. Ctirada a Šárku zachytil v okamžiku, kdy mladý vladyka osvobozuje dívku z domnělých pout. Šárka se pravou rukou přidržuje stromu, levou se dotýká Ctiradových vlasů. Kadeře má spletené do dlouhých copů, které se jí ovíjejí kolem nahých paží. Pod ňadry má širokým pásem přivázanou suknici, která v jemné drapérii ulpívá na dívčiných nohou. Něžný, až milostný, pohled upírá směrem ke Ctiradovi, který jej opětuje. Ctirada zobrazil Myslbek v podřepu, oděného do krátkého roucha, s pláštěm přehozeným přes koleno. Pravou rukou objímá Šárku kolem boků, v levé ruce drží roh. Mladíkovy nepoddajné vlnité vlasy, svalnaté tělo a mírně nestabilní postoj dodávají celé kompozici na životnosti. Sousoší doplňuje havran sedící za postavou Šárky na pahýlu kmene stromu. Ten symbolizuje smrt, která následuje jako nevyhnutelné vyústění podlé zrady.

Model sousoší vznikl v roce 1881 jako jeden ze čtyř vítězných návrhů na výzdobu pražského Palackého mostu. Díla Přemysl a Libuše, Lumír s alegorií písně, Záboj se Slavojem i Ctirad a Šárka přímo na mostě podle Myslbekových modelů vysekali bratranci Josef a František Ducháčkové z hořického pískovce, který byl vylomen z velké stěny Panského lomu v Podhorním Újezdě. Sousoší Ctirada a Šárky dokončili v roce 1897. Na sklonku 2. světové války byla sousoší poničena a po restaurování přesunuta na Vyšehrad. Posléze byly z technických důvodů zbourány pylony na nárožích Palackého mostu a Myslbekovy sochy zůstaly na Vyšehradě natrvalo.

Do sbírky Galerie plastik věnovala Myslbekův model Ctirada a Šárky v roce 1909 historička a teoretička umění Renáta Tyršová.

Plastiku v roce 2020 restaurovala Mgr. Martina Hozová, akad. soch.
Restaurování plastiky bylo uskutečněno s finanční podporou Ministerstva kultury.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

Ladislav Šaloun (1870 – 1946), Soutěžní návrh pro pomník Karla Jaromíra Erbena v Miletíně, 1900, patinovaná sádra

Ladislav Šaloun navrhl pomník Karla Jaromíra Erbena jako vrcholovou bustu spisovatele a básníka na dominantní soklové bázi, kterou současně pojednal jako souvisle promodelovanou hmotu, z níž po celém obvodu vystupují výjevy z básní Kytice. Pylon má zčásti podobu skály, která je obsahově svázána hned s několika Erbenovými básněmi. Vpředu u paty soklu autor modeloval jeskyni z Pokladu, vzadu a vpravo je v reliéfu zobrazena postava chlapce, jenž se natahuje po jablky obsypané jabloni (Záhořovo lože). Dominanty výzdoby pylonu tvoří plnoplastická postava Vodníka (vlevo) a motiv ze Zlatého kolovratu na čelní stěně soklové báze. Soutěž na pomník Karla Jaromíra Erbena pro Miletín byla v básníkově rodišti vypsána na sklonku roku 1899. Jednadvacet soutěžních prací posuzovala porota, v níž mimo jiné zasedli také sochař Bohuslav Schnirch a architekt Kamil Hilbert. Šalounovu návrhu byla udělena druhá cena, a to navzdory oficiálnímu vyjádření poroty, že jeho práce vykazuje nejvyšší umělecké kvality. Plastika byla ostatně vysoce hodnocena také soudobou kritikou. Realizován byl nakonec tradičněji pojatý návrh sochaře Jindřicha Říhy, který odkaz na Erbenovy balady vyřešil prostřednictvím bronzových reliéfů. Šalounův návrh zřejmě nebyl vybrán k realizaci na malém městě jak z důvodu nekonvenční sochařské formy, tak i vzhledem k potenciální náročnosti provedení plastických fines díla. V prvním desetiletí 20. století si sochař Ladislav Šaloun velmi oblíbil Hořice a to především díky přátelství tehdejšího kurátora Galerie plastik Jana Kysela. Charismatický propagátor soudobého umění zprostředkoval pro hořickou galerii akvizice řady Šalounových děl. Návrh pomníku Karla Jaromíra Erbena pro Miletín sochař do hořické sbírky osobně věnoval.

Plastiku v roce 2020 restaurovala Mgr. Martina Hozová, akad. soch.
Restaurování plastiky bylo uskutečněno s finanční podporou Ministerstva kultury.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

Stav plastiky před restaurováním
Stav plastiky po restaurátorském zásahu
Stav plastiky po restaurátorském zásahu
Stav plastiky po restaurátorském zásahu