Hořice v Podkrkonoší představí od června do října 2021 přehlídku U_mění Hořice. Výstava současného výtvarného umění ve veřejném prostoru nabízí obyvatelům i návštěvníkům města bezprostřední kontakt s aktuálními uměleckými formami v exteriéru Hořic. Pět výtvarníků, kteří zároveň působí jako pedagogové uměleckých oborů na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické, vytvořilo jedinečná díla přímo pro konkrétní místa. Michaela Jezberová, Martina Hozová, Bronislaw Fiutowski, Ladislav Jezbera a Jan Pospíšil proměňují svými dočasnými uměleckými intervencemi ustálenou podobu tradičních hořických lokalit.
S odkazem na dlouhou kamenosochařskou tradici byly Hořice v Podkrkonoší po staletí považovány za jedno z přirozených uměleckých center regionu. V 60. letech 20. století navíc dokázaly využít potenciálu nové umělecké disciplíny v podobě sochařského symposia. Pracovní setkání sochařů pod širým nebem tu s vynucenou politickou přestávkou probíhají již více než padesát let a dala vzniknout dvěma unikátním sochařským parkům. „Snaha navázat na fenomén symposií a zároveň dostát aktuálním požadavkům na prezentaci současného umění ve veřejném prostoru daly podnět k projektu dočasných exteriérových instalací z kategorie site-specific art,“ uvádí kurátorka výstavy Jana Cermanová.
V rámci vernisáže, která přehlídku ve čtvrtek 24. června v 17 hodin na náměstí Jiřího z Poděbrad zahájí, přednese performer Petr Váša fyzické básně vytvořené na motivy vystavených děl. V době konání exteriérové výstavy proběhnou také komentované prohlídky za účasti autorů. „Projekt U_mění Hořice je založen na koncentraci kvalitního výtvarného potenciálu umělců-pedagogů SUPŠSK a jejich osobní vazbě k městu,“ dodává kurátorka přehlídky. Veřejný prostor představuje místo proměnných kvalit a živé sociální interakce, v němž se umělecké dílo stává významnou součástí vizuálních i společenských vztahů. Kvalitní výtvarné práce citlivě umístěné v exteriéru města mají ambice oslovit nejširší veřejnost, jíž po dlouhé kulturní odmlce nabízejí nenucenou výtvarnou satisfakci.
Výstava provede návštěvníky pomyslným okruhem, jehož symbolický začátek i konec je svázán s Galerií plastik, situované v charismatickém prostředí exteriérového Sochařského parku U Sv. Gotharda./ Sochař Ladislav Jezberavytvořil pro fasádu Galerie plastik minimalistickou instalaci Nic, v níž se myšlenkově a výtvarně vyrovnává s problémy vyprázdnění, ztráty identity, vyjadřuje se k metafyzickým otázkám a vizuálně transfomuje termíny asociace a manipulace./ Ohradní zeď sochařské školy se stává dějištěm Alternace sochařky Martiny Hozové. Autorka využila aktuální situace a na místa historizujících figur, jež více než století zdobí balustrádu a v současné době procházejí restaurováním, osadila stylizované sochy připomínající postavy stáčené z drátů v barevných izolačních obalech./ Jan Pospíšil je nadán osobitou absurdní poetikou a schopností vytvářet neobyčejně poutavé sochy na zcela všední náměty. Figura koupajícího se muže je vynesena až do pomyslných oblak, kde se teprve může oddat skutečně „božskému“ relaxu, k němuž ostatně odkazuje i bezprostřední umístění v sousedství kostela Narození Panny Marie./ Prostě Židle Bronislava Fiutowského náleží námětově do kategorie zdánlivě obyčejných užitkových věcí, jejichž základní tvarosloví představuje ve společnosti kodifikovanou vizuální normu. Jejich podoba i účel se mohou zdát banálními, zároveň však tyto předměty hrají v našich životech nezastupitelnou roli. Jejich monumentalizováním zcela přirozeně vznikají jakési moderní pomníky každodennosti./ Malířské zaměření předurčilo podobu instalace Michaely Jezberové. Autorka se nechala inspirovat poetikou chátrající zdi, na kterou umístila velkoformátové tisky kolážísestavených z fragmentů kreseb, tvarů, ploch a struktur. Jejich charakter rezonuje s nahodilými vizuálními skrumážemi živelně okupujícími městské periferie.
U_mění Hořice / přehlídka současného umění v exteriéru města Hořice/ Ladislav Jezbera, Martina Hozová, Jan Pospíšil, Bronislaw Fiutowski, Michaela Jezberová
červen – říjen 2021, Hořice v Podkrkonoší
Vernisáž 24. 6. 2021 od 17.00 na náměstí Jiřího z Poděbrad. Přehlídku zahájí Petr Váša, který přednese fyzické básně na motivy vystavených děl.
Galerie plastik Hořice Vás srdečně zve na komentovanou prohlídku výstavy Jakuba Janovského Hodinu na houpačce za přítomnosti autora. Prohlídka se uskuteční ve čtvrtek 3. června 2021 od 17.00 hodin.
Těšíme se na Vaši návštěvu!
Jakub Janovský (1984) strávil dětství na přelomu 80. a 90. let na jihlavském sídlišti a období her a navazování prvních mezilidských vztahů zcela zásadním způsobem ovlivnilo témata, kterým se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje.
Od emocionálně vypointovaných námětů, v nichž ovšem bravurně balancoval na tenké hranici absurdity a černého humoru, se v poslední době motivy Janovského obrazů staly „obyčejnějšími“. Šokující scény v odstínech šedé vymizely, zcivilnění a přítomnost barvy přinesly intenzivní pocit bezčasí a posilnily aktuálnost situací a problémů, které autor řeší. Jakuba Janovského primárně nezajímá introspekce do vlastního dětství, ale zobecněním situací a zdůrazněním typických znaků autor usiluje o postižení míst, dějů a atmosféry na úrovni kolektivního vědomí vrstevníků. Zdánlivě nekonfliktní retroscény ze života dětí, provedené v sametově pastelových tónech, odkazují na osamělost, anonymitu, nejistotu a úzkost, které nesporně představují naléhavé pocity aktérů také současného světa. Obrazy Jakuba Janovského nicméně nemají depresivní charakter. Komplikované otázky a situace dokáže výtvarník řešit s charakteristickým humorem a nadhledem.
Obrazy Jakuba Janovského nemají formát explicitní výtvarné výpovědi. Autor obratně pracuje s náznakem, narážkou i nadsázkou, což předznamenává možnosti rozličného výkladu v závislosti na invenci a osobní zkušenosti každého diváka. Figury, v mnohdy překvapivých a nejednoznačných vztazích ke svému okolí, vytvářejí ústřední napětí díla a zpravidla zcela ovládají obrazovou plochu. Postavy dětí bez tváří, individuálních rysů a emocí, stejně jako osoby, které pozorovateli nastavují záda a jejichž obličeje rovněž zůstávají záměrně skryty, vybízejí k identifikaci, neboť představují pomyslné účastníky věčně se opakujícího a přesto nevyčerpatelného příběhu lidského života. Na aktuálních plátnech Jakub Janovský zachází na hranici figurálnosti, když jinak trvale přítomnou postavu nechává zcela vymizet. Zůstává jakoby právě opuštěný prostor, locus delicti, prostředí prodchnuté podmanivou náladou.
Název výstavy, Hodinu na houpačce, může odkazovat na bezstarostné období dětství, které je naplněno strhující radostí ze hry, v níž čas zastává pouze podružnou roli. V dospělosti se však zpravidla dramaticky mění nejen percepce času, ale také postoj k aktu houpání, který navozuje pocity nestability a stává se stimulem k závrati, žaludeční nevolnosti či celkovému fyzickému vyčerpání, tedy stavům krajně nepříjemným. Právě ambivalence, takřka všudypřítomná v rovině obsahové a jemně prostupující i formálním zpracováním, reprezentuje přesnou dávku dráždivé esence v Janovského díle.
V Galerii plastik autor představuje výběr obrazů malovaných akrylovými a olejovými barvami na plátně a koláže s figurálními výjevy, které kreslí černou tuší. Listování pomyslným dětským albem Jakuba Janovského vzbuzuje nostalgii, reflexe současnosti je však stejně intenzivní.
Jana Cermanová
Galerie plastik má ve své sbírce výjimečná díla českého sochařství. Okolnosti jejich vzniku či životní příběhy jejich tvůrců trvale přitahují pozornost odborníků i široké veřejnosti. Velmi si vážíme zájmu, který hořickým sochám věnují studenti dějin umění a přinášíme Vám příspěvek o jednom z ikonických děl naší sbírky od Marcela Strnadela.
Mezi klasiky českého sochařství patří Václav Levý, k jehož nejznámějším dílům náleží sochařské práce, které vytvořil ze skalních útvarů u Liběchova. Po těchto romantizujících začátcích odešel na akademii do Mnichova, kde dostal klasicistní lekci u významného bavorského sochaře Ludwiga Schwanthalera. V mnichovském období vzniklo i sousoší Adam a Eva, které se řadí k jeho nejlepším pracím. Levý v něm na pozadí starozákonního námětu zachytil intimně laděnou scénu, ve které se Eva chystá předat Adamovi jablko utrhnuté ze stromu poznání, zatímco si vzájemně opětují pohled do očí. Harmonické rozvržení díla, pevně budované objemy a měkké světlo rozprostírající se po figurách odkazují k tradici antického sochařství.
Autor neměl možnost sousoší vytvořit v kameni – definitivním materiálu, pro který jej chystal. To se až po více jak půl století podařilo v hořické sochařské škole, která dílo reprodukovala pro Galerii plastik. Na realizaci podle modelu vypůjčeného z Umělecké besedy se již od roku 1913 podílelo množství pedagogů a žáků, dokončil ho ale až v roce 1923 reprodukční sochař a učitel Emanuel Malý.
Když František Gross, malíř absurdních mechanismů i poeticky technicistních krajin, na sklonku života vzpomínal, jak rodné Novopacko prostoupilo na jeho plátna, jako by se přímo vyznával i k barevnosti hořického obrazu. Fantaskní hlava, nesoucí všechny znaky Grossovy neofigurativní konstruktivistické estetiky, dominuje kultivované podhorské krajině s linií krkonošských hřbetů a ostrou siluetou Sněžky na horizontu.
„Na mě to okolí, kde je permský útvar s červenými plochami polí, mělo veliký vliv. Což je právě vidět na většině mých obrazů. Nesnažím se o to, je to podvědomé, ale faktem je, že se na každém plátně najde aspoň jeden z odstínů červenice. Tak jako v Nové Pace – když je sucho, je růžová, když zmokne, je bordó až někdy úplně červená. Mně se prostě ta barva líbí.“
Umělecká díla umístěna ve veřejném prostoru mají jedinečnou vlastnost, neboť na jejich vizuální podobu působí nejen modelace světla denní doby, ale především změny ročních období. V jedinečné zimní zasněžené atmosféře dílo reaguje s okolím bezpochyby jinak, než v horkém letním dni.
Jan Hendrych, žijící legenda českého sochařství, přijal pozvání k účasti na hořickém symposiu krátce po jeho obnovení, již jako vedoucí ateliéru figurálního sochařství na pražské Akademii výtvarných umění. Od dob studií byl Hendrych zaujat zejména ženskou podobiznou, navázal na dědictví klasického portrétu a zcela svébytně jej rozvíjel ve výrazu i gestickém pojetí povrchu díla.
V hořické soše však zužitkoval inspiraci z dob, kdy byl perzekuován a živil se především restaurováním památek. Krajina jihočeského venkova, protkaná rybníky a říčkami s nespočetnými mostky a všudypřítomným odkazem Jana Nepomuckého, se stala podnětem k následující sérii především komorních plastik mostů svázaných s figurálním motivem. Most je v Hendrychově pojetí symbolem osudové cesty člověka a s ní spojených rizik. Most může být šperkem krajiny, spojnicí či metaforou jistoty. V hořickém pískovci se motivu dostalo monumentálního vyznění.
