Tvorba Ladislava Šalouna je významnou součástí historie Hořic. Jeho secesně-symbolistní sochy najdeme ve veřejném prostoru. Důkazem přátelství, jež ho k Hořicím vázalo, jsou i komorní sochařské práce věnované Umělecké síni, Galerii plastik či Janu Kyselovi, který svou sbírku odkázal hořickému muzeu.
Jednou z takových prací je i PÍSMÁK z roku 1923, fragment podobizny muže, jehož zadumanou tvář s přivřenýma očima obklopují vlny vlasů a vousů. Ty v podobizně přitahují největší pozornost a to zejména díky svému výtvarnému řešení. Nejsou modelované jednotlivě pramen po prameni, ale vytvářejí promodelovanou hmotu, jejíž povrch pokrývají křivkovité linie. S touto stylizací vlasů a vousů kontrastuje realisticky ztvárněný Písmákův obličej.
Postava písmáka jako zástupce lidové inteligence v období raného novověku, laického znalce Bible, kronikáře a stoupence husitské či protestanské víry má své logické místo v sochařově tvorbě. Podobný typ postavy moudrého starce se objevuje ve zpodobnění pro Šalouna zásadních postav Jana Husa nebo rabbiho Löwa.
Hořické muzeum a galerie mají ve sbírce Písmáky dva: jednoho ze sádry (datovaného před rok 1915), podle kterého ho nejspíš v roce 1923 reprodukovali žáci a učitelé Sochařské a kamenické školy do letovického hadce. Tímto způsobem se totiž do Galerie plastik dostalo velké množství děl.
Marcel Strnadel
