Autor: Tomáš Mates

Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra

Sochař Jan Vítězslav Dušek (1891-1966), absolvent hořické sochařské školy a student pařížské Académie de la Grande Chaumière u Emila Antoina Bourdella, vytvořil většinu svých exteriérových soch v jižních Čechách a rovněž galerijní díla se nacházejí převážně v jihočeských sbírkách. Nicméně náklonnost k městu kamenné krásy Dušek potvrdil v roce 1926, když Galerii plastik věnoval tři sádrové modely s právem reprodukce. Jednalo se o mužské portréty, na nichž pracoval na počátku dvacátých let, tedy v období mezi studijními pobyty v Paříži.
Především na Portrétu starého muže je „bourdellovská“ zkušenost patrná. Bourdelle se stal vzorem progresivně smýšlejících českých sochařů po své pražské výstavě v roce 1909. Záhy začal jeho kurzy v Paříži navštěvovat Otto Gutfreund a Janu Štursovi zabránilo v odjezdu do města nad Seinou vypuknutí první světové války. Bourdelle nabídl alternativu k Rodinově modelaci založené na rozkladu formy a světelných efektech. Díla Emila Antoina Bourdella vycházejí z architektonické výstavby objemu, syntézy tvaru a vyrovnaného vztahu mezi celkem a detailem. Dušek, který strávil v Paříži s přestávkami více než dva roky, neskrýval obdiv k silné autoritě svého učitele a Bourdellovy sochařské metody jej přirozeně ovlivnily. Podmanivost Burdellových sochařských lekcí Dušek popsal následovně:

 

Soubor soch z hořické Galerie plastik bude reprezentovat „město kamenné krásy“ na výstavě Neklidná figura – exprese v českém sochařství kolem roku 1900.

Výstavu „Neklidná figura“ připravuje pro sály v objektu městské knihovny na Mariánském náměstí Galerie hlavního města Prahy. Kurátoři projektu vybrali ze sbírky hořické galerie třináct plastik, které představují výjimečnou kvalitu v kontextu českého sochařství přelomu 19. a 20. století a doplní prestižní výběr z uměleckých sbírek dalších muzeí. Hořické sochy od Ladislava Šalouna, Quida Kociána, Josefa Kalvody, Ladislava Jana Kofránka, Jaroslava Krepčíka a Františka Stránského budou téměř pět měsíců vystaveny také v blízkosti slavných děl velikánů světového sochařství – Augusta Rodina, Emilla Antoina Bourdella nebo Constantina Meuniera.
Díla, která budou zapůjčena ze stálé expozice Galerie plastik, budou nahrazena neméně kvalitními plastikami z depozitáře. Za návštěvu bude bezpochyby stát nejen pražská výstava, ale i obměněná expozice hořické galerie.

Výběr ze souboru plastik, které budou zahrnuty do výstavy „Neklidná figura“

•  Neklidná figura — exprese v českém sochařství kolem roku 1900
• Termín: 4. 5. — 25. 9. 2016
• Místo konání: Galerie hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 98/1, 110 00 Praha
• Kurátoři: Petr Wittlich, Sandra Baborovská

Výstava „Neklidná figura“ zprostředkuje dnešnímu divákovi nový pohled na významnou kapitolu české národní kultury, na pozoruhodný rozvoj sochařství na přelomu 19. a 20. století. Ten měl své specifické sociální a kulturní předpoklady, ale výstava se soustřeďuje na jeho vlastní uměleckou problematiku. Ukáže, jak po zahajující periodě let devadesátých, ovládaných ještě příkladem mezinárodního akademismu a jeho ideálních námětů, prošlo české sochařství nárazem moderního naturalismu, aby pak osobitě reflektovalo impresionismus. Zároveň se zde ale projevil symbolismus, živený i mimovýtvarnými ideovými zdroji. Tento typický dvojí kořen moderního sochařství se zvýraznil i ve vrcholném období kolem roku 1910 diferenciací mezi plastikou zhodnocující eminentní zájem o tělesnost příklonem k ideji obnovené antiky a mezi sklony symbolistů excitovat citovost až do poloh moderního expresionismu. Dynamický umělecký vývoj byl zahájen zakladatelským zjevem J. V. Myslbeka a rozvinul se v mladších generacích, v osobnostech F. Bílka, S. Suchardy, J. Mařatky, Q.Kociana, B. Kafky, L. Šalouna, J. Štursy a mnoha dalších umělců. Jejich výtvory, zahrnující jak plastiky, tak pozoruhodné kresby, budou konfrontovány s typickými ukázkami děl světových sochařů, kteří vesměs zasáhli do českého vývoje svými pražskými výstavami (Rodin, Meunier, Bourdelle).Tyto ukázky jako výpůjčky se světových muzeí obohatí profil výstavy pro domácího diváka. Specifická dispozice výstavních sálů umožní i vyznačení vývoje české dekorativní a pomníkové plastiky. Výstava má obnovit zájem českého publika o mimořádně kvalitní část naší kulturní tradice a poukázat na příklady, které mohou být stimulující i pro současnost.

Digitální zpracování kartografického fondu hořického muzea a jeho zpřístupnění ve Virtuální mapové sbírce

Hořické muzeum navázalo v nedávné době spolupráci s Ing. Milanem Talichem, Ph.D. a Ing. Filipem Antošem, pracovníky Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického Akademie věd České republiky (AV ČR). Toto vědecké pracoviště ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR realizuje grantový projekt Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Jedním z výstupů projektu je tzv. Virtuální mapová sbírka, jež má badatelům zpřístupnit digitálně zpracované kartografické fondy muzeí, archivů, knihoven a dalších institucí v České republice a na Slovensku.
Městské muzeum v Hořicích patří mezi první instituce svého druhu, které své fondy prostřednictvím Virtuální mapové sbírky zpřístupnily badatelům. Například z Královéhradeckého kraje jsou v současné době vedle hořické sbírky zpřístupněny pouze mapové sbírky muzeí v Nové Pace a Jaroměři. Nutno podotknout, že digitalizovaný kartografický fond hořického muzea (více než 500 map a plánů) kvantitou výrazně převyšuje jaroměřskou i novopackou sbírku.
Hořická mapová sbírka byla veřejnosti částečně prezentována v roce 2013 na výstavě Krása starých map a plánů ze sbírek hořického muzea, kterou instituce realizovala ve spolupráci s Ing. Günterem Fiedlerem. Nyní se však zájemci mohou prostřednictvím Virtuální mapové sbírky seznámit s kompletním kartografickým fondem hořického muzea. Vlastivědní badatelé jistě ocení zpřístupnění městských plánů, katastrálních, revírních a dalších map z 19. a 20. století se vztahem ke zdejšímu regionu. Hořická muzejní sbírka dále obsahuje např. mapy historických krajů v Čechách z počátku 19. století, mapy okresů z druhé poloviny 19. století a další kartografický materiál odrážející dobové správní poměry. Ze specializovaných map ve zdejší sbírce lze zmínit např. železniční a poštovní mapy. Důležitou součástí fondu jsou vojenské mapy, resp. mapy dokumentující válečné konflikty v 18. a 19. století. Z těchto speciálních map zmiňme alespoň pruskou vojenskou mapu Saska a Čech z roku 1778.
Nejatraktivnější součástí hořického kartografického souboru jsou mapy z 18. století, jež zdobí krásná parerga (grafická výzdoba, v našem případě mědirytiny). Tyto mapy jsou tak zároveň dokladem dobového uměleckého cítění i zajímavým ikonografickým pramenem. Například na výzdobě legendární Müllerovy mapy Čech z roku 1720, jež patří mezi nejcennější exempláře hořického fondu, se podílel významný barokní malíř Václav Vavřinec Reiner. Za povšimnutí jistě stojí také mapy slezských knížectví z třicátých let 18. století. Některé mapy z hořického souboru zachycují i země, které byly v 18. století pro běžného Evropana něčím zcela exotickým, což dokumentuje např. mapa Chile a Paraguaye z roku 1733 nebo mapa Japonského císařství pocházející z doby kolem poloviny 18. století.

Virtuální prohlídku sbírky map a plánů hořického muzea si můžete dopřát na webových stránkách:

chartae-antiquae.cz

Václav Horák, Městské muzeum a galerie Hořice