Pavel Doskočil / Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá

Kurátorský text výstavy

Sochař Pavel Doskočil (1968) se rozhodl věnovat umění až po maturitě na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde absolvoval větev s matematicko-fyzikálním zaměřením. Sochařství se nejprve učil na Střední průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v Ateliéru sochařství profesora Karla Nepraše a posléze v Ateliéru intermediální tvorby profesora Milana Knížáka. Absolvoval rovněž sochařskou stáž na Fachhochschule v německém Kielu pod vedením profesora Jana Koblasy. Vedle volné sochařské tvorby, restaurování a kurátorských projektů se v profesním životě věnuje především pedagogické činnosti (dříve na Univerzitě Hradec Králové, v současnosti na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích). Působí jako textař a hráč na basovou kytaru a vysavač v hudebně-performačním tělese Piano.

Pavel Doskočil je jako výtvarník a pedagog příkladně obeznámen s dějinami výtvarného umění. Vlastní tvorbu hojně vztahuje k dílům i událostem minulosti a v nové formě prověřuje a relativizuje jejich podobu i významy. Jeho díla mají na první pohled schopnost působit jako humorný a svěží plod pouhé imaginace a intuice, ale hledání tvarové harmonie je pro Pavla Doskočila i exaktní proces založený na zkoumání vyvážených číselných poměrů, prověřování uměřenosti a souladu jednotlivých částí a jejich vztahu k vyššímu celku. Božská proporce i Fibonacciho posloupnost, od nepaměti propsané v dokonalých přírodních tvarech, tak mají své pevné místo i v Doskočilových zdánlivě jednoduchých sochách, objektech a instalacích.

Dominantu hořické výstavy představuje monumentální socha Atlase – antického Titána a vůdce neúspěšné vzpoury proti Diovi, který za trest nese na svých bedrech tíži celé nebeské klenby. Atlas má v Doskočilově pojetí formu robustního stavebního pilíře jakoby sestaveného z masivních kubických bloků. Tělo slavného hrdiny, jehož výtvarné vzezření řešili před Doskočilem zejména nespočetní barokní umělci, je odrazem jasného řádu, tvarové redukce a formální jednoduchosti, tedy kvalit, jež jsou Doskočilově tvorbě trvale vlastní. V obsahové rovině Atlasova příběhu s jeho existenciálním rozměrem tentokrát autor nabízí divákovi možnost zamyslet se nad budoucností vlastně celé sochařské disciplíny.

V sérii živých pohybových studií, jež jsou zpracovány v dřevěné tyčovině – signifikantním materiále Doskočilovy zralé tvorby, vzdává autor osobitý hold kuboexpresionistickému pojetí figury v díle slavného příslušníka Osmy, čechofrancouzského malíře Otakara Kubína (1883-1969). Přítomnost nezaměnitelného koštěte jako ready-made objektu pak potažmo odkazuje k jedné z nejvlivnějších osobností moderního umění, Marcelu Duchampovi (1887-1968). Vedle promyšlené citace je Pavlu Doskočilovi vlastní i bystrá ironická glosa, zpravidla redukovaná do maximálně tvarově a barevně oproštěného znaku.

Doskočilův dobrovolný exil v lůnu zahrady vršecké fary přináší své ovoce v podobě zcela aktuálních prací, v nichž výtvarník přijímá roli objevitele a iniciátora tvůrčího procesu. Výtvarné provedení však s nesmírnou pokorou a respektem k přírodním systémům přenechává vyšším silám. Křehké a nereprodukovatelné „stromové a kompresorové“ kresby jsou jistým dokladem, jak samolibá a bláhová je lidská touha ovládnout a pokořit Matku přírodu a jak prospěšná může být nalezená rovnováha a symbióza s ní.

Pavel Doskočil v Galerii plastik svébytným způsobem a s lehkostí sobě vlastní bilancuje. A v nejmenším ho netrápí, zda Není pravda, že kapacita mozku s postupujícím věkem neklesá.

Jana Cermanová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *