Tomáš Polcar – Kyklos

foto Aňa Jakš

kurátorský text:

Po svém absolutoriu na AVU v r. 1988 prošel Tomáš Polcar tvůrčím vývojem od vyloženě konceptuálních intermediálních cyklů až po jeho současnou pozici – minimalistickou malbu a sochu. Jeho cykly Sóma a Kyklos jsou pro něj autorská práce na dlouhodobý úvazek. V archetypálních tvarech kruhu a šestiúhelníku hledá nejen význam a smysl znaku, ale hlavně zkoumá práci s hmotou a a možnosti těchto tvarů, které v často mnohačetných sériích ukazují svůj vývoj a jsou vizuální parafrází pohybu a změny. Díla vůči sobě kompozičně rozvrstvuje, nebo je nechává jako kontrapunkt reagovat na prostor.

Objekt ze série Kyklos na náměstí Jiřího z Poděbrad v Hořicích reaguje na hlavní osu náměstí, kterou dílo zdůrazňuje průhledem koule skrze kruh. Jeho rozměrný objekt, který byl odlit speciálně pro výstavu na náměstí v Hořicích propojuje tři základní geometrické tvary kruh, kružnici a kouli. Linie, plocha a objekt jsou zde coby fáze vývoje prohozeny – koule je spojující prvek. Stejně tak symboličnost znaků je posunutá do osobní roviny. Magický význam je totiž s kruhem a kružnicí spojen, pokud jsou v půdorysu. Je to hra s divákem na asociace a významy, na něž jsou právě tyto archetypální tvary bohaté. K dílu Kyklos však neexistuje definitivní a „správný“ výklad. Znaky otočeny na bok získávají potenciál pohybu, jsou odlity tak, že směrem k sobě jsou lícem a rubem směrují ven, smysl se ukazuje v jejich spojnici. Zároveň se však otevírají divákovi, který do objektu může vstoupit. Znaky jsou v jeho měřítku – jsou mu partnery i co se týče velikosti.

Tento objekt se podobá člověku i tím, že je zranitelný, má odřeniny a nese stopy výroby, které Tomáš Polcar u svých děl nechává záměrně vyniknout. Působí staře a zkušeně, ač bylo před několika dny odlito. Nese si šrámy a otisky doprovázející jeho vznik i převoz. A to je podle autora žádané. Drobné nepravidelnosti a paměť hmoty je člověku blízká. Stejně jako on, i umění má své „vrásky“. Chce se s člověkem přímo setkat, cítit jeho pohledy a dotyky dlaní. Tak se má prožívat minimalistická tvorba. Chce být divákovi spíše partnerem v rozhovoru, v setkání kůže a betonu.

Filip Jakš