Autor: Anna Crhová

1. 8. – 29. 10. 2023

… po dlouhé cestě nocí vystoupím ospalý z vozu a, aniž bych se rozhlédl, obcházím vůz, otevírám víko nádrže a sahám rukou ke stojanu. Pak se otočím a uvědomuji si, v jak bezstarostném prostředí jsem se ocitl a v jak přepychové společnosti to vlastně žiji. Benzín, čerpací stanice a motorový vůz mi dávají možnost dosáhnout jakéhokoli místa na zemi a žít okamžitou osobní svobodu. Mám pocit absolutní volnosti. Připadám si jako cestovatel v čase, jako bych se ocitl v době automobilové horečky a hltal vývoj společnosti. S tímto obrazem proměňuji i svůj způsob myšlení a myslím na budoucnost. Ale ne na budoucnost odteď třeba za sto let, mám na mysli tuto současnost, jak si ji představovali v minulosti. Když očekávali, že luxus cestování bude pro všechny příležitostí rozvíjet svůj osobní a emocionální život. Cítím najednou naději podobně nejistou, jako když si ve Francii v bar tabac dáte kávu, koupíte si stírací los a zasníte se… Jako když sedíte v PMU (v sázkovém kiosku), kouříte a čekáte na výsledky dostihů…

Vrstva minulosti a současnosti se prolíná. Čas se neklade jednoduše na sebe. Vrstvy se mezi sebou prolínají jako lasagně – do spodních vrstev snadno proteče chuť vrchní vrstvy. Naše představa minulých epoch je zpravidla plná současných kulis, vůní a ideí. V historizujících slozích se tyto ideje přetavily například do klidného a bezstarostného zjevu sochařských figur.

Sentiment nám dovolil v představě překročit hranici času. Sentimentální budoucnost je pak způsobem, jak uniknout z odpovědné současnosti. Jak uniknout z výčitek za to, že sedíme v autě a podílíme se na změně klimatu, jak opět očekávat budoucnost.

Náš vztah k dějinám prošel krizí, až dospěl k tzv. konci historie. Ten podle historika Arnolda Gehlena nastal v okamžiku, kdy jsme přestali věřit ve vývoj. Žijeme ve stavu post-historie – minulost je jen dalším fenoménem, používáme ji jako materiál k manipulativnímu hledání sebe sama. Zosobňujeme si historii, abychom získali zpět moc, která se podle filosofa Michela Foucaulta skrývá ve vysvětlování historie. Moc, která dříve náležela vědcům a kulturním institucím. Pojetí časovosti je už ale osobní fantom každého z nás. Učíme zde se nesnažit se minulost pojmenovat a poznat, ale zapomínat ji a zažívat její dlouhý sen o budoucnosti.

Néphéli Barbas použila ve své instalaci 3 díla ze sbírek Galerie plastik:

• Jaroslav Horejc, Dalila, 1923

• Jan Kastner, Madona s Ježíškem, kolem r. 1900

• Josef Mauder, Noc, 1879

Výstava se koná v rámci devátého Mezinárodního festivalu krásných umění 2023 – letos se zaměřením na Francii.

kurátor: Filip Jakš

foto: Michal Ludvík