Výstava, pořádaná u příležitosti stého výročí vzniku republiky, přibližuje málo známou činnost tiskárny čsl. legií v Rusku. Anabáze čsl. legií po transibiřské magistrále směrem na dálný východ se odrazila i v činnosti jejich tiskárny, jež se musela několikrát stěhovat. Vedle tisku brožur, časopisů, plakátů, pozvánek, vkladních knížek či kolků zajišťovala legionářská tiskárna i tisk bankovek, například pro Zatímní vládu admirála Kolčaka. Tyto a další málo známé skutečnosti se snaží přiblížit výstava v hořickém zámku, pořádaná ve spolupráci s Českou numismatickou společností, pobočkou v Hradci Králové.
Galerie plastik Hořice
7. – 31. 10. 2018 Vernisáž 6. 10. 2018 od 15 hodin
Martin Matoušek (*1976, Hořice) žije a pracuje v Praze. Malbě se soustavně věnuje od roku 2004. Vprůběhu času se jeho výtvarný projev měnil, a to jak ve vztahu k obsahu, tak vlivem použitých materiálů. Klasická plátna nahradil mahagonovými deskami, které poskytují naprosto odlišné možnosti práce s barvou i prostorem obrazu. Hledání nových výrazových prostředků mělo významný vliv na současnou podobu Matouškovy tvorby inklinující k výrazně abstraktním formám.
Doprovodný program:
4. – 5. 10. 2018 / 9 – 12, 13 – 19
Otevřený ateliér Martina Matouška v Galerii plastik: autor bude v prostoru galerie malovat obraz, který se stane součástí výstavy.
9. – 12. 10. 2018 / út, st, pá 9 – 17, čt 9 – 18
Malířský workshop na téma abstraktní krajina/ kompozice: experimentální práce s akrylovými barvami a připravenými strukturami; cca 30-ti minutový program pro děti, studenty a veřejnost/ materiály a nástroje budou v galerii k dispozici. Maximální počet účastníků v jedné skupině je 24. Cena workshopu: 30,- / osoba.
Prosíme zájemce, aby se hlásili předem na tel. 778 489 781 nebo prostřednictvím e-mailu: cermanovaj@seznam.cz.
Sochařka MARTINA HOZOVÁ se narodila 14. 6. 1971 v Hradci Králové. Věnuje se vlastní autorské tvorbě, restaurování a pedagogické činnosti na hořické umprum. Po absolutoriu Střední průmyslové školy sochařsko – kamenické v Hořicích v Podkrkonoší studovala v letech 1989 až 1995 na Akademii výtvarných umění v Praze figurální sochařství v atelieru prof. Karla Nepraše, jednoho z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny 20. století.
Martina Hozová je sochařka figurální, která pracuje s tradičními tématy sochařství – postavou, hlavou a reliéfem. S dědictvím tradice a výzvami současnosti se vyrovnává skrze grotesku, humor, ale i kritiku a k tomu využívá instalatérské, industriální a hlavně IT materiály, které nás obklopují. Stávají se součástí soch přímo, nebo skrze otisky. S vtipem sobě vlastním se pouští do hlav obmotaných kabelem, do stylizací pankáčů a bust tetovaných vodícími dráty, konektory, napájecími a propojovací kabely, trafy a paralelními porty. Aktuálním tématam po cyklech barokních moralit, Evoluce a Dystopie jsou různé aspekty komunikace, které s elektronikou, vodícími dráty a Matrixem úzce souvisí. Spojuje tak svět starých a nových mýtů. V létě 2016 vytvořila na sochařském sympoziu v Hořicích monumentální kamennou Hlavu, jež rovněž souvisí s jejím aktuálním tématem ON-LINE AGE. Nejaktuálnějším projektem je realizace fontány Žofie Chotkové v podobě vějíře, se kterou v roce 2014 vyhrála výtvarnou soutěž vyhlášenou MČ Prahy 6, jejímž zadáním bylo vytvořit současné monumentální dílo na motivy osobnosti této české šlechtičny. Dílo je již zrealizováno a mělo by být osazeno v prostoru předpolí Písecké Brány pravděpodobně na jaře roku 2019.
Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 21. června od 17 hodin.
O Jaroslavu Krepčíkovi promluví Dr. Jan Buchta, v hudebním programu vystoupí kytarista Lukáš Sommer.
Jaroslav Krepčík, všestranný žák J. V. Myslbeka a přítel Jana Štursy a Ladislava Jana Kofránka z hořické sochařské školy, náležel ke skromným umělcům obnovujícím českou sochařskou tradici. Představitel realistické modelace a uzavřené sochařské formy byl především vynikajícím tvůrcem plaket a lyrických dívčích portrétů.
Výstava byla připravena ve spolupráci s Národní galerií v Praze, Galerií hlavního města Prahy, Galerií výtvarných umění v Hodoníně, Oblastní galerií Liberec, Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě, Muzeem Vysočiny Jihlava, pobočka Telč a SPŠKS v Hořicích.
Hořická Galerie plastik věnuje 5. ročník Mezinárodního festivalu krásných umění ukrajinské kultuře.
Národ, z něhož vzešli takoví vizionáři moderního umění, jako byl například sochař Alexander Archipenko nebo malíř Kazimir Malevič, budou reprezentovat současní ukrajinští autoři v několika výtvarných oborech. Alexandr Onishenko (1957) představí výběr obrazů malovaných na černé plátno technikou nanášení pastózní barvy paletovým nožem. Zdánlivě známé krajiny nesou otisk Onishenkových dramatických životních cest, které jej z Ukrajiny přes Sibiř, Jugoslávii a Bulharsko dovedly až do Prahy. Ve společnosti obrazů etablovaného malíře vystaví své práce mladý sochař Ruslan Vysokikh (1995). Po ročním studiu na charkovské Akademii umění a designu absolvoval Ruslan hořickou sochařskou školu a složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru sochaře Lukáše Rittsteina. Talentovaný umělec s výjimečným smyslem pro figurální sochu zaujme mimo jiné klasickým portrétem i citlivým návrhem pomníku obětem 1. světové války. Expozici doplní křehké porcelánové plastiky Anyy Stasenko a Slavy Leontyeva, jež autoři modelují a malují ve společném ateliéru v Charkově. Slavnostní program MFKU za přítomnosti umělců, velvyslance Ukrajiny v České republice a zástupců města Zborova a Hořic proběhne v sobotu 9. června od 14 hodin v Galerii plastik. Návštěvníci se mohou těšit také na vystoupení ukrajinského folklórního souboru Radost a na ochutnávku tradičních ukrajinských specialit. Výstava v Galerii plastik bude otevřena od 5. do 17. června. Součástí MFKU bude již tradičně také slavnostní koncert v Divadelním sále hořické radnice. Vystoupení famózní harfenistky Kateřiny Englichové a hobojisty s mezinárodním renomé Viléma Veverky slovem doplní moderátorka Martina Kociánová. Hudební entrée festivalu proběhne v pátek 8. června od 20 hodin. Alexandr Onishenko (1957), malíř
Alexandr Onishenko pochází z Černigova, starobylého města na severní Ukrajině. Na sklonku 70. let 20. století studoval na uměleckém institutu v Kyjevě, kde získal praktický i teoretický základ pro vlastní umělecké aktivity. Po studiích pracoval v černigovském ateliéru a navzdory zvráceným normám komunistické kultury se umělecky profiloval v komunitě spřízněných výtvarníků. Uměleckou svobodu se záhy vydal hledat na Sibiř. Tvůrčí práce v drsných přírodních i společenských podmínkách alespoň zčásti unikala všudypřítomnému tlaku a kontrole stranických úředníků. Alexandr získal bohaté zkušenosti: extrémní životní situace jej přesvědčila o nezlomné síle vlastní tvůrčí osobnosti a otisk sibiřského období je svým způsobem přítomen snad ve všech malířových dílech. Na konci 80. let Alexandr navštívil Jugoslávii a Bulharsko. Pobyt v kulturně a politicky liberálnějším prostředí Alexandra podnítil k intenzivní umělecké tvorbě. V roce 1990 se rozhodl usadit v Jugoslávii a věnovat se výhradně malbě. Válečný konflikt jej však brzy donutil oblast opustit a shodou šťastných náhod se jeho další destinací stala Praha, kam se v roce 1991 přestěhoval. Začínal jako pouliční prodavač obrazů na Karlově mostě. Specifický pohled na Prahu, jako atmosférickou koláž malostranských střech, získal Onishenkovi respekt v českých uměleckých kruzích. V roce 1994 založil v Praze na Starém městě vlastní galerii, která v době efemérních životů uměleckých galerií představuje stabilní výstavní a prodejní prostor. Onishenkova plátna byla prezentována na nesčetných samostatných i skupinových přehlídkách v evropských metropolích i ve Spojených státech. Jeho tvorba byla oceněna medailí Franze Kafky a cenou Masarykovy akademie věd. Specifickým způsobem malby, při němž autor nanáší vrstvy pastózní barvy paletovým nožem na černé plátno, se Alexandr Onishenko hlásí k odkazu francouzských impresionistů. Krajina a příroda za rozmanitých světelných podmínek a atmosférických jevů představují nevyčerptelnou plejádu motivů pro Onishenkovu tvorbu. Ideální podmínky pro práci našel umělec na venkově, v krajině dolního Polabí, která mu připomíná rodnou Ukrajinu. Na místě, kde se před třemisty lety setkaly umění a víra, v lodi zrenovovaného barokního kostelíka, který přeměnil na ateliér, uchovává Alexandr tajemství své malby na černé plátno.
Alexandr Onishenko
Mělník
Anya Stasenko (1965) a Slava Leontyev (1967), autoři keramických plastik
Anya a Slava žijí a společně pracují v ateliéru v Charkově. Věnují se tvorbě hravých porcelánových sošek, jejichž povrch zdobí pestrobarevnou směsí malovaných příběhů a ornamentů. Oba výtvarníci překvapivě nejsou profesionálními keramiky. Anya vystudovala výtvarnou pedagogiku a Slava užitou grafiku a teorii umění. Ke keramice je přivedla společná přítelkyně, která jim nabídla účast na workshopu zaměřeném na výrobu keramických šperků. Tvůrčí zkušenost s keramickou hlínou oba umělce uchvátila a záhy se začali věnovat výrobě drobné dekorativní plastiky, jejíž tvarovou složku podporují prostřednictvím strhujících kreslených příběhů. Autoři přiznávají, že jejich přístup ke keramické tvorbě je zčásti laický a naivní a jejich díla v podobě fantazijních zvířat mají čistě dekorativní charakter. Vlastní tvorbě však vždy předchází detailní studium přírody, literatury i umění. Stále více si také při své práci uvědomují silnou vazbu na tradice ukrajinského umění, kterou chtějí i nadále rozvíjet.
Anya Stasenko
Slava Leontyev
Ruslan Vysokikh (1995), sochař
Z Charkova na severozápadě Ukrajiny pochází také mladý sochař Ruslan Vysokikh. Po vzoru nadaného otce od raného dětství rád tvořil a maloval. Předzvěstí budoucího zaměření se stalo autíčko, které v první třídě vymodeloval z plastelíny. Po skončení základní školy začal díky osvícenému přístupu rodičů studovat obor sochařství na Střední umělecké škole v Charkově, kde se naučil základům kresby a modelování. Další jasnou volbou byl pro Ruslana ateliér sochařství na Akademii designu a umění v Charkově. Studium umění je však na Ukrajině velmi finančně nákladné a ekonomické důvody donutily Ruslana hledat jinou alternativu výtvarného vzdělání. Díky příbuzným padla volba na české umělecké školství. V letošním roce Ruslan úspěšně absolvoval studium sochařství u Ladislava Jezbery na Střední průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a složil příjimací zkoužky do ateliéru Lukáše Rittsteina na Akademii výtvarných umění v Praze. Již během studia v Hořicích měl Ruslan možnost prezentovat své práce na skupinových výstavách školy a zapojit se do projektů, které měly přesah do veřejného prostoru. Návrh Ruslanova pomníku padlým v 1. světové válce pro Lázně Bělohrad, v němž autor v rámci figurální kompozice pracuje s tématem historické paměti, bohužel zůstane nerealizován. Maturitní práci Ruslan pojal v duchu teorie velkého renesančního umělce Michelangela Buonarrotiho, že v každém kameni je „uvězněna“ socha. Pozoruhodné jsou rovněž Ruslanovy pohybové studie, které jakoby tlumočily vnitřní sílu a odhodlání ukrajinského národa v spletitých dějinách i současnosti.
Ruslan Vysokikh
Kateřina Englichová – harfa a Vilém Veverka – hoboj
Když v roce 2005 vystoupili Kateřina Englichová a Vilém Veverka na svém prvním společném koncertě, ukázalo se, že došlo k jednomu z nejšt’astnějších hudebních spojení na české scéně. Unikátní kombinace hoboje a harfy přinesla doposud málo vídané možnosti, a to na poli komorní i koncertantní hudby. Interpreti patří ke špičce svých oborů – pro fenomenální dvojici je charakteristické, že se oba dlouhodobě prosazují také individuálně, jako sólisté. V jejich repertoáru najdeme nejvýznamnější skladby pro hoboj, harfu a orchestr předních světových autorů, jako např. W. Lutoslawski, F. Martin, A. Schnittke, I. Yun, J. Hanuš – drtivou většinu z nich provedli v české premiéře. V roce 2009 pro Supraphon nahráli (spolu s klavíristou Ivo Kahánkem) album „Risonanza“. Vilém Veverka se v roce 2015, rovněž u Supraphonu, zásadním způsobem podílel i na sólovém albu Kateřiny Englichové „Musica per arpa“ .
Společně vystoupují v řadě evropských zemí, ale také např. v Kanadě. Komplexnost obou interpretů podtrhuje rovněž významná činnosti na poli současné hudby. V roce 2010 společně debutovali se skladbami Isanga Yuna na festivalu Pražské jaro. O rok později pak provedli od téhož autora v Berlíně ve světové premiéře jeho „Duo – Kleines Doppelkonzert“.
Pravděpodobně jako jediní interpreti současnosti realizovali Dvojkoncert W. A. Mozarta pro hoboj (orig. flétnu), harfu a orchestr C-dur KV. 299.
Sólové nahrávky obou umělců najdeme v produkci hudebních vydavatelství Supraphon a Arco Diva.
Právě pro Supraphon v roce 2016 nahráli první čistě samostatné album s hudbou M. Ravela, C. Debussy, respektive českého žijícího klasika, Luboše Sluky, které reprezentuje to nejzásadnější z jejich současného repertoáru. Na CD „Impressions“, který vychází na jaře letošního roku významně participoval český autor Otomar Kvěch. Na přání obou interpretů stylově přepracoval – ve zcela virtuozní záležitost – slavnou kompozici Maurice Ravela “Le tombeau de Couperin”.
Kateřinu Englichovou můžeme zařadit k předním evropským interpretům naší doby. Po studiu na Curtisově institutu ve Filadelfii a vítězství v řadě mezinárodních soutěží v USA (Pro Musicis Award, Concerto Soloists) a Itálii (TIM Int. Competition) se Kateřina Englichová soustředila výhradně na dráhu sólové hráčky. Několik let účinkovala s Filadelfským orchestrem, kde měla možnost pracovat s dirigenty jako Simon Rattle, Claudio Abbado, Riccardo Mutti, Wolfgang Sawallisch, Michael Tilson Thomas, Seiji Ozaawa ad. Účastnila se prestižních festivalů po celém světě, např. Tanglewood, Red Sea Festival v Izraeli, Pacific Music Festival v Japonsku, Rencontres Musicales d´Evian ve Francii, Pražské jaro, Carinthischer Sommer (Rakousko). Kateřina Englichová je zároveň vyhledávanou komorní partnerkou, spolupracovala s Mstislavem Rostropovičem, Michaelem Koflerem, Gerardem Caussé, Ivanem Ženatým a Vilémem Veverkou. V její rozsáhlé diskografii je již více než 30 CD, které natočila pro Supraphon a celou řadu dalších albelů. Věnuje se také interpretaci soudobé hudby a řada skladatelů jí dedikovala své skladby, např. Sylvie Bodorová, Zdeněk Lukáš, Jan F. Fischer, Luboš Sluka ad. www.englichova.cz
Vilém Veverka je jedním z nejrespektovanějších českých hobojistů. Absolvoval Pražskou konzervatoř (F.X.Thuri) a Akademii múzických umění v Praze (L.Séquardtová), navštěvoval kurzy významného francouzského hobojisty Jean-Louis Capezzaliho. Zásadní impuls v jeho uměleckém rozvoji však přineslo účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester a následné studium u předního německého hobojisty Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, na které navázal dvouletým účinkováním v proslulé Berlínské filharmonii (Karajan Stiftung). Dalších podnětů se mu dostalo od špičkových zahraničních hobojistů, jakými jsou Albrecht Mayer, Hansjörg Schellenberger, Maurice Bourgue či Heinz Holliger. Nastoupená cesta vyvrcholila triumfem v jedné z nejprestižnějších hobojových soutěží – Tokyo /Sony Music Foundation (2003). Jako sólista vystupuje s významnými českými orchestry, např. s Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, FOK, SOČR ad., ze zahraničních orchestrů pak jmenujme Tokyo Philharmonic Orchestra, Bayerisches Kammerorchester či Budafok Orchestra Budapest. Nahrál a v českých premiérách provedl řadu náročných skladeb druhé poloviny 20. Století (Bennet, Berio, Britten, Yun, Zimmermann, Rihm), včetně koncertu Marka Kopelenta „A few Minutes with an Oboist“. Je sólistou Filharmonie Brno, zakládajícím členem „PhilHarmonia Octet Prague – a New Approach Ensemble“ a oficiálním hráčem firmy Buffet-Crampon France. V roce 2009 mu vyšlo společně s Kateřinou Englichovou (harfa) a Ivem Kahánkem (klavír) debutové CD „Risonanza“ u Supraphonu, v témže roce sólová nahrávka Martinů Hobojového koncertu u vydavatelství Arco Diva. www.vilemveverka.cz
Galerie plastik Hořice Vás srdečně zve na slavnostní otevření výstavy malíře Jana Gemrota a sochaře Matouše Háši,
které se uskuteční v sobotu 28. dubna od 15 hodin.
Výstavu zahájí historička umění PhDr. Rea Michalová, PhD. Hudba DJ Wich.
Jan Gemrot (1983) – obrazy
Absolvent ateliéru klasické malby Zdeňka Berana na AVU v Praze a virtuozní vypravěč silných příběhů na poli současné (hyper)realistické malby. jangemrot.com
Matouš Háša (1992) – sochy
Absolvent SPŠKS v Hořicích a student ateliéru figurálního sochařství a medaile Vojtěcha Míči na AVU v Praze. Bytostný figuralista, jemuž se klasická socha stává médiem v diskuzi o aktuálních společenských tématech. matoushasa.com
Komentovaná prohlídka za účasti autorů ve středu 16. května od 17 hodin.
Mladí výtvarníci ze ZUŠ v Hořicích pod vedením Blanky Bihelerové připravili pro výstavní sál Galerie plastik prezentaci děl inspirovaných světem loutkového divadla. Historii i současnost loutkářského oboru poznávali žáci v loňském roce během exkurzí do hradeckého Divadla Drak a Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Výtvarné řešení loutkových divadel představuje v kontextu dějin české výtvarné kultury pozapomenutou, nicméně nesmírně zajímavou a jistě i překvapivou oblast. Zvláště na konci 19. a v první polovině 20. století se loutky a jejich příslušenství staly mezi českými umělci nesmírně oblíbeným výtvarným tématem. V návaznosti vysokou výtvarnou úrovní české loutkové divadlo přímo kultivovalo estetické cítění dětí i širší veřejnosti. Umělecký aspekt moderního českého loutkářství, rozvíjející bohatou tradici barokního sochařství, se nepochybně odrazil také ve všeobecném uznání oboru jako významného kulturního a společenského fenoménu a jeho zapsání na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2016.
Tvorbě divadelních scén a návrhům loutek se v dějinách oboru věnovali nejen nadaní amatéři, ale rovněž respektovaní čeští výtvarníci. Již ve 30. letech 19. století se stala tvorba rodinného loutkového divadla předmětem nadšeného zájmu slavné umělecké rodiny Mánesových. Josef Mánes (1820-1871), ještě jako student pražské Akademie výtvarných umění, nejen navrhoval loutky a scénu, ale také pomáhal při technické konstrukci divadla. Na konečné podobě díla spolupracoval také otec-malíř Antonín a sestra Amálie, která navrhla a ušila kostýmy. Tím ovšem plejáda slavných tvůrců divadélka nekončí, protože loutky podle Josefovy předlohy vyřezal mladý truhlářský tovaryš Václav Levý (1820-1870). Sochař, který později modeloval kultovní sousoší Adama a Evy (ve foyeru Galerie plastik je instalována realizace sochy v mramoru), svým výjimečným talentem zosobňuje obrození českého sochařství 19. století. Divadlo rodiny Mánesovy bylo zprvu určeno pouze pro rodinnou produkci. Později byla představení sehrávána i pro děti z širšího okolí a dobrovolné vstupné bylo věnováno na charitativní účely.
Mezi nadšené tvůrce loutkových divadel patřil na počátku 20. století i sochař Ladislav Šaloun (1870-1946). Právě sochaři, pro své plastické cítění a skulptivní schopnosti, byli často angažováni jako autoři návrhů a provedení dřevěných částí loutek. Šaloun, zcela v duchu soudobých trendů, také ve volné tvorbě s oblibou modeloval díla na pohádkové motivy (Krakonoš (1902), Čert a Káča (1917) ve stálé expozici Galerie plastik). V období rozvoje českého moderního loutkářství patřil právě Šaloun do skupiny výtvarníků, kteří v oboru prosazovali umělecké aspekty. Šalounovy návrhy marionet a kostýmů nezapřou svého tvůrce. V řadě případů jsou totožné inspirační zdroje a shodné výtvarné zpracování loutek a sochařských děl zcela zřejmé. Bílý Mág z pohádky o Jaromilovi je zjevným bratrem Rabína z nárožního sousoší na Novoměstské radnici v Praze a loutka Mistra Jana Husa působí jako miniaturní replika ústřední postavy pražského pomníku.
V období První republiky popularita loutkového divadla ještě zesílila. Navrhování a vyřezávání loutek si oblíbil i sochař Ladislav Jan Kofránek (1880-1954), žák J. V. Myslbeka, jehož lyricky cítěné portréty Snění (1904) a Z divadla (1903) náleží k nejkrásnějším sochám
české secese a evergreenům hořické galerie. Kofránkův soubor návrhů loutkových hlav, dnes uložený ve sbírce Národního muzea, ve své době překvapil moderním zpracováním. Sochař na realizaci loutek spolupracoval s dalším z nestorů českého umění, malířem a grafikem Karlem Svolinským (1896-1986). Hořický sochař František Duchač-Vyskočil (1886-1927) vdechl život pozoruhodným marionetám v podobě historických osobností Cyrila, Metoděje či knížete Rastislava. Také podle jeho návrhů vyráběla firma Modrý a Žanda ve dvacátých letech úspěšné loutky. Z umělců, s jejichž díly se mohou návštěvníci setkat ve stálé expozici galerie se do oblasti loutkového designu výrazně zapsal také krajinář Alois Kalvoda (1875-1934), který působil jako respektovaný tvůrce divadelních scén a dekorací. Výčet slavných umělců, jež svůj talent otiskli do podoby loutkových divadel, může pokračovat osobou Adolfa Kašpara (1877-1934), Oty Bubeníčka (1871-1962), Josefa Váchala (1884-1969), Jaroslava Horejce (1886-1983), Ladislava Sutnara (1897-1986) a dalších.
Stručný exkurz do historie výtvarného řešení loutkových divadel napovídá, že hořičtí výtvarníci si v „Pimprlatech“ zvolili jen zdánlivě rozverný a hravý námět, který nepochybně skrývá hlubší a závažnější obsahy. Mladí umělci se loutkářské výzvy chopili s výbušnou energií mladých talentů a vytvořili rozmanitá rodinná divadélka, dioramata, návrhy papírových i plastických loutek, loutkové scény a další obdivuhodné práce.
Galerie plastik Vás srdečně zve na slavnostní zahájení výstavy výtvarného oboru ZUŠ v Hořicích, které se uskuteční ve čtvrtek 5. dubna od 16 hodin. Mladí výtvarníci pod vedením Blanky Bihelerové připravili pro výstavní sál Galerie plastik prezentaci děl inspirovaných světem loutkového divadla. Historii i současnost loutkářského oboru poznávali v loňském roce během exkurzí do hradeckého Divadla Drak a Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Hořičtí výtvarníci se loutkářské výzvy chopili s výbušnou energií mladých talentů a vytvořili rozmanitá rodinná divadélka, dioramata, papírové loutky, marionety, loutkové scény a další obdivuhodné práce. Kreativní dílna ve foyeru galerie nabízí návštěvníkům možnost vytvořit si vlastní divadelní scénu s loutkami. Srdečně zveme rodiny s dětmi i školní skupiny! Výstava potrvá do 22. dubna.
Výstava prací žáků výtvarného odboru Základní umělecké školy v Hořicích pod vedením Blanky Bihelerové. Slavnostní zahájení proběhne ve čtvrtek 5. dubna.
29. 4. – 27. 5. 2018
Jan Gemrot (1983) – obrazy
Virtuozní vypravěč silných příběhů na poli současné hyperrealistcké malby. Jan Gemrot absolvoval ateliér klasické malby Zdeňka Berana na AVU v Praze. jangemrot.com
Matouš Háša (1992) – sochy
Absolvent SPŠKS v Hořicích a student ateliéru figurálního sochařství a medaile Vojtěcha Míči na AVU v Praze, stážista Middlesex University London. Slavnostní zahájení výstavy proběhne v sobotu 28. dubna. matoushasa.com
Mezinárodní festival krásných umění Hořice 2018 / Ukrajina
Slavností program k MFKU 2018 se uskuteční v sobotu 9. 6. 2018 v rámci hořických oslav 100. výročí vzniku Československa. Záštitu nad festivalem převzal velvyslanec Ukrajiny v České republice pan Yevhen Perebyjnis.
Jaroslav Krepčík (1880 – 1959): sochař, malíř, grafik a restaurátor
Všestranný žák J. V. Myslbeka, přítel Ladislava Kofránka a Jana Štursy z hořické sochařské školy. Výstava připravovaná ve spolupráci s NG v Praze. Slavnostní zahájení výstavy proběhne v sobotu 23. června.
3. 9. – 30. 9. 2018
Martina Hozová – sochy
Absolventka ateliéru figurálního sochařství Karla Nepraše a ateliéru restaurování sochařských děl P. Siegla na AVU v Praze. Na SPŠKS v Hořicích vyučuje obor restaurování kamene a odborné a figurální sochařství. Ve volné tvorbě prostřednictvím tradičních sochařských prostředků v kombinaci s technicistními prvky trefně a vtipně komentuje aktuální stavy v současné společnosti. Slavnostní zahájení výstavy proběhne ve čtvrtek 6. září.
Hořický rodák, malíř, jenž byl v rámci projektu nadace Eleutheria na podporu vybrán mezi 12 umělců, jejichž díla reprezentují aktuální tendence v současném českém umění, se po více než deseti letech vrací do hořických výstavních prostor, aby zde představil své barevné cítění krajiny. Slavnostní zahájení výstavy proběhne v sobotu 6. října.
