Néphéli Barbas: Moonlight Trilobite / Trilobit v měsíčním svitu

1. 8. – 29. 10. 2023

… po dlouhé cestě nocí vystoupím ospalý z vozu a, aniž bych se rozhlédl, obcházím vůz, otevírám víko nádrže a sahám rukou ke stojanu. Pak se otočím a uvědomuji si, v jak bezstarostném prostředí jsem se ocitl a v jak přepychové společnosti to vlastně žiji. Benzín, čerpací stanice a motorový vůz mi dávají možnost dosáhnout jakéhokoli místa na zemi a žít okamžitou osobní svobodu. Mám pocit absolutní volnosti. Připadám si jako cestovatel v čase, jako bych se ocitl v době automobilové horečky a hltal vývoj společnosti. S tímto obrazem proměňuji i svůj způsob myšlení a myslím na budoucnost. Ale ne na budoucnost odteď třeba za sto let, mám na mysli tuto současnost, jak si ji představovali v minulosti. Když očekávali, že luxus cestování bude pro všechny příležitostí rozvíjet svůj osobní a emocionální život. Cítím najednou naději podobně nejistou, jako když si ve Francii v bar tabac dáte kávu, koupíte si stírací los a zasníte se… Jako když sedíte v PMU (v sázkovém kiosku), kouříte a čekáte na výsledky dostihů…

Vrstva minulosti a současnosti se prolíná. Čas se neklade jednoduše na sebe. Vrstvy se mezi sebou prolínají jako lasagně – do spodních vrstev snadno proteče chuť vrchní vrstvy. Naše představa minulých epoch je zpravidla plná současných kulis, vůní a ideí. V historizujících slozích se tyto ideje přetavily například do klidného a bezstarostného zjevu sochařských figur.

Sentiment nám dovolil v představě překročit hranici času. Sentimentální budoucnost je pak způsobem, jak uniknout z odpovědné současnosti. Jak uniknout z výčitek za to, že sedíme v autě a podílíme se na změně klimatu, jak opět očekávat budoucnost.

Náš vztah k dějinám prošel krizí, až dospěl k tzv. konci historie. Ten podle historika Arnolda Gehlena nastal v okamžiku, kdy jsme přestali věřit ve vývoj. Žijeme ve stavu post-historie – minulost je jen dalším fenoménem, používáme ji jako materiál k manipulativnímu hledání sebe sama. Zosobňujeme si historii, abychom získali zpět moc, která se podle filosofa Michela Foucaulta skrývá ve vysvětlování historie. Moc, která dříve náležela vědcům a kulturním institucím. Pojetí časovosti je už ale osobní fantom každého z nás. Učíme zde se nesnažit se minulost pojmenovat a poznat, ale zapomínat ji a zažívat její dlouhý sen o budoucnosti.

Néphéli Barbas použila ve své instalaci 3 díla ze sbírek Galerie plastik:

  • Jaroslav Horejc, Dalila, 1923
  • Jan Kastner, Madona s Ježíškem, kolem r. 1900
  • Josef Mauder, Noc, 1879

Výstava se koná v rámci devátého Mezinárodního festivalu krásných umění 2023 – letos se zaměřením na Francii.

kurátor: Filip Jakš

foto: Michal Ludvík

9. Mezinárodní festival krásných umění: Francie – Néphéli Barbas

1. 8. – 29. 10. 2023

Mezinárodní festival krásných umění letos bude prezentovat umění současné Francie, která však vždy vítala umělce mnoha různých zemí. Hlavní letošní událostí bude výstava umělkyně řeckého původu Néphéli Barbas, která se pohybuje na pomezí instalace, objektu, sochy a malby. Galerie se stává často scénou s osobitým uspořádáním objektů. Inspiruje se i klasickou sochou, která v jejím pojetí může působit jako personifikovaná dohlížející historie. V Galerii plastik má v plánu zasadit sochy ze stálé expozice i z depozitáře do nových rámců, vytvořit novou estetickou architekturu, v níž se umělecké artefakty stanou živými posly současné poetiky.

Její vernisáž 1. 8. doprovodí koncert české kapely Vobezdud, jejíž estetika se formovala cestami do Francie a dnes tam již částečně žije. Ve stejný den se také zopakuje divadelně-výtvarný happening Včely, probíhající v rámci U_mění Hořice 2023.

Program vernisáže:

15.00 a 17.00 K. Täubelová a kolektiv: Včely / výtvarně-divadelní instalace
19.00 Néphéli Barbas: Moonlight Trilobite / vernisáž výstavy
20.00 Vobezdud / koncert

____________________________________

Festivalové zpracovávání kultury Francie pak proběhne 15. a 16. září.

Jiří Thýn: Morfologie

16. 4. – 23. 7. 2023

Výstava představí sérii děl, která vychází z Thýnova zájmu o sochařskou tvorbu, v níž svým osobitým vizuálním jazykem rozvíjí prvky, kterých si při focení sochařského díla všiml, zdůrazňuje tvary a překládá přes sebe barvy. V roce 2020 ho – stejně jako asi o sto let dříve Josefa Sudka – zaujala sochařka Hana Wichterlová. Jeho poslední sérii „sochařských“ děl, reagující právě na Wichterlové tvorbu, přinášíme do Hořic. Ukazuje totiž jeho zájem o prezentaci muzeálních artefaktů, která je v jeho pojetí živá a barevná. Navíc se zde projevuje volnost jeho výtvarného přístupu a rukopis, který vychází z fotografického vnímání objektu.

kurátor: Filip Jakš

foto: Jiří Thýn