Autor: Tomáš Mates

Galerie plastik Hořice, 4. 7. – 30. 8. 2020

Jiřího Středu poutají k východním Čechám vzpomínky z dětství v Náchodě i první sochařské zkušenosti, kterých nabyl v první polovině 70. let během studia na sochařské škole v Hořicích. Podstatným se pro Jiřího Středu stalo rané setkání s dílem sochaře Josefa Wagnera, na Chlumecko později zajížděl za Vojtěchem Adamcem starším, v němž nalezl umělecký i duševní vzor.

Hluboký respekt k tradici jej po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze vedl k důkladnému studiu odkazu minulosti v evropských uměleckých sbírkách. Nadchl ho jasný řád a klidná monumentalita staroegyptských a sumerských soch, stejně jako stabilita a výraz postav archaického řeckého sochařství. Středovy figurální sochy se vyznačují čistou obrysovou linií a pevně definovanými objemy, robustními chodidly jsou důsledně spojeny se zemí. Nápadná hladkost povrchu figur je akcentována druhem použitého kamene nebo brilantně zvládnutým patinováním. Středova díla charakterizuje spojení zdánlivě obtížně slučitelných kvalit: jsou ušlechtilá a majestátní, zároveň prostá a skromná. V námětové složce Jiřího Středu zajímá lidská individualita, postavení jedince ve společnosti i jeho poslání ve světě.

Sochy Jiřího Středy vznikají pomalu a rozvážně. Autor na nich zpravidla pracuje po dobu několika let, od drobných skic až po rozměrově náročné realizace, vznikají materiálové variace či díla s rozdílnou povrchovou úpravou. Exaktnosti Středovy sochařské tvorby oponují kvašové a akvarelové kresby, jež představují osobní a emotivní rovinu autorova díla.

Od roku 2012, kdy byl zvolen předsedou Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, se Jiří Středa živě účastní organizace sochařských výstav, veřejných soutěží, sympozií a realizací sochařských děl ve veřejném prostoru. V Hořicích je jeho jméno známé především v souvislosti s již tradiční výstavou soutěžních portrétů významných osobností české vědy a kultury.

Kurátoři Galerie plastik vybrali pro hořickou výstavu řadu Středových děl, která pro svou povahu privatissim nebyla dosud vystavována. V letních měsících tak mají návštěvníci gothardské galerie možnost objevovat dosud málo viděný svět sochaře Jiřího Středy.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

jiristreda.cz

Exteriérové výstavy soch a instalací se v posledních letech staly doslova letním fenoménem českých měst. Například českobudějovický projekt Umění ve městě, původně venkovní sochařská instalace, se úspěšně rozrostl do dalších měst regionu. Sochařský festival Sculpture Line, který začínal v roce 2015 sochami v pražských ulicích, si již několik let nárokuje status mezinárodní sochařské přehlídky. Pražský Festival m3 – Umění v prostoru, Brno Art Open nebo ostravská Kukačka zahrnují také nesochařské intervence do veřejného prostoru a představují rovněž práce ryze konceptuální povahy.

Tyto a mnohé další přehlídky nicméně spojuje vize negalerijní prezentace současného umění. Právě vyvázáním ze „sterilního“ prostředí výstavního sálu a přenesením do „reálného“ světa je umělecké dílo konfrontováno s barvitějším a proměnným okolím a daleko různorodější skupinou diváků, kteří na něj mohou reagovat. Protože se umění ve veřejném prostoru stává jakýmsi společným kulturním a duchovním vlastnictvím komunity, ale vzpírá se jednoznačným interpretacím, vzbuzuje emocionálně vyhraněné postoje diváků a živou diskuzi, jež se v galerijním prostředí jen zřídka odehrává mimo kurátorskou rovinu.

Galerie plastik jako umělecká organizace města Hořice také považuje problematiku představení současného umění mimo prostor budovy na vrchu Gothard za velice podnětnou součást výstavních aktivit. Přestože se v Hořicích letos uskuteční již 31. ročník Mezinárodního sochařského symposia a severozápadní hranici města lemují dva sochařské parky, začlenění aktuálního uměleckého díla do městského organismu dosud nebylo dostatečně zohledňováno. Projekt dočasných uměleckých instalací v centru Hořic, který byl loni zahájen představením sochy Michala Gabriela Levitace, má potenciál tuto skutečnost změnit. Je přirozené, že vzhledem k uznávané umělecké tradici místa i množství sochařských památek plně srostlých s hořickým prostranstvím, je namístě přistoupit k intervenci do venkovního prostoru s velkým respektem a poctivostí, kvalitami, které jsou bohužel mnohým současným uměleckým festivalům vzdáleny.

Socha, která bude ve výstavní sezóně 2020 instalována na náměstí Jiřího z Poděbrad, tak není pouhým vypůjčeným objektem, ale vzniká jako realizace jedinečného návrhu pro konkrétní místo. Autor díla, sochař Tomáš Skalík, se nejen vyrovnává s vlastní uměleckou vizí, ale rovněž reaguje na místní specifika a aktuální situaci. Vznikající objekt reprezentuje sochařovu touhu vytvořit dílo, které není zahleděno do sebe, ale nabízí divákovi možnost ztotožnit se s ním nejen vizuálně, ale také skrze jeho případnou funkčnost. Socha k něčemu „přináší ušlechtilý kámen z jesenického pohoří. Nese s sebou stopy a odkazy kamenického řemesla, diskutuje o sochařském materiálu, o rozdílných kulturních vlivech, o mravních principech, upomíná na historii kamenických škol v naší zemi, je nabídkou i výzvou, příležitostí i dekorací. Je středobodem prostoru i kontrapunktem k němu“.

Socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti, jako dočasná instalace v exteriéru Hořic, představuje další z uměleckých děl, které ve shodě s výstavním konceptem Galerie plastik opouští prostor „bílé kostky“, aby se vydaly do svobodného prostoru města vstříc divákovi.

Socha Tomáše Skalíka bude na náměstí Jiřího z Poděbrad osazena na sklonku měsíce června.

Česká vizuální umělkyně Ivana Štenclová (1980) nabízí návštěvníkům Galerie plastik výběr z tvorby zhruba posledního desetiletí. V tomto období se profiloval jak autorčin zájem o citově prožitý portrét, tak fascinace prostorem v obraze, tedy komponenty, které definují její aktuální výtvarný projev.

Ivana Štenclová studovala v letech 1999 – 2005 kresbu u profesorky Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění v Praze a kresebná linie zůstává trvale jejím klíčovým vyjadřovacím prostředkem. Tradiční pojetí kresby ovšem prostupuje nezdolná touha experimentovat s rozličnými technikami a materiály. Od obrazů kreslených injekční stříkačkou, tavnou pistolí či pájkou, skládaných nebo „vyšívaných“ z izolačních hmot, dospěla autorka až k využití digitálních technologií, jejichž prostřednictvím přenáší obrysové linie do těžko podmanitelných materiálů.

Dlouhodobé zaujetí prostorem v obraze vyústilo v díle Ivany Štenclové do série takřka reliéfních objektů. Za pomoci laseru perforuje a extrahuje z překližky kresbu, kterou dále zpracovává a vrství. Rozrušením kompaktní obrazové plochy a vystavěním složité struktury prostorového plánu nechává autorka nahlédnout až do pomyslného nitra obrazu, odkud jakoby přirozeně pramení i jeho sdělení. Štenclová ve své práci dlouhodobě využívá ornament, který ovšem vnímá nejen jako dekorativní element, ale také jako prvek, který může obsah díla spoluutvářet či naopak tajit.

V rovině námětové charakterizuje Ivanu Štenclovou velmi konzistentní přístup. Ústředním motivem tvorby jsou mezilidské, především pak rodinné vztahy, které podrobuje kritické analýze. Osobní mnohavrstvý prožitek těhotenství a mateřství vnesl do jejího díla intenzivní zacílení na téma dítěte. Charakteristické je pro autorku zpracování ve formě figurálních kompozic, portrétů a autoportrétů.

Díla Ivany Štenclové jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Nadace J. a M. Jelínek (Švýcarsko), Muzea moderního umění A. Warhola (Slovensko), Města Chelmek (Polsko), Wing Shya Collection (Hongkong) a dalších.

Výstava Ivany Štenclové na pomezí obrazu, reliéfu a objektu bude v Galerii plastik přístupna veřejnosti od 12. května.