Poklady sbírky III.

Jan Laušman, Fotbalista, kolem r. 1902, sádra, Galerie plastik Hořice

Socha Fotbalisty reprezentuje jak svým námětem, tak i formálním zpracováním jednu z nejpozoruhodnějších prací sbírky z období kolem roku 1900. Obličej, vlasy a partie nohou sportovce jsou modelovány v ploškách s ostrými hranami, jež vytvářejí kontrast k výrazně hladšímu povrchu rukou. Nápadná nehybnost postavy může vzhledem k dynamické podstatě sportovního námětu působit až nepatřičně, autor tak ovšem umocnil napětí celé kompozice.

Laušman se plastikou Fotbalisty vzdaluje akademismu i soudobým uměleckým směrům – symbolismu, dekadenci i secesi, které čerpaly motivy zejména z oblasti historie, literatury a mytologie. Volí téma pro svou dobu nezvyklé, zcela civilní, přesto až exotického účinku. Sochař neusiluje o věrnou iluzi reality, spíše chce vytvořit dílo, jež by zachytilo atmosféru a pocity moderní společnosti počátku 20. století a rodící se fenomén sportu poskytl Janu Laušmanovi výjimečný námět. 

Poklady sbírky II.

Představujeme další plastiku z našich sbírek. Studie hlavy Ofélie se před několika týdny vrátila zpět do Hořic z výstavy Portrét v Čechách pohledem dvou staletí na Pražském hradě.       

Josef Kalvoda, Studie hlavy Ofélie, před r. 1906, patinovaná sádra, Galerie plastik Hořice

Josef Kalvoda vytvořil hlavu Ofélie jako samostatnou studii k figuře oblíbené shakespearovské hrdinky. Kalvodovo zpracování námětu nese všechny podstatné rysy dobového způsobu zobrazení Ofélie: andělsky svůdná dívka s mírně vyděšeným výrazem. Kráska s mandlovýma očima a pootevřenými ústy si pravou rukou odhrnuje z tváře pramen dlouhých vlasů propletených lučním kvítím. Levou paží s odhaleným ramenem se v gestu údivu a zmatení dotýká brady. Erotický potenciál Kalvodovy Ofélie, třebaže maskovaný závojem nevinnosti a idealizovaných půvabů, je zjevný.

Postava Ofélie, její osamělost, bezmocnost i tragická smrt, poskytovala umělcům na přelomu 19. a 20. století magicky silný námět. Spojení šílenství, tehdy obecně považovaného za ryze ženskou chorobu, s něžnou krásou a zranitelností umožňovalo tvůrcům zachytit všechny erotické podtóny. I přes mnohdy dráždivě milostné zobrazení zůstává Ofélie ve výtvarném umění typickým příkladem pasivního objektu – ženy trpitelky, která tvoří paralelu k častějšímu motivu secesního symbolismu, jímž byla Femme Fatale – žena osudová.

Nový prospekt stálé expozice Galerie plastik

Umělecká sbírka Galerie plastik má charakter reprezentativního souboru děl českého sochařství sklonku 19. a první poloviny 20. století. Sbírka díky svým kvalitám vzbuzuje trvalý zájem odborníků i uměnímilovné veřejnosti. V rámci propagace stálé expozice Galerie plastik jsme pro Vás připravili nový propagační prospekt, který obsahuje základní údaje o sbírce a informace pro návštěvníky galerie v česko-anglické jazykové mutaci.

Doufáme, že se Vám prospekt bude líbit a že díky němu naleznou do hořické galerie cestu další příznivci výtvarných umění.

Poklady sbírky I.

Vážení návštěvníci, 
české galerie i většina světových muzeí umění zůstávají i nadále z důvodů bezpečnostních opatření uzavřené. Protože Galerie plastik není výjimkou a nemůžeme s Vámi bohužel zahájit výstavní sezónu 2020 osobně, připravili jsme si pro Vás pravidelné příspěvky o pokladech našeho depozitáře. Doufáme, že Vám naše díla nabídnou v současné situaci alespoň drobné odreagování. 

Quido Kocián, Malíř Ludvík Vacátko, 1899, patinovaná sádra, Galerie plastik Hořice

Portrétní tvorba prostupuje dílem Quida Kociána spíše výjimečně a jakoby mimochodem. Sochař, který je znám především díky originálním secesně-symbolistním a expresivním plastikám, prakticky netvořil podobizny na zakázku a pokud portrétoval, pak čistě z osobních důvodů. V centru sochařova zájmu se nacházelo především vystižení psychického stavu a nejvnitřnějších stránek lidské povahy, vnější fyzická podoba jej zajímala až na druhém místě.

Na sklonku 19. století vytvořil Kocián několik mužských portrétů dle modelů ze svého blízkého okolí. K nim náleží i suverénně modelovaná podobizna kolegy malíře Ludvíka Vacátka, kterého zachytil jako mladého elegána s natočenými kníry a bujnou kšticí nad vysokým čelem, v jehož zasněném nostalgickém pohledu se pomyslně odráží mnohé z pocitů generace přelomu 19. a 20. století. 

110 let hořické Galerie plastik

V souvislosti se 110. výročím založení Galerie plastik je na místě jak ohlédnutí za slavnou minulostí umělecké instituce, tak zejména úvaha o budoucnosti sochařské sbírky města.

Galerie plastik Hořice
Expozice Galerie plastik v budově sochařské školy, před rokem 1918

Není pochyb, že díky jedinečným přírodním dispozicím Hořic, osvícenému přístupu městského zastupitelstva a celkovému uměnímilovnému naladění společnosti byly na počátku 20. století položeny základy unikátní umělecké kolekce. Sochařská škola poskytovala ve své době výjimečné praktické i teoretické vzdělání v oblasti zpracování kamene a reprodukčního sochařství. Absolventi se většinou do Hořic rádi vraceli, ať již jako kamenosochaři či začínající i etablovaní umělci. Hořice dokázaly plně využít a zhodnotit své přirozené předpoklady a programově si budovaly pověst sochařského centra a kulturního střediska. Zejména díky těsné spolupráci školských a kulturních institucí ve městě se podařilo uskutečnit řadu zajímavých akcí. Galerie plastik, umělecká sbírka zaměřená na prezentaci soudobých sochařských děl na malém městě, představovala v tehdejší galerijní praxi zcela ojedinělý úkaz, pro nějž bychom jen stěží hledali obdobu v celém středoevropském prostoru. Přestože galerie již ve svých počátcích bojovala se stálým nedostatkem finančních prostředků, dařilo se díky celkovému prokulturnímu naladění společnosti zajistit pro sbírku dostatek zajímavých akvizic. V rané etapě budování sbírky sehrávaly podstatnou roli zejména věcné a finanční dary sochařů a mecenášů, kteří považovali za čest podpořit neobvyklý kulturní podnik. Nejštědřejším dárcem byl v dějinách galerie starosta Josef Fejfar, který se svým velkorysým přístupem stal vzorem pro další obyvatele města. Specifické přírůstky do galerijní sbírky představovaly sochy provedené do kamene v dílnách sochařské školy. Zavedení sochaři většinou vytvořili model sochy, který nechali odlít do sádry, a realizaci díla v definitivním materiálu zpravidla zajišťoval reprodukční kameník. Mistr sochař, který posléze dokončil například jemné a komplikované detaily, byl tak ušetřen zdlouhavé a fyzicky náročné práce odběru kamenného materiálu. Hořickou školu si pro brilantní reprodukční práce oblíbila celá řada předních sochařů své doby. Většinu z nich zaujala myšlenka úzce specializované umělecké sbírky a galerii věnovali sádrový model svého díla, popřípadě svolili, aby v dílnách školy vznikla kamenná varianta sochy pro galerijní sbírku. V tomto případě účtovala škola galerii pouze cenu spotřebovaného materiálu. Další díla nakupovali kurátoři z galerijního rozpočtu, jehož bezmála 60 procent bylo tehdy určeno na nové akvizice. Pokračování textu 110 let hořické Galerie plastik

Rozhovor s cestovatelem a fotografem Janem Striou

Jan Stria, Mým pohledem
Galerie plastik Hořice, 7. 10. – 29. 10. 2017

Jan Stria
Jan Stria

Fotografické portfolio Jana Strii obsahuje množství snímků, které pořídil během cest do dalekých exotických zemí. Pevné místo v něm však zaujímají rovněž fotografie Podkrkonoší, jež představuje autorovu srdeční lokalitu. Rozličné přírodní krásy regionu pod Zvičinou, v němž Stria vyrůstal, zformovaly jeho cítění krajiny a smysl pro jedinečnost místa. Jan Stria se do rodného kraje trvale vrací také s fotoaparátem, aby „svým pohledem“ zachytil jeho známou i zdánlivě skrytou tvář. Výběr z krajinné tvorby Jana Strii přináší od 7. října hořická Galerie plastik. Během příprav výstavy nám talentovaný autor zodpověděl několik důvěrných otázek týkajících se jeho vztahu k fotografii.

Co pro Vás bylo prvním impulsem pro fotografování a jak vypadaly Vaše první kontakty se světem fotografie?

Mé první kontakty s fotografií se pojí s fotoaparátem na černobílý kinofilm zn. VILIA, který jsme v té době měli doma. Později, zhruba ve věku 7 let, jsem dostal svůj první plastový fotoaparát východoněmecké výroby. Pamatuji si, že mě bavilo zachycovat okamžiky a zajímavosti. Na základní škole jsem navštěvoval kroužek věnovaný fotografii. První zrcadlovku jsem si pořídil až v polovině roku 2010 a vážněji jsem se o fotografování začal zajímat až na konci roku 2012.

————-

Narodil jste se v Hořicích a část života prožil v Lázních Bělohradě. Ovlivnila nějak místa Vašeho dětství Vaše vnímání krajiny a skrze ně i Váš tvůrčí přístup?

Jednou z důležitých věcí ve fotografii je umět se dívat kolem sebe. Krajinu Podkrkonoší charakterizuje rozmanitost: máme tu roviny, doliny, údolí s potůčky a řekami a samozřejmě je odsud blízko do hor. Tím, jak je Podkrkonoší malebné, je dobré být stále ve střehu. Stačí vyjít na jiný kopec a naskytne se úplně odlišný výhled.

————-

Máte v Podkrkonoší nějakou oblíbenou lokalitu, kam se jako fotograf rád vracíte a z jakého důvodu?

Jelikož jsem zde vyrostl, mám k mnoha místům velice osobní vztah a pokaždé se sem rád vracím. Oblíbených míst mám několik. Jedním z nejoblíbenějších je okolí kostelíka na Byšičkách.

————-

Snímky z Vašeho portfolia jsou svědky nesčetných dobrodružných cest. Bylo Vaším koníčkem nejprve cestování nebo fotografování? A jaká je současná realita: cítíte se spíše jako fotograf krajinář nebo jako cestovatel s foťákem?

Od malička jsme s rodiči cestovali a k tomu tak nějak automaticky patřilo zachycování okamžiků. Obojí se výborně doplňuje a prostě patří k sobě. Občas se vydávám s kamarády na „fotoexpedice“ a tam je primárním cílem focení.

————-

Pravděpodobně nikdy dříve se nevěnovalo krajinářské fotografii tolik lidí jako dnes. Myslíte si, že je ještě možné přinést do tohoto oboru zcela nový tvůrčí vklad, nebo již vše bylo vyfoceno a vznikají pouze parafráze kvalitních děl? 

Se stále větší dostupností kvalitní techniky a touhou po sdílení se stala fotografie krajiny velmi oblíbená a mnoho lidí se snaží zachytit známé scenerie. Vzniká tak velké množství stejných či velmi podobných fotografií. Stále je ale možné vyfotit známé místo nově, důležité je mít nápad a tvůrčí schopnosti.

————-

Fotíte také zvířata a makro, zkusil jste i portrétní fotografii a snímky architektury. Připadá Vám zvládnutí těchto motivů náročnější než focení krajiny?

Každý žánr má svá specifika a zákony. Např. u portrétní fotografie je důležité nasvícení objektu a scény, kdežto u focení zvěře je to často o rychlosti a pohotovosti. Principy fotografie ale samozřejmě platí napříč žánry.

————-

Aktuálně fotíte jen na digitální fotoaparát nebo Vás někdy zláká film, k němuž se mnozí fotografové vrací?

Momentálně fotím s digitální zrcadlovkou, ale jak jsem již uvedl, vyrůstal jsem s kinofilmem. Autor fotící na kinofilm si musí vše pečlivě rozmyslet, protože je omezen počtem políček filmu a po zmáčknutí spouště nevidí hned výsledek na displeji. Fotografie zachycené na film mají své kouzlo a existuje mnoho softwarových filtrů pro digitální fotografii k imitaci filmového výstupu.

————-

Nacházíte pro svoji tvorbu inspiraci také v jiných uměleckých žánrech než je fotografie?

Mou hlavní inspirací je sama příroda, ať už se jedná o východ slunce na horách při inverzi nebo o oroseného motýla brzy ráno na louce.

————-

Pracujete v IT. Lákalo by Vás být fotografem na plný úvazek?

To by byl splněný sen. Rád bych fotografii věnoval mnohem více času, ale jak se říká „každá mince má dvě strany“. Fotografie je pro mě koníčkem, relaxací a únik od každodenních starostí, stresu a nerad bych aby se to změnilo.

————-

Můžete čtenářům popsat Váš nejintenzivnější zážitek spojený s fotografováním?

To byl asi výlet do francouzských alp, kdy po velmi náročném zhruba čtyřhodinovém výstupu s cca 30kg „plnou polní“ následovala noc ve stanu za divoké bouře a lijáku. Ráno a celý následující den byl ovšem jako z pohádky.

————-

A na konec klasický dotaz: máte nějaký aktuální cestovatelsko-fotografický sen?

Velmi mě láká procestovat Mongolsko a ruský venkov. Určitě se chci vrátit na Nový Zéland, zavítat do Austrálie, Patagonie a Kanady.

 

Světoznámé hořické hračky

Sbírka dřevěných hraček hořického muzea opět poutá pozornost zahraničních badatelů. Vnučka sochaře Franze Barwiga (1868-1931), Susanne Klein-Barwig, přijela do Hořic prozkoumat kolekci, kterou Hořické hračkářské družstvo vyrobilo podle návrhů jejího slavného dědečka.

Franz Barwig patřil ke skupině talentovaných designérů, kteří spolupracovali s Artělem (1908-1934), českým uměleckořemeslným výrobním a prodejním družstvem. A právě prostřednictvím Artělu získávali hořičtí hračkáři na přelomu desátých a dvacátých let 20. století vysoce kvalitní předlohy českých a rakouských umělců. Franz Barwig navrhl pro hořické družstvo několik tématických souborů hraček: mimo jiné figurky inspirované valašským folklórem nebo rozmanitou kolekci domácích i exotických zvířat. Barwigovy návrhy s výraznou fasetovou stylizací odrážely soudobé kubistické tendence v umění a předznamenaly budoucí nástup stylu Art Deco. Ostatně dekorativní sochy zvířat, modelované či řezané v ostrých plochách, svého tvůrce asi nejvíce proslavily. Zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem se pozornosti médií těší také usedlost Mar-a-Lago na floridské Palm Beach, pro niž Barwig v roce 1926 navrhl sochařskou výzdobu. Franz Barwig je svými díly zastoupen v předních evropských muzeích umění i soukromých sbírkách. Jeho díla se pravidelně objevují v nabídkách evropských aukčních domů a vídeňská galerie Belvedere mu v roce 2014 uspořádala reprezentativní výstavu. Ve spolupráci s galerií Belvedere vzniká také monografie věnovaná životu a tvorbě Franze Barwiga, v níž budou mimo jiné představeny hořické realizace Barwigových hraček.

Susanne Klein-Barwig, vnučka sochaře Franze Barwiga, s dědečkovými hračkami ze sbírky hořického muzea.

Franz Barwig, Sup, kolem r. 1910, dřevo; sbírka Patrika Šimona

Výstava sochaře Franze Barwiga, galerie Belvedere, Vídeň, 2014

Hračky Franze Barwiga v katalogu Hořického hračkářského družstva

 

Představujeme v roce 2017

Dobový snímek z expozice Galerie plastik v budově sochařské školy
Dobový snímek z expozice Galerie plastik v budově sochařské školy

Do expozice Galerie plastik se vrací klenot českého sochařského art deca

V roce 2016 získala Galerie plastik finanční dar v hodnotě 15.000 Korun. Donátor, pan Mike Morris, věnoval prostředky na základní konzervátorské zásahy ve sbírce plastiky. Také díky výše zmíněnému obnosu mohla být opravena sádrová socha Dalily od Jaroslava Horejce.

Hrdinku slavného starozákonního příběhu lásky a zrady Horejc ztvárnil jako svůdnou femme fatale ve vyzývavé, takřka taneční, póze, s vějířem za hlavou a dýkou u pasu. Plastika pochází z roku 1923. O čtyři roky později se autor k tématu vrátil, Dalilu propojil se samostatnou figurou jejího biblického protějšku Samsona (1922) a nechal vzniknout zcela nové sousoší. Vedle hořické sochy jsou v soupisu plastického díla Jaroslava Horejce uvedeny další varianty Dalily v majetku předních českých muzeí umění a soukromého sběratele a milovníka Horejcova díla, Tomáše Hejtmánka. Přestože se jednotlivá provedení ženské figury zdají na první pohled shodná, variují v subtilnosti tělesných proporcí i manýristickém vyznění siluety. Dalila ze sbírky Galerie plastik je v objemu plnější a modelací se více přibližuje až renesančním půvabům Samsona. Zvláštností hořické sochy je drobná dýka srpovitého tvaru, zcela odlišná od mačety, příznačné pro další známé varianty. Pokračování textu Představujeme v roce 2017

Představujeme

Vzácný odkaz hořickému muzeu

V těchto dnech obdrželo hořické muzeum do svých sbírek vzácný dar z odkazu profesora MUDr. Miloše Máčka, DrSc., významného hořického rodáka.

Narodil se 6. prosince 1922 Anně a Františku Máčkovým s rodovými kořeny z matčiny strany na Hořicku. Dědeček Ježek měl prosperující rukavičkářství v Komenského ulici a prostřednictvím babiččiných sester byli spřízněni s významnými hořickými rodinami. Jedna ze sester se provdala za sochaře Quida Kociána a druhá se přivdala do umělecké rodiny Maixnerů. Své dětství a prakticky celý život prožil Miloš Máček v Praze, kam se rodiče záhy odstěhovali za prací. Otec získal místo účetního u firmy Ascher, kde pracoval po celý život a kariérně vystoupal až na místo prokuristy. Přesto se však rodina, kam o čtyři roky později přibyl ještě druhý syn Jaroslav, ráda vracela na prázdniny do Hořic, kde si pořídila z dědictví po dědečkovi domek v Macharově ulici.

Ačkoliv peněz nebylo nazbyt, nechali Máčkovi oba syny studovat. Miloš se ve volném čase věnoval skautingu a cvičení v Sokole, nakonec však u něj převládly zájmy kulturní a zapojil se do studentské skupiny sdružené kolem časopisu Mladá Kultura, v níž se diskutovalo nejen o literatuře, ale i filozofii a politice. Jejich vzory byli básníci, spisovatelé a herci Voskovec a Werich, E. F. Burian, V. Nezval, J. Seifert, Vl. Vančura a mnozí jiní. Bohužel, mnozí z těchto studentů, hlavně židé, nepřežili válku. Mezi Milošovy přátele z té doby patřili např. Ivan Osvald, pozdější redaktor Mladé fronty a docent AMU, Jiří Hájek, redaktor Tvorby, malíř Paderlík či básník Josef Kainar. Rodina žila spokojeně až do války. Ačkoliv se Máčkovi sami přímo nevěnovali odbojové činnosti, neodepřeli pomoc příbuzným – neteři a jejímu muži a další příbuzné, kteří byli do odboje zapojeni a hledali úkryt před gestapem. Máčkovi, žijící v malém bytě, jim sice poskytli nocleh jen na krátkou dobu, přesto si pro rodiče gestapo jednoho dne přišlo. A protože právě v těchto dnech byl spáchán atentát na Heydricha, byli Anna a František Máčkovi 30. května 1942 v prvním seznamu popravených za schvalování atentátu na říšského protektora. Jejich památku dnes připomíná pamětní deska v Masarykově věži samostatnosti.

Miloš, tehdy již dvacetiletý, našel práci v Penzijní pojišťovně na Smíchově. Hned po válce se nechal zapsat ke studiu na lékařské fakultě a díky své píli a dobrým výsledkům se mu podařilo získat diplom již za čtyři roky. Rozhodl se věnovat pediatrii a své první zaměstnání získal na umístěnku v jilemnické nemocnici, odkud byl později přeložen do Liberce.

„V 50. letech minulého století přechází do Prahy na I. Dětskou kliniku, kde pod vedení prof. Švejcara čerpal cenné zkušenosti a profesně stoupal. Solidní pediatrická erudice mu umožnila vybudovat mezinárodně unikátní vývojově orientovaná pracoviště, vypracoval řadu rehabilitačních programů v pediatrii. Jako první zavedl rehabilitaci dětských kardiaků, pověstné jsou rovněž jím navržené rehabilitační programy pro dětské astmatiky. Věnoval se studiu vlivu pohybu na vývoj zdravých dětí. Tato orientace pražské Kliniky tělovýchovného lékařství a rehabilitace na tehdejší Fakultě dětského lékařství rychle přitáhla pozornost ze zahraničí a pracoviště se zapojilo mj. do mezinárodního biologického programu. Klinika spolupracovala s Ústavem pracovní fysiologie v Dortmundu. To bylo v šedesátých letech minulého století neobvyklé, mezinárodní spolupráce se pěstovala málo. V letech 1963 – 1969 byl profesor Máček děkanem fakulty.
Profesor Máček byl činný ve vědeckých aktivitách, např. v Mezinárodní organizaci sportovní mediciny (IBP),(FIMS), opakovaně organizoval symposia Pediatric Group of Work Physiology. Publikoval na tři sta primárních publikací, z toho třetinu v zahraničí. Je čestným členem Americké společnosti pro pediatrickou fysiologii. Je autorem nebo spoluautorem monografií a učebnic. Obklopil se schopnými spolupracovníky, klinika vedená jeho následovníky zůstává chloubou fakulty.“ (zdroj Ondřej Hrušák, Jan Herget: Významné životní jubileum profesora MUDr. Miloše Máčka, DrSc. In: https://www.lf2.cuni.cz/fakulta/clanky/rozhovory/vyznamne-zivotni-jubileum-profesora-mudr-milose-macka-drsc).

V r. 1988 odešel prof. MUDr. Miloš Máček, DrSc. do penze, ale i nadále pracoval na fakultě jako konzultant na poloviční úvazek a až do svých 89 let měl minimální učební úvazek 0,1. Během svého života byl oceněn řadou tuzemských i zahraničních vyznamenání, z nichž si nejvíce vážil medaile J. E. Purkyně a Zlaté medaile fakulty dětského lékařství. Odchod do důchodu umožnil prof. Máčkovi věnovat se naplno své velké zálibě – malování. Náměty hledal především v přírodě. Maloval krajiny městské i venkovské (Hořice a okolí, motivy z Českomoravské vrchoviny, z jižních Čech, z Jeseníků, kam jezdil na chalupu i z dovolené v Dalmácii a v Itálii). Nevyhýbal se však ani motivům kytic a zátiší s ovocem. Každoročně obesílal výstavy Výtvarné skupiny lékařů, které se konaly nejen v Praze, a uspořádal i několik samostatných výstav. Obrazy věnoval svým přátelům doma i v cizině a členům rodiny. Ve své poslední vůli pamatoval také na rodné město Hořice a hořické Galerii plastik daroval dva své obrazy – olejomalby Kytice a Krajina a obraz malovaný bratrancem své maminky Quidem Romanem Kociánem: Kytice vlčích máků. Tato díla převzali v minulých dnech zástupci města a galerie a budou řádně zaevidována a zařazena do umělecké sbírky Městského muzea a galerie Hořice. Děkujeme.

PhDr. Oldřiška Tomíčková
Městské muzeum a galerie Hořice
Foto: Tomáš Mates

 

 

 

Novinky z Galerie plastik

Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra

Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra
Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra

Sochař Jan Vítězslav Dušek (1891-1966), absolvent hořické sochařské školy a student pařížské Académie de la Grande Chaumière u Emila Antoina Bourdella, vytvořil většinu svých exteriérových soch v jižních Čechách a rovněž galerijní díla se nacházejí převážně v jihočeských sbírkách. Nicméně náklonnost k městu kamenné krásy Dušek potvrdil v roce 1926, když Galerii plastik věnoval tři sádrové modely s právem reprodukce. Jednalo se o mužské portréty, na nichž pracoval na počátku dvacátých let, tedy v období mezi studijními pobyty v Paříži.
Především na Portrétu starého muže je „bourdellovská“ zkušenost patrná. Bourdelle se stal vzorem progresivně smýšlejících českých sochařů po své pražské výstavě v roce 1909. Záhy začal jeho kurzy v Paříži navštěvovat Otto Gutfreund a Janu Štursovi zabránilo v odjezdu do města nad Seinou vypuknutí první světové války. Bourdelle nabídl alternativu k Rodinově modelaci založené na rozkladu formy a světelných efektech. Díla Emila Antoina Bourdella vycházejí z architektonické výstavby objemu, syntézy tvaru a vyrovnaného vztahu mezi celkem a detailem. Dušek, který strávil v Paříži s přestávkami více než dva roky, neskrýval obdiv k silné autoritě svého učitele a Bourdellovy sochařské metody jej přirozeně ovlivnily. Podmanivost Burdellových sochařských lekcí Dušek popsal následovně:

J. V. Dušek v novém ateliéru v Táboře, 1923
J. V. Dušek v novém ateliéru v Táboře, 1923

„V atelieru na Chaumière byly recepce po korektuře v pátek, když přicházely návštěvy ze všech zemí. Ženy plny oddaného očekávání sesedly se na točně kolem Mistra a my po různu na bedničky, uhlák, vodovod nebo na okenní rám. Živý model někdy zůstal, neboť na něm se demonstrovalo. Bourdelle psal po živém modelu uhlem, mluvil o konstrukci, blokovém formování tvaru, rozvržení plánu. Nedělal se svými celoživotními zkušenostmi tajemství a sděloval je svým žákům. Dal tak vývoji světového sochařství tolik, že to nikdy plně nezhodnotíme. Aniž bych se chtěl dotknouti velkého zjevu Rodinova, zdá se mi, že do našich dnů přesunuje se více Bourdelle, který dává moderní době více podnětů a možnosti vývoje“. [1]

Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra
Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra

Vrátíme-li se do Galerie plastik k Duškovu Portrétu pana Pflégra, můžeme konstatovat, že hlava je jasně a pevně vystavěna, emotivně promodelována a ve výrazu vykazuje monumentální kvality. Starý muž v Duškově podání není starcem na sklonku sil, ale takřka bájným hrdinou a antickým filozofem.

Duškův Portrét starého muže můžete nyní vidět ve stálé expozici Galerie plastik.

[1] Václav Šedivý, Táborský sochař Jan Vítězslav Dušek, Tábor 2016, s. 38.