26. 3. – 5. 5. 2022
Připomeňte si s námi výstavu Nepatnost Lenky Kerdové, Elišky Perglerové, Ladislava Železného a Desla Schnebeho. Vernisáž fotil Michal Ludvík, expozici fotil Filip Jakš.
Kurátorský text:
Instalace na výstavě Nepatrnost reagují na prostor stálé sbírky a zasahují do něj coby jeho protiklad. Nadrozměrná díla utváří vůči sobě vyvážené prostředí, které nás vede k tomu, co není zjevné. Vzpomínka, legenda o světci i prostor muzea se změní, když se jimi právě nezabýváme. To, co se ztratilo z našich očí, získává nový život v naši představách, je zažíváno znovu a jinak.
Cesta k opětovnému prožitku je zde lemována nepatrnými vjemy. Vzpomínání je těkavý děj a ruch a šum v tomto procesu je jeho integrální součástí. Když se odhalují jednotlivé vrstvy, reagují na sebe a jejich odloučení je proces, kdy se celý bal v naší mysli proměňuje. Nepatrnost se rozplétá a rozkvétá.
Lenka Kerdová v díle Posun nechává unikat mizející záznam – vzpomínku na Hamburský přístav. Její dílo můžeme chápat také jako setkání „sugestivního“ akvarelu a „přesného“ filmu, ačkoli tyto tradiční přívlastky můžeme libovolně proměnit. Oba záznamy dohromady doplní stopy chybějícího obrazu. Podobně obraz svatého Norberta, který byl při restaurování sejmut z plátna, zanechal po sobě stopy – jak fyzické, tak duchovní. Myšlenkovou mapu akcidencí a esencí jeho příběhu sestavil rakouský filosof Desl Schnebe. Instalace Elišky Perglerové se ohýbá a naklání, sama rámuje své okolí, je nestálá a nejistá, zároveň křehká a zranitelná. Kámen od Ladislava Železného, který v expozici vrní, je tichým hlasatelem faktu, že pro něj jakožto přírodní materiál již není cesty zpět. Tím připomíná rodinovský komentář k charakteru soch jako takových – neustále se rodí z kamene, stále pro sebe hledají význam a tvar našich představ.
Celý koncept výstavy je postaven jako vztah okraje ke středu. Okraj – okolí díla obvykle bývalo v kompetenci galeristů. Ovšem rámování vjemů, kontext a rozvržení je dnes často důležitou sdělnou taktikou autorů. A pokud samo dílo je spíše prostředím, když chybí velký centrální motiv, k němuž bychom se měli ubírat, pak se začnou vynořovat vedlejší děje, které daleko více zaměstnávají naši představivost. V centru se tak ocitá divák a jeho vjemy a vize.
Stejně jako na výstavě jsou i naše každodenní prožitky doprovázeny nepatrnými proměnami zvuků, světla a objektů, jež máme ve zvyku považovat za pouhé kulisy toho, nač se zaměřuje naše pozornost. Ale právě drobná setkání s druhotnými a nečekanými jevy ovlivňují prožitky těch pro nás podstatných. Stíny stromů na skle galerie, ptačí zpěv v okolí památky, velikost a akustika v prostoru, kde se ocitáme.
Okolí jevů se vždy dotýká jejich centra a jeho význam je větší, než připouštíme. To, čeho si běžně nevšímáme, je však stěžejní pro hodnotu, jíž vjemům přisuzujeme.
Filip Jakš
