Hořická Galerie plastik věnuje 5. ročník Mezinárodního festivalu krásných umění ukrajinské kultuře.
Národ, z něhož vzešli takoví vizionáři moderního umění, jako byl například sochař Alexander Archipenko nebo malíř Kazimir Malevič, budou reprezentovat současní ukrajinští autoři v několika výtvarných oborech. Alexandr Onishenko (1957) představí výběr obrazů malovaných na černé plátno technikou nanášení pastózní barvy paletovým nožem. Zdánlivě známé krajiny nesou otisk Onishenkových dramatických životních cest, které jej z Ukrajiny přes Sibiř, Jugoslávii a Bulharsko dovedly až do Prahy. Ve společnosti obrazů etablovaného malíře vystaví své práce mladý sochař Ruslan Vysokikh (1995). Po ročním studiu na charkovské Akademii umění a designu absolvoval Ruslan hořickou sochařskou školu a složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru sochaře Lukáše Rittsteina. Talentovaný umělec s výjimečným smyslem pro figurální sochu zaujme mimo jiné klasickým portrétem i citlivým návrhem pomníku obětem 1. světové války. Expozici doplní křehké porcelánové plastiky Anyy Stasenko a Slavy Leontyeva, jež autoři modelují a malují ve společném ateliéru v Charkově. Slavnostní program MFKU za přítomnosti umělců, velvyslance Ukrajiny v České republice a zástupců města Zborova a Hořic proběhne v sobotu 9. června od 14 hodin v Galerii plastik. Návštěvníci se mohou těšit také na vystoupení ukrajinského folklórního souboru Radost a na ochutnávku tradičních ukrajinských specialit. Výstava v Galerii plastik bude otevřena od 5. do 17. června. Součástí MFKU bude již tradičně také slavnostní koncert v Divadelním sále hořické radnice. Vystoupení famózní harfenistky Kateřiny Englichové a hobojisty s mezinárodním renomé Viléma Veverky slovem doplní moderátorka Martina Kociánová. Hudební entrée festivalu proběhne v pátek 8. června od 20 hodin.
Alexandr Onishenko (1957), malíř
Alexandr Onishenko pochází z Černigova, starobylého města na severní Ukrajině. Na sklonku 70. let 20. století studoval na uměleckém institutu v Kyjevě, kde získal praktický i teoretický základ pro vlastní umělecké aktivity. Po studiích pracoval v černigovském ateliéru a navzdory zvráceným normám komunistické kultury se umělecky profiloval v komunitě spřízněných výtvarníků. Uměleckou svobodu se záhy vydal hledat na Sibiř. Tvůrčí práce v drsných přírodních i společenských podmínkách alespoň zčásti unikala všudypřítomnému tlaku a kontrole stranických úředníků. Alexandr získal bohaté zkušenosti: extrémní životní situace jej přesvědčila o nezlomné síle vlastní tvůrčí osobnosti a otisk sibiřského období je svým způsobem přítomen snad ve všech malířových dílech. Na konci 80. let Alexandr navštívil Jugoslávii a Bulharsko. Pobyt v kulturně a politicky liberálnějším prostředí Alexandra podnítil k intenzivní umělecké tvorbě. V roce 1990 se rozhodl usadit v Jugoslávii a věnovat se výhradně malbě. Válečný konflikt jej však brzy donutil oblast opustit a shodou šťastných náhod se jeho další destinací stala Praha, kam se v roce 1991 přestěhoval. Začínal jako pouliční prodavač obrazů na Karlově mostě. Specifický pohled na Prahu, jako atmosférickou koláž malostranských střech, získal Onishenkovi respekt v českých uměleckých kruzích. V roce 1994 založil v Praze na Starém městě vlastní galerii, která v době efemérních životů uměleckých galerií představuje stabilní výstavní a prodejní prostor. Onishenkova plátna byla prezentována na nesčetných samostatných i skupinových přehlídkách v evropských metropolích i ve Spojených státech. Jeho tvorba byla oceněna medailí Franze Kafky a cenou Masarykovy akademie věd. Specifickým způsobem malby, při němž autor nanáší vrstvy pastózní barvy paletovým nožem na černé plátno, se Alexandr Onishenko hlásí k odkazu francouzských impresionistů. Krajina a příroda za rozmanitých světelných podmínek a atmosférických jevů představují nevyčerptelnou plejádu motivů pro Onishenkovu tvorbu. Ideální podmínky pro práci našel umělec na venkově, v krajině dolního Polabí, která mu připomíná rodnou Ukrajinu. Na místě, kde se před třemisty lety setkaly umění a víra, v lodi zrenovovaného barokního kostelíka, který přeměnil na ateliér, uchovává Alexandr tajemství své malby na černé plátno.
Anya Stasenko (1965) a Slava Leontyev (1967), autoři keramických plastik
Anya a Slava žijí a společně pracují v ateliéru v Charkově. Věnují se tvorbě hravých porcelánových sošek, jejichž povrch zdobí pestrobarevnou směsí malovaných příběhů a ornamentů. Oba výtvarníci překvapivě nejsou profesionálními keramiky. Anya vystudovala výtvarnou pedagogiku a Slava užitou grafiku a teorii umění. Ke keramice je přivedla společná přítelkyně, která jim nabídla účast na workshopu zaměřeném na výrobu keramických šperků. Tvůrčí zkušenost s keramickou hlínou oba umělce uchvátila a záhy se začali věnovat výrobě drobné dekorativní plastiky, jejíž tvarovou složku podporují prostřednictvím strhujících kreslených příběhů. Autoři přiznávají, že jejich přístup ke keramické tvorbě je zčásti laický a naivní a jejich díla v podobě fantazijních zvířat mají čistě dekorativní charakter. Vlastní tvorbě však vždy předchází detailní studium přírody, literatury i umění. Stále více si také při své práci uvědomují silnou vazbu na tradice ukrajinského umění, kterou chtějí i nadále rozvíjet.
Ruslan Vysokikh (1995), sochař
Z Charkova na severozápadě Ukrajiny pochází také mladý sochař Ruslan Vysokikh. Po vzoru nadaného otce od raného dětství rád tvořil a maloval. Předzvěstí budoucího zaměření se stalo autíčko, které v první třídě vymodeloval z plastelíny. Po skončení základní školy začal díky osvícenému přístupu rodičů studovat obor sochařství na Střední umělecké škole v Charkově, kde se naučil základům kresby a modelování. Další jasnou volbou byl pro Ruslana ateliér sochařství na Akademii designu a umění v Charkově. Studium umění je však na Ukrajině velmi finančně nákladné a ekonomické důvody donutily Ruslana hledat jinou alternativu výtvarného vzdělání. Díky příbuzným padla volba na české umělecké školství. V letošním roce Ruslan úspěšně absolvoval studium sochařství u Ladislava Jezbery na Střední průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a složil příjimací zkoužky do ateliéru Lukáše Rittsteina na Akademii výtvarných umění v Praze.
Již během studia v Hořicích měl Ruslan možnost prezentovat své práce na skupinových výstavách školy a zapojit se do projektů, které měly přesah do veřejného prostoru. Návrh Ruslanova pomníku padlým v 1. světové válce pro Lázně Bělohrad, v němž autor v rámci figurální kompozice pracuje s tématem historické paměti, bohužel zůstane nerealizován. Maturitní práci Ruslan pojal v duchu teorie velkého renesančního umělce Michelangela Buonarrotiho, že v každém kameni je „uvězněna“ socha. Pozoruhodné jsou rovněž Ruslanovy pohybové studie, které jakoby tlumočily vnitřní sílu a odhodlání ukrajinského národa v spletitých dějinách i současnosti.
Kateřina Englichová – harfa a Vilém Veverka – hoboj
Když v roce 2005 vystoupili Kateřina Englichová a Vilém Veverka na svém prvním společném koncertě, ukázalo se, že došlo k jednomu z nejšt’astnějších hudebních spojení na české scéně. Unikátní kombinace hoboje a harfy přinesla doposud málo vídané možnosti, a to na poli komorní i koncertantní hudby. Interpreti patří ke špičce svých oborů – pro fenomenální dvojici je charakteristické, že se oba dlouhodobě prosazují také individuálně, jako sólisté. V jejich repertoáru najdeme nejvýznamnější skladby pro hoboj, harfu a orchestr předních světových autorů, jako např. W. Lutoslawski, F. Martin, A. Schnittke, I. Yun, J. Hanuš – drtivou většinu z nich provedli v české premiéře. V roce 2009 pro Supraphon nahráli (spolu s klavíristou Ivo Kahánkem) album „Risonanza“. Vilém Veverka se v roce 2015, rovněž u Supraphonu, zásadním způsobem podílel i na sólovém albu Kateřiny Englichové „Musica per arpa“ .
Společně vystoupují v řadě evropských zemí, ale také např. v Kanadě. Komplexnost obou interpretů podtrhuje rovněž významná činnosti na poli současné hudby. V roce 2010 společně debutovali se skladbami Isanga Yuna na festivalu Pražské jaro. O rok později pak provedli od téhož autora v Berlíně ve světové premiéře jeho „Duo – Kleines Doppelkonzert“.
Pravděpodobně jako jediní interpreti současnosti realizovali Dvojkoncert W. A. Mozarta pro hoboj (orig. flétnu), harfu a orchestr C-dur KV. 299.
Sólové nahrávky obou umělců najdeme v produkci hudebních vydavatelství Supraphon a Arco Diva.
Právě pro Supraphon v roce 2016 nahráli první čistě samostatné album s hudbou M. Ravela, C. Debussy, respektive českého žijícího klasika, Luboše Sluky, které reprezentuje to nejzásadnější z jejich současného repertoáru. Na CD „Impressions“, který vychází na jaře letošního roku významně participoval český autor Otomar Kvěch. Na přání obou interpretů stylově přepracoval – ve zcela virtuozní záležitost – slavnou kompozici Maurice Ravela “Le tombeau de Couperin”.
Kateřinu Englichovou můžeme zařadit k předním evropským interpretům naší doby. Po studiu na Curtisově institutu ve Filadelfii a vítězství v řadě mezinárodních soutěží v USA (Pro Musicis Award, Concerto Soloists) a Itálii (TIM Int. Competition) se Kateřina Englichová soustředila výhradně na dráhu sólové hráčky. Několik let účinkovala s Filadelfským orchestrem, kde měla možnost pracovat s dirigenty jako Simon Rattle, Claudio Abbado, Riccardo Mutti, Wolfgang Sawallisch, Michael Tilson Thomas, Seiji Ozaawa ad. Účastnila se prestižních festivalů po celém světě, např. Tanglewood, Red Sea Festival v Izraeli, Pacific Music Festival v Japonsku, Rencontres Musicales d´Evian ve Francii, Pražské jaro, Carinthischer Sommer (Rakousko). Kateřina Englichová je zároveň vyhledávanou komorní partnerkou, spolupracovala s Mstislavem Rostropovičem, Michaelem Koflerem, Gerardem Caussé, Ivanem Ženatým a Vilémem Veverkou. V její rozsáhlé diskografii je již více než 30 CD, které natočila pro Supraphon a celou řadu dalších albelů. Věnuje se také interpretaci soudobé hudby a řada skladatelů jí dedikovala své skladby, např. Sylvie Bodorová, Zdeněk Lukáš, Jan F. Fischer, Luboš Sluka ad. www.englichova.cz
Vilém Veverka je jedním z nejrespektovanějších českých hobojistů. Absolvoval Pražskou konzervatoř (F.X.Thuri) a Akademii múzických umění v Praze (L.Séquardtová), navštěvoval kurzy významného francouzského hobojisty Jean-Louis Capezzaliho. Zásadní impuls v jeho uměleckém rozvoji však přineslo účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester a následné studium u předního německého hobojisty Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, na které navázal dvouletým účinkováním v proslulé Berlínské filharmonii (Karajan Stiftung). Dalších podnětů se mu dostalo od špičkových zahraničních hobojistů, jakými jsou Albrecht Mayer, Hansjörg Schellenberger, Maurice Bourgue či Heinz Holliger. Nastoupená cesta vyvrcholila triumfem v jedné z nejprestižnějších hobojových soutěží – Tokyo /Sony Music Foundation (2003). Jako sólista vystupuje s významnými českými orchestry, např. s Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, FOK, SOČR ad., ze zahraničních orchestrů pak jmenujme Tokyo Philharmonic Orchestra, Bayerisches Kammerorchester či Budafok Orchestra Budapest. Nahrál a v českých premiérách provedl řadu náročných skladeb druhé poloviny 20. Století (Bennet, Berio, Britten, Yun, Zimmermann, Rihm), včetně koncertu Marka Kopelenta „A few Minutes with an Oboist“. Je sólistou Filharmonie Brno, zakládajícím členem „PhilHarmonia Octet Prague – a New Approach Ensemble“ a oficiálním hráčem firmy Buffet-Crampon France. V roce 2009 mu vyšlo společně s Kateřinou Englichovou (harfa) a Ivem Kahánkem (klavír) debutové CD „Risonanza“ u Supraphonu, v témže roce sólová nahrávka Martinů Hobojového koncertu u vydavatelství Arco Diva.
www.vilemveverka.cz
