Sousoší znázorňuje postavy Ctirada a Šárky, hrdiny české národní pověsti Dívčí válka. Legenda vypráví o ozbrojené vzpouře dívek proti mužům v dobách po smrti kněžny Libuše. Mladý vladyka Ctirad se stane obětí léčky, kterou na něj nastraží vůdkyně spiknutí Vlasta. Ctirad se zamiluje do krásné Šárky, kterou náhodně objeví v lese připoutanou ke kmeni stromu. Vlasta se svou družinou Ctirada zajme a na Děvíně jej umučí.
Myslbek zpracoval epický námět do přesvědčivé lyrické kompozice. Ctirada a Šárku zachytil v okamžiku, kdy mladý vladyka osvobozuje dívku z domnělých pout. Šárka se pravou rukou přidržuje stromu, levou se dotýká Ctiradových vlasů. Kadeře má spletené do dlouhých copů, které se jí ovíjejí kolem nahých paží. Pod ňadry má širokým pásem přivázanou suknici, která v jemné drapérii ulpívá na dívčiných nohou. Něžný, až milostný, pohled upírá směrem ke Ctiradovi, který jej opětuje. Ctirada zobrazil Myslbek v podřepu, oděného do krátkého roucha, s pláštěm přehozeným přes koleno. Pravou rukou objímá Šárku kolem boků, v levé ruce drží roh. Mladíkovy nepoddajné vlnité vlasy, svalnaté tělo a mírně nestabilní postoj dodávají celé kompozici na životnosti. Sousoší doplňuje havran sedící za postavou Šárky na pahýlu kmene stromu. Ten symbolizuje smrt, která následuje jako nevyhnutelné vyústění podlé zrady.
Model sousoší vznikl v roce 1881 jako jeden ze čtyř vítězných návrhů na výzdobu pražského Palackého mostu. Díla Přemysl a Libuše, Lumír s alegorií písně, Záboj se Slavojem i Ctirad a Šárka přímo na mostě podle Myslbekových modelů vysekali bratranci Josef a František Ducháčkové z hořického pískovce, který byl vylomen z velké stěny Panského lomu v Podhorním Újezdě. Sousoší Ctirada a Šárky dokončili v roce 1897. Na sklonku 2. světové války byla sousoší poničena a po restaurování přesunuta na Vyšehrad. Posléze byly z technických důvodů zbourány pylony na nárožích Palackého mostu a Myslbekovy sochy zůstaly na Vyšehradě natrvalo.
Do sbírky Galerie plastik věnovala Myslbekův model Ctirada a Šárky v roce 1909 historička a teoretička umění Renáta Tyršová.
Plastiku v roce 2020 restaurovala Mgr. Martina Hozová, akad. soch. Restaurování plastiky bylo uskutečněno s finanční podporou Ministerstva kultury.
Ladislav Šaloun navrhl pomník Karla Jaromíra Erbena jako vrcholovou bustu spisovatele a básníka na dominantní soklové bázi, kterou současně pojednal jako souvisle promodelovanou hmotu, z níž po celém obvodu vystupují výjevy z básní Kytice. Pylon má zčásti podobu skály, která je obsahově svázána hned s několika Erbenovými básněmi. Vpředu u paty soklu autor modeloval jeskyni z Pokladu, vzadu a vpravo je v reliéfu zobrazena postava chlapce, jenž se natahuje po jablky obsypané jabloni (Záhořovo lože). Dominanty výzdoby pylonu tvoří plnoplastická postava Vodníka (vlevo) a motiv ze Zlatého kolovratu na čelní stěně soklové báze. Soutěž na pomník Karla Jaromíra Erbena pro Miletín byla v básníkově rodišti vypsána na sklonku roku 1899. Jednadvacet soutěžních prací posuzovala porota, v níž mimo jiné zasedli také sochař Bohuslav Schnirch a architekt Kamil Hilbert. Šalounovu návrhu byla udělena druhá cena, a to navzdory oficiálnímu vyjádření poroty, že jeho práce vykazuje nejvyšší umělecké kvality. Plastika byla ostatně vysoce hodnocena také soudobou kritikou. Realizován byl nakonec tradičněji pojatý návrh sochaře Jindřicha Říhy, který odkaz na Erbenovy balady vyřešil prostřednictvím bronzových reliéfů. Šalounův návrh zřejmě nebyl vybrán k realizaci na malém městě jak z důvodu nekonvenční sochařské formy, tak i vzhledem k potenciální náročnosti provedení plastických fines díla. V prvním desetiletí 20. století si sochař Ladislav Šaloun velmi oblíbil Hořice a to především díky přátelství tehdejšího kurátora Galerie plastik Jana Kysela. Charismatický propagátor soudobého umění zprostředkoval pro hořickou galerii akvizice řady Šalounových děl. Návrh pomníku Karla Jaromíra Erbena pro Miletín sochař do hořické sbírky osobně věnoval.
Plastiku v roce 2020 restaurovala Mgr. Martina Hozová, akad. soch. Restaurování plastiky bylo uskutečněno s finanční podporou Ministerstva kultury.
PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.
Stav plastiky před restaurovánímStav plastiky po restaurátorském zásahuStav plastiky po restaurátorském zásahuStav plastiky po restaurátorském zásahu
Přeháňky od Tábora představují jedno z vrcholných děl Kavánova „železnického období“ a autorovu snad nejslavnější zimní krajinu vůbec. Umělci se v osobité syntéze podařilo spojit realistické základy Mařákova výtvarného školení s poetickým zachycením místa a okamžiku. Nestor české umělecké kritiky přelomu 19. a 20. století F. X. Šalda se v osobním dopise Kavánovi vyznal: „….krajiny mám nesmírně rád; to je mi něco věčného, čistého, silného, v čem může duše utonout a do čeho se může uložit jako do zakletí živlů a věčně. A nad Vašimi visívá rozprostřeno tolik tuch a tolik ticha a tolik utonutí…“ K. Vancl: František Kaván, Liberec 1962, s. 40.
Obraz byl do hořické umělecké sbírky zakoupen ještě v roce 1903, kdy byl spolu s dalšími díly členů S.V.U. Mánes vystaven v umělecké sekci Výstavy českého severovýchodu v Hořicích.
Obraz v roce 2020 restauroval akad. mal. restaurátor Roman Ševčík.
PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.
František Kaván (1866 – 1941), Přeháňky od Tábora, 1903, olej na plátněStav před restaurátorským zásahem – snímek ukazuje zvlnění plátna způsobené nátěrem na zadní straně.Průběh odstraňování hutného nátěru na zadní straně plátna obrazu.Průběh snímání nečistot a zežloutlého druhotného laku z povrchu barevné vrstvy.Stav po vytmelení defektů v ozdobném rámu.
Po krátkém školení na pražské akademii odjel v roce 1893 Ludvík Kuba (1863-1956) studovat malířství do Paříže. V letech 1896–1904 navštěvoval soukromou školu slovinského malíře Antona Ažbeho v Mnichově, kde se také setkal s ruskými avantgardními umělci Vasilijem Kandinským a Alexejem Javlenským. Zahraniční zkušenosti významně ovlivnily Kubův styl malby, v němž spojil nanášení barvy razantními tahy štětce a práci s barevnou skvrnou. Hořický obraz zachycuje malé děvčátko v bílé blůzce, modrých šatech a slamáčku stojící bosé na pískové cestě v rozkvetlé zahradě. Plátno je malováno expresivním rukopisem, impresionistickou technikou – v barevných skvrnách bez použití černé barvy.
V roce 2020 obraz restauroval Akad. mal. restaurátor Roman Ševčík.
PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.
Ludvík Kuba, Děvčátko v sadu, olej na plátně, před rokem 1910/ stav po restaurování.Stav po sejmutí plátna z napínacího rámu, kdy je vidět založení malby.Průběh snímání nečistot z povrchu malby.Průběh vyrovnávání barevné vrstvy a její konsolidace na vakuovém nažehlovacím stole.Stav po vytmelení defektů v barevné vrstvě – detail tmelů.
srdečně Vás zveme na komentovanou prohlídku výstavy Ladislava Jezbery Tady, teď… nic za přítomnosti autora, která se uskuteční v sobotu 10. 10. 2020 od 16 hodin. Z důvodu aktuálních vládních opatření je nutná rezervace na tel. 778 489 781. Děkujeme za pochopení.
Výstava Ladislava Jezbery Tady, teď… nic v Galerii plastik byla včera zahájena fyzickou básní studentů ateliéru Užité malby SUPŠSK, kteří pracovali s Jezberovým autorským textem, rozhovorem a teoretickou studií Ladislava Daňka. Ladislav Jezbera vytvořil pro Hořice minimalistickou instalaci děl z let 2019 a 2020, v nichž pracuje s poznatky exaktních věd i filozofie a v citlivé parafrázi rovněž komentuje současný svět.
Ladislav Jezbera (1976) studoval nejprve na sochařské škole v Hořicích, posléze v Ateliéru sochařství u Vladimíra Preclíka na FaVU VUT v Brně, kde i absolvoval v Ateliéru socha – prostor – instalace u Jana Ambrůze. V současné době působí jako vedoucí sochařského oboru a garant uměleckého směru na SUPŠSK v Hořicích. Ladislava Jezberu dlouhodobě zajímá průběh chemických procesů i fyzikálních jevů a jejich důsledky. Zkoumá povahu nesochařských materiálů nejen v rovině jejich sochařského zpracování, ale rovněž možnosti jejich destrukce. Prvotní geometrické tvary či architektonická stavebnost minimalistických kompozic jsou často v postupném procesu podrobovány působení různorodých látek a směsí. V instalacích tak Ladislav Jezbera například pozvolna rozleptával prostorově náročné polystyrénové objekty agresivním gelem z osvěžovače vzduchu (př. Předzjednaná harmonie 2003), který působil nejen na tvarovou podobu díla, ale ovlivnil také jeho zbarvení a čichové vnímání. V instalaci Zátiší s citróny (2007) obdobným způsobem využil odkapávající kyselinu ze zavěšených citrónů k rozrušování mramorového podkladu. Ladislav Jezbera překračuje konvenční schémata. Mramor, ušlechtilý materiál tradičního „vysokého sochařství“, namáčí do inkoustu nebo jej označuje tiskovými barvami, které kamenem samovolně prosakují a zanechávají na něm trvalou stopu. Proces, který je cíleně nastartován, se však ve svém průběhu striktnímu řízení autora vymyká a jasný řád se snadno může změnit v chaos. Díla nabývají v čase nové podoby a jejich proměnlivá estetika zpochybňující „kult autora“ představuje významnou složku Jezberovy koncepce. Sochař ve svých dílech využívá takřka neslučitelných symbolů a materií. V projektu, který reagoval na esej fenomenálního francouzského myslitele Michela Faucoulta Co je autor?, pracoval se zdánlivě neuchopitelnou látkou – lidským dechem umělců a teoretiků, který zachytil do dechových konzerv. Možnosti tvůrčím způsobem uchopit další netradiční substance prověřoval během instalace Zlatá žíla (2002), kdy do prostoru kravína od stropu zavěsil igelitový pás s kravskou močí, která gravitací vytvářela tvarově i barevně působivou linii. Autor pracuje s existujícími vzorci, jež ovšem aplikuje v atypickém prostředí. Tak se pro estetiku monumentální instalace Cargo (2011) stalo poučení neustálou přepravou nákladů, které absurdně křižují svět, než se dostanou na místo svého určení. Schopnost nadsázky a transformace konceptu do minimalistické realizace se projevila také v instalaci z dřevěných reliéfních objektů, které byly inspirovány čárovými kódy jednoho konkrétního nákupu (Nákup 2007). Autor je svým konceptuálním myšlením aktivně přítomen aktuálního společenského diskurzu. V rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle letos vytvořil intervenci do veřejného prostoru v podobě znakovitého objektu s názvem Korona česká, v němž se nedotknutelný symbol státnosti stává jakýmsi exemplárním příkladem vyprázdněnosti tradičních hodnot i degradace politické kultury dnešní společnosti. Ladislav Jezbera vstupuje na půdu současného sochařství se značnou dávkou autenticity. Výstavou v hořické Galerii plastik rozvíjí dříve zkoumané tvůrčí přístupy založené na fyzikálních a chemických vlastnostech materiálů, jež uplatňuje v neobvyklých kontextech. V řadě procesuálně pojatých děl vystupuje více jako iniciátor než jako aktivní tvůrce. V případě drobných mramorových objektů, do jejichž organismů takřka nitrožilně vpravuje barvící tekutinu, je započatý děj dále nekontrolovatelný a závislý pouze na vlastnostech materiálu a množství použitých substancí. Sochař s oblibou pracuje s předdefinovanými dějovými vzorci, tentokrát využívá objevů molekulární genetiky. S vědeckou přesností přepisuje strukturu lidského genomu do podoby objektů z dutinkových polykarbonátových desek a barevných roztoků, které mají vizuální kvality téměř sklářské práce. S obdobným exaktním zaujetím i vytříbeným smyslem pro půvaby kamene převádí do sochařské formy stavbu mužských pohlavních chromozomů. Za radostí z vědeckých objevů, stejně jako za harmonickým vzhledem Jezberových děl, však tušíme jisté napětí a možná rizika ztráty pomyslné rovnováhy. Výjimečným intelektuálním vkladem, důslednou přípravou i poctivým tvůrčím přístupem Ladislav Jezbera dosahuje vizuálně čistých a esteticky působivých děl a instalací. Na první pohled věcně a exaktně pojatá tvorba má rovněž povahu citlivé paralely našeho světa, jehož zdánlivý řád a neochvějná stabilita mohou být tak snadno narušeny, neboť jsou vystavěny na křehkých pilířích názorově i hodnotově nehomogenní společnosti, jež má ovšem v případě masivního impulsu překvapivě silně absorpční schopnosti. Hořická výstava představí práce Ladislava Jezbery z let 2019 a 2020.
Již 7. ročník Mezinárodního festivalu krásných umění v Hořicích představil mozaiku maďarské kultury.
První
část víkendového programu se odehrála v exteriéru před Galerií plastik,
kde se návštěvníci pobavili maďarskou sebereflexí v textech oblíbeného
spisovatele Jánose Lackfiho. Doslova exotický zvuk maďarštiny zazněl v
podání hungaristky Simony Kolmanové. Literární ukázky doprovodily lidové
písně z oblastí někdejších Uher v živelném pojetí skupiny Máša a
Medvěd. Festivalové akce pokračovaly koncertem klasické hudby. Výběr z
maďarských a českých autorů strhujícím způsobem přednesli sopranistka
Lucie Kaňková a klavírista Martin Kasík. Večerním programem posluchače
provedla moderátorka Martina Kociánová. Pořady na maďarské téma v neděli
završila cestopisná přednáška Pavla Bičiště a projekce dokumentární
revue, v níž Kateřina Turečková analyzuje současné Maďarsko.
Festival pokračuje ve výstavním sále Galerie plastik, který zcela ovládla díla Victora Vasarelyho, Jánose Fája a Jánose Megyika. Instalaci sestávající ze špičkových prací maďarské geometrické abstrakce 20. a 21. století mohou návštěvníci shlédnout do 27. září.
