Jakub Janovský (1984) strávil dětství na přelomu 80. a 90. let na jihlavském sídlišti a období her a navazování prvních mezilidských vztahů zcela zásadním způsobem ovlivnilo témata, kterým se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje.
Od emocionálně vypointovaných námětů, v nichž ovšem bravurně balancoval na tenké hranici absurdity a černého humoru, se v poslední době motivy Janovského obrazů staly „obyčejnějšími“. Šokující scény v odstínech šedé vymizely, zcivilnění a přítomnost barvy přinesly intenzivní pocit bezčasí a posilnily aktuálnost situací a problémů, které autor řeší. Jakuba Janovského primárně nezajímá introspekce do vlastního dětství, ale zobecněním situací a zdůrazněním typických znaků autor usiluje o postižení míst, dějů a atmosféry na úrovni kolektivního vědomí vrstevníků. Zdánlivě nekonfliktní retroscény ze života dětí, provedené v sametově pastelových tónech, odkazují na osamělost, anonymitu, nejistotu a úzkost, které nesporně představují naléhavé pocity aktérů také současného světa. Obrazy Jakuba Janovského nicméně nemají depresivní charakter. Komplikované otázky a situace dokáže výtvarník řešit s charakteristickým humorem a nadhledem.
Obrazy Jakuba Janovského nemají formát explicitní výtvarné výpovědi. Autor obratně pracuje s náznakem, narážkou i nadsázkou, což předznamenává možnosti rozličného výkladu v závislosti na invenci a osobní zkušenosti každého diváka. Figury, v mnohdy překvapivých a nejednoznačných vztazích ke svému okolí, vytvářejí ústřední napětí díla a zpravidla zcela ovládají obrazovou plochu. Postavy dětí bez tváří, individuálních rysů a emocí, stejně jako osoby, které pozorovateli nastavují záda a jejichž obličeje rovněž zůstávají záměrně skryty, vybízejí k identifikaci, neboť představují pomyslné účastníky věčně se opakujícího a přesto nevyčerpatelného příběhu lidského života. Na aktuálních plátnech Jakub Janovský zachází na hranici figurálnosti, když jinak trvale přítomnou postavu nechává zcela vymizet. Zůstává jakoby právě opuštěný prostor, locus delicti, prostředí prodchnuté podmanivou náladou.
Název výstavy, Hodinu na houpačce, může odkazovat na bezstarostné období dětství, které je naplněno strhující radostí ze hry, v níž čas zastává pouze podružnou roli. V dospělosti se však zpravidla dramaticky mění nejen percepce času, ale také postoj k aktu houpání, který navozuje pocity nestability a stává se stimulem k závrati, žaludeční nevolnosti či celkovému fyzickému vyčerpání, tedy stavům krajně nepříjemným. Právě ambivalence, takřka všudypřítomná v rovině obsahové a jemně prostupující i formálním zpracováním, reprezentuje přesnou dávku dráždivé esence v Janovského díle.
V Galerii plastik autor představuje výběr obrazů malovaných akrylovými a olejovými barvami na plátně a koláže s figurálními výjevy, které kreslí černou tuší. Listování pomyslným dětským albem Jakuba Janovského vzbuzuje nostalgii, reflexe současnosti je však stejně intenzivní.
Jana Cermanová
