Městské muzeum a Galerie plastik Hořice

Text historičky umění Rei Michalové k instalaci v Galerii plastik.

Stalo se dobrým zvykem, původně snad i z praktických důvodů, konfrontovat na výstavách malířskou a sochařskou tvorbu. U některých takových spojení, daných kurátorským výběrem, jsem byla nad očekávání překvapena, jak silné interakce a úchvatná souznění při tomto (částečně i racionálním) rozhodnutí vznikají. Jedním z neobyčejně zdařilých příkladů je současná výstava spojující dvě nepřehlédnutelné osobnosti dvou klasických médií: etablovaného malíře Jana Gemrota (*1983), jehož tvorba dle mého soudu již dávno svým významem překročila evropský rámec, a o generaci mladšího sochaře Matouše Hášu (*1992), aktuálně diplomujícího na Akademii výtvarných umění v Praze, který na sebe již dokázal velmi výrazně upozornit svou tvrdošíjnou obhajobou tradiční realistické figurální formy a zcela současných obsahů. V promyšlené instalaci se tak zde představují přístupy dvou názorově jasně vyhraněných autorů, vytvářejících vizuálně neodbytné vize dnešního neklidného světa, zachycené s ojedinělou veristickou přesvědčivostí. Jejich emocionálně „angažovaná“ tvorba má dle mého názoru přesně tu moc, jakou má umělecké dílo vyzařovat. Je v ní uchopitelný život i transcendence. Plnost i záměrná „nedořečenost“ ve formě vycizelované k estetické dokonalosti. Pokračování textu Jan Gemrot – obrazy, Matouš Háša – sochy