Text historičky umění Rei Michalové k instalaci v Galerii plastik.
Stalo se dobrým zvykem, původně snad i z praktických důvodů, konfrontovat na výstavách malířskou a sochařskou tvorbu. U některých takových spojení, daných kurátorským výběrem, jsem byla nad očekávání překvapena, jak silné interakce a úchvatná souznění při tomto (částečně i racionálním) rozhodnutí vznikají. Jedním z neobyčejně zdařilých příkladů je současná výstava spojující dvě nepřehlédnutelné osobnosti dvou klasických médií: etablovaného malíře Jana Gemrota (*1983), jehož tvorba dle mého soudu již dávno svým významem překročila evropský rámec, a o generaci mladšího sochaře Matouše Hášu (*1992), aktuálně diplomujícího na Akademii výtvarných umění v Praze, který na sebe již dokázal velmi výrazně upozornit svou tvrdošíjnou obhajobou tradiční realistické figurální formy a zcela současných obsahů. V promyšlené instalaci se tak zde představují přístupy dvou názorově jasně vyhraněných autorů, vytvářejících vizuálně neodbytné vize dnešního neklidného světa, zachycené s ojedinělou veristickou přesvědčivostí. Jejich emocionálně „angažovaná“ tvorba má dle mého názoru přesně tu moc, jakou má umělecké dílo vyzařovat. Je v ní uchopitelný život i transcendence. Plnost i záměrná „nedořečenost“ ve formě vycizelované k estetické dokonalosti.
Umělecké, lidské, morální kvality se v kulturní oblasti často nachází na různých místech. V případě malíře Jana Gemrota je tomu výjimečně tak, že se tyto ojedinělé kvality protínají právě v osobě autora.
Zásadní vliv na Gemrotovo umělecké směřování mělo studium v Ateliéru klasické malby profesora Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Do tohoto ateliéru, oplývajícího ojedinělou kreativní atmosférou, byl autor v roce 2002 přijat jako mimořádný talent již po ukončení třetího ročníku Výtvarné školy Václava Hollara. Absolvoval v roce 2008 grandiózní diplomovou prací „Kidnapping“ a z plejády autorů laborujících v médiu klasické malby s realitou či její foto-iluzivní podobou se stal skutečnou špičkou. Díky svému téměř geniálnímu nadání a neutuchajícímu tvůrčímu nasazení se propracoval do pozice hyperrealistického malíře číslo jedna současné umělecké scény.
Malířský přístup Jana Gemrota bych přirovnala k ukázněnosti a preciznosti práce nejlepšího architekta. Používá vrstev a fragmentů motivů, ze kterých vytváří dějovou linii obrazu, prodchnutou silným psychologickým působením. Minuciózní hyperrealistickou malbou vytváří fantaskní, až surreálně působící kompozice, jimiž rekonstruuje skutečnost dle vlastního zjitřeného vnímání a prožívání. V každé etapě zpracování zvoleného tématu je k divákovi naprosto upřímný. Jeho uvažování nad moralitami je přímočaré, na naší výtvarné scéně velmi osvěžující. Jan Gemrot patří k nemnohým umělcům, kteří dokážou předložit i kontroverzní témata, aniž by u diváka vzbuzovala záchvěvy negativních emocí. Autorova vnitřní podstata vždy působení temnějších vlivů prosvětlí a promění výsledný obraz v doslova magický „spektákl“.
Gemrotův pečlivě vybraný soubor obrazů z posledních dvou let lze ve svém celku vnímat jako mimořádně působivou úvahu o dnešním i budoucím „lidství“. Upozorňuje na osamělost a opuštěnost jedince, vyhrocený subjektivismus, lidskou malost, ale i touhu po zakotvenosti v tradičních vazbách a vztazích, na lidskou odvahu k dobrodružství hledání v nejisté existenci budoucnosti.
Obrazy Jana Gemrota fascinují aristokraticky čistou malířskou formou prodchnutou apelativními obsahy.
Matouš Háša, absolvent místní kamenosochařské školy, prokazoval od počátku tvrdošíjnou umanutost pro klasickou linii figurálního sochařství od renesance k Rodinovi, vášeň, zažehnutou kdysi po přečtení knihy o Michelangelovi „Kámen a bolest“. Pro svůj talent se již ve druhém ročníku střední školy dostal do druhého kola přijímacího řízení k Jaroslavu Rónovi na Akademii výtvarných umění v Praze, nebyl však přijat pro nízký věk. Po maturitě nastoupil na AVU do ateliéru prof. Jindřicha Zeithammela, s nímž se během doby studia dostal do rozporu kvůli svému „michelangelovství“. Půlroční stáž na Akademii ve Florencii ho však jen utvrdila v jeho přesvědčení. Ve čtvrtém ročníku přestoupil do ateliéru Vojtěcha Míči, kde bude nyní diplomovat. Zájem o „street art“ a veřejný prostor umocnil jeho studijní pobyt v Londýně v minulém roce.
Matouš Háša ve svém díle konzistentně rozvíjí tradici evropského figurálního sochařství, jež v dnešní době rozhodně není „mainstreamovou“ záležitostí, ale individuálním pohledem tvůrce na svět, vycházejícím z jeho cítění, nadání a pregnantního smyslu pro tvar. Když jsem autorovy sochy poprvé uviděla, byla jsem uhranuta jejich záměrným dualismem, spojením instinktivního zaujetí realistickou formou a „bezskrupulózního“ zrcadlení ostře viděné skutečnosti dnešního světa.
V sochách Matouše Háši vniká do klasického tvaru současný vizuální prvek, cosi znepokojivého, ustavujícího pojetí díla jako psychologického portrétu post-postmoderního člověka. Ve vystaveném souboru figur s papírovými maskami a kuklami na hlavách se autor zabývá existenciálními otázkami bytí jedince ve společnosti. Nedořečenost v skryté identitě postav je ve vědomém rozporu s intimním zobrazením nahého těla. Právě tento vyhrocený kontrast odosobněnosti a otevřeně přiznané intimity, charakterizující autorovu sochu Hříšníka, umístěnou před kostelem v Lanškrouně, vzbudil takový rozruch, že realizace musela být málem z veřejného prostranství odstraněna.
Sochy Matouše Háši, bravurně „balancující na hraně“, jsou přesvědčivým otiskem současné úzkostné existence.
PhDr. Rea Michalová, Ph.D.