Éra přelomu 19. a 20. století byla nepochybně pro české moderní umění formativním obdobím. V oboru malířství ji dokonce můžeme označit přímo zlatým věkem krajinomalby. V roce 1887 byl na pražskou Akademii výtvarných umění povolán Julius Eduard Mařák (1832-1899), aby reorganizoval tamní krajinářský ateliér a Mařákova škola se za dvanáct let svého působení stala doslova výtvarným fenoménem. K. B. Mádl, přední kritik umělecké scény kolem roku 1900, nazval generaci talentovaných Mařákových žáků „portrétisty českého kraje“. Mezi Mařákovce náleží jak nejvýznamnější představitelé české moderní krajinomalby, jako byli Antonín Slavíček, František Kaván, Otakar Lebeda, Jaroslav Panuška nebo Ota Bubeníček, tak dnes již pozapomenutá jména, k nimž můžeme zařadit i Bohuslava Baťku Dvořáka (1867-1951).
Mařákův ateliér začal Dvořák navštěvovat až po maturitě na pražském gymnáziu v roce 1889. Kolegové z akademie obdivovali nejen Dvořákovo výtvarné nadání a zkušenosti v oblasti přípravy barev, ale rovněž jeho znalosti světové literatury. Pro svoji veselou povahu a vytříbený smysl pro humor byl oblíbeným společníkem a vůdčí osobností studentské zábavy na akademii. Julius Mařák vyučoval své žáky jak v ateliérech, kde kreslili a malovali aranžovaná zátiší, tak kladl velký důraz na práci v plenéru. Studenti vycházeli malovat do městských parků, na zajímavá místa v okolí Prahy a také vyjížděli na věhlasné malířské exkurze.
V roce 1893 Dvořák spolu s Kavánem poprvé zavítal do Podkrkonoší, které ho doslova okouzlilo. Místní zvlněná krajina, kvetoucí louky, polní zákoutí a vysoká oblaka se staly námětem řady jeho obrazů. Ubytován byl tehdy v hostinci v Šárovcově Lhotě, odkud vyrážel malovat venkovské motivy v okolí i lesní partie Mezihořského údolí. Když mladý výtvarník odjel, vzpomínala paní hostinská, jak se všem po Dvořákovi stýskalo: “ táta tři dni nemuvil a Punťa [pes] tři dni nežral“1. Nicméně již umělcovy rané práce si získaly respekt profesora Mařáka i uznání veřejnosti. Mladý malíř stál u založení Spolku výtvarných umělců Mánes a nejen s ním se aktivně účastnil pražského výstavního dění. Slavný mecenáš Josef Hlávka dokonce ještě za Dvořákových studií zakoupil obraz Duby na hrázi do sbírky Obrazárny vlasteneckých přátel umění (dnes v Národní galerii v Praze). Kolem roku 1900 se Dvořák sblížil s Antonínem Slavíčkem a začali často pracovat společně, jak v ateliéru na Letné, tak na Vysočině, především v Kameničkách. Původně realistický rukopis, charakterizující Dvořákovy obrazy z období intenzivní spolupráce s Kavánem, se postupně uvolňuje, plátna nabývají na sytější barevnosti a osobité podmanivé atmosféře. Slavíček s Dvořákem se svými talenty a naturely údajně výborně doplňovali: geniální vizionář se vznětlivou povahou a trpělivý šprýmař s bystrým výtvarným viděním. Přátelství umělců skončilo až Slavíčkovým tragickým skonem v roce 1910.
Dvořáka pozornost byla poté znovu nasměrována k východním Čechám, do okolí Levínské Olešnice a Nové Paky, kde ho fascinovaly také barevné kontrasty vegetace a červených odstínů polí s železitou půdou. Po první světové válce nějaký čas žil a pracoval v Lukavci u Hořic, kde vznikla řada náladových studií podzimních, zimních i časně jarních krajin z okolí a také precizně zpracované malby hub, které Dvořáka proslavily mezi mykology. Za druhé světové války se přestěhoval do Hořic, kde žil a stále intenzivně maloval až do své smrti.
Výstava v Galerii plastik představí návštěvníkům průřez Dvořákovou tvorbou. Obrazy, zapůjčené z českých galerií a soukromých sbírek, vypovídají o poctivé práci talentovaného umělce, který svůj život zasvětil české krajině a jejímu obrazu.
———————————————-
1 František Kaván, Moje vzpomínky na Bohuslava Dvořáka, Místní lidová knihovna Ostroměř, 1937?
