Mladí výtvarníci ze ZUŠ v Hořicích pod vedením Blanky Bihelerové připravili pro výstavní sál Galerie plastik prezentaci děl inspirovaných světem loutkového divadla. Historii i současnost loutkářského oboru poznávali žáci v loňském roce během exkurzí do hradeckého Divadla Drak a Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Výtvarné řešení loutkových divadel představuje v kontextu dějin české výtvarné kultury pozapomenutou, nicméně nesmírně zajímavou a jistě i překvapivou oblast. Zvláště na konci 19. a v první polovině 20. století se loutky a jejich příslušenství staly mezi českými umělci nesmírně oblíbeným výtvarným tématem. V návaznosti vysokou výtvarnou úrovní české loutkové divadlo přímo kultivovalo estetické cítění dětí i širší veřejnosti. Umělecký aspekt moderního českého loutkářství, rozvíjející bohatou tradici barokního sochařství, se nepochybně odrazil také ve všeobecném uznání oboru jako významného kulturního a společenského fenoménu a jeho zapsání na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2016.
Tvorbě divadelních scén a návrhům loutek se v dějinách oboru věnovali nejen nadaní amatéři, ale rovněž respektovaní čeští výtvarníci. Již ve 30. letech 19. století se stala tvorba rodinného loutkového divadla předmětem nadšeného zájmu slavné umělecké rodiny Mánesových. Josef Mánes (1820-1871), ještě jako student pražské Akademie výtvarných umění, nejen navrhoval loutky a scénu, ale také pomáhal při technické konstrukci divadla. Na konečné podobě díla spolupracoval také otec-malíř Antonín a sestra Amálie, která navrhla a ušila kostýmy. Tím ovšem plejáda slavných tvůrců divadélka nekončí, protože loutky podle Josefovy předlohy vyřezal mladý truhlářský tovaryš Václav Levý (1820-1870). Sochař, který později modeloval kultovní sousoší Adama a Evy (ve foyeru Galerie plastik je instalována realizace sochy v mramoru), svým výjimečným talentem zosobňuje obrození českého sochařství 19. století. Divadlo rodiny Mánesovy bylo zprvu určeno pouze pro rodinnou produkci. Později byla představení sehrávána i pro děti z širšího okolí a dobrovolné vstupné bylo věnováno na charitativní účely.
Mezi nadšené tvůrce loutkových divadel patřil na počátku 20. století i sochař Ladislav Šaloun (1870-1946). Právě sochaři, pro své plastické cítění a skulptivní schopnosti, byli často angažováni jako autoři návrhů a provedení dřevěných částí loutek. Šaloun, zcela v duchu soudobých trendů, také ve volné tvorbě s oblibou modeloval díla na pohádkové motivy (Krakonoš (1902), Čert a Káča (1917) ve stálé expozici Galerie plastik). V období rozvoje českého moderního loutkářství patřil právě Šaloun do skupiny výtvarníků, kteří v oboru prosazovali umělecké aspekty. Šalounovy návrhy marionet a kostýmů nezapřou svého tvůrce. V řadě případů jsou totožné inspirační zdroje a shodné výtvarné zpracování loutek a sochařských děl zcela zřejmé. Bílý Mág z pohádky o Jaromilovi je zjevným bratrem Rabína z nárožního sousoší na Novoměstské radnici v Praze a loutka Mistra Jana Husa působí jako miniaturní replika ústřední postavy pražského pomníku.
V období První republiky popularita loutkového divadla ještě zesílila. Navrhování a vyřezávání loutek si oblíbil i sochař Ladislav Jan Kofránek (1880-1954), žák J. V. Myslbeka, jehož lyricky cítěné portréty Snění (1904) a Z divadla (1903) náleží k nejkrásnějším sochám
české secese a evergreenům hořické galerie. Kofránkův soubor návrhů loutkových hlav, dnes uložený ve sbírce Národního muzea, ve své době překvapil moderním zpracováním. Sochař na realizaci loutek spolupracoval s dalším z nestorů českého umění, malířem a grafikem Karlem Svolinským (1896-1986). Hořický sochař František Duchač-Vyskočil (1886-1927) vdechl život pozoruhodným marionetám v podobě historických osobností Cyrila, Metoděje či knížete Rastislava. Také podle jeho návrhů vyráběla firma Modrý a Žanda ve dvacátých letech úspěšné loutky. Z umělců, s jejichž díly se mohou návštěvníci setkat ve stálé expozici galerie se do oblasti loutkového designu výrazně zapsal také krajinář Alois Kalvoda (1875-1934), který působil jako respektovaný tvůrce divadelních scén a dekorací. Výčet slavných umělců, jež svůj talent otiskli do podoby loutkových divadel, může pokračovat osobou Adolfa Kašpara (1877-1934), Oty Bubeníčka (1871-1962), Josefa Váchala (1884-1969), Jaroslava Horejce (1886-1983), Ladislava Sutnara (1897-1986) a dalších.
Stručný exkurz do historie výtvarného řešení loutkových divadel napovídá, že hořičtí výtvarníci si v „Pimprlatech“ zvolili jen zdánlivě rozverný a hravý námět, který nepochybně skrývá hlubší a závažnější obsahy. Mladí umělci se loutkářské výzvy chopili s výbušnou energií mladých talentů a vytvořili rozmanitá rodinná divadélka, dioramata, návrhy papírových i plastických loutek, loutkové scény a další obdivuhodné práce.
Přijďte se v dubnu podívat do Galerie plastik.
