„Ohníčky, skály a my“ podle Ivana Podobského, umělce, který nesnáší umění
„Já nesnáším umění,“ prohlásil uprostřed našeho rozhovoru Ivan Podobský. Člověk, který začínal jako herec v Semaforu, pak se naplno věnoval hudbě ve skupině Jablkoň a nakonec se přesunul do Českého ráje jako restaurátor soch a v současné době se naplno věnuje malování a sochaření. Jak Ivan Podobský nedělá umění, se můžete přijít přesvědčit na výstavu jeho obrazů ve foyer Kulturního centra Střelnice, kde po deseti letech povede prostřednictvím svých maleb dialog se všemi, kteří budou chtít.
Ivan Podobský je široké veřejnosti známý ze dvou důvodů. Hrál po boku Jiřího Suchého v divadle Semafor, kde zazářil hlavně jako voják ve Smutku bláznivých panen. Pak působil jako perkusionista v kapele Jablkoň. Až ho nakonec oslovila Marie Učíková s nabídkou spolupráce na restaurování soch v Českém ráji. „Mimochodem, všechno jsou to desetiletky. A všechny stály za to a nijak bych neměnil,“ říká sám tvůrce. „Někdy je zajímavé, co si člověk o sobě myslí, a jak to ten život pak rázem změní,“ začíná úvahu nad svým profesním životem. „Já jsem si nejdřív myslel, že budu velký herec a zpěvák. Herec a zpěvák jsem sice byl, ale ne velký,“ říká s veselým úsměvem Podobský. Vypráví, jak stáli jednou před premiérou se Suchým na jevišti a on mu říkal: „Pane Podobský, po téhle premiéře se ty televize o vás poperou, to budete koukat.“ „On totiž věřil, že budu takovým nástupcem Pucholta,“ vysvětluje Podobský. „No a nepřišlo nic. S Jablkoněm to bylo podobné. Myslel jsem, že jsme na pokraji velkého úspěchu a ono nic,“ dodává. Ivan Podobský tvrdí, že takový osud ho provází celý život.
Za život bych chtěl namalovat jeden dobrý obraz
Teď se tenhle filosoficky uvažující herec, hudebník, malíř a sochař uchýlil téměř na samotu nad Rovenskem pod Troskami a snaží se naplnit své předsevzetí stát se nejlepším regionálním malířem. „Žiju, jak jsem si to vždycky představoval a doufám, že jsem něčemu na stopě. Nějakému výrazu. Všechno spěje k tomu, že bych chtěl v životě namalovat jeden dobrý obraz. Jestli jsem ho už namaloval nevím, ale myslím si, že ještě ne. Ale bylo by to dobré,“ říká možná trochu nesouvisle, ale s rozmyslem Ivan Podobský. A pracuje na tom vskutku s vervou. V zimě moc nevychází, je zavřený doma a v ateliéru, ze kterého má úžasný výhled na Trosky a v klidu rozmýšlí, přemítá, maluje a sochá. K tomu se po večerech snaží psát divadelní hry. „Jenže mě celý život provázejí pochyby o tom, co dělám. Kdybych je neměl, tak bych to měl jednodušší a byl bych asi dál. Nemůžu čekat, že si ode mě někdo koupí obraz, když o něm nikdo nemůže ani vědět,“ říká pobaveně autor.
Chci zaujmout alespoň jednoho člověka
Výstava na Střelnici bude navazovat na tu jičínskou, která se ale uskutečnila už v roce 2006. „Vytasím se s obrazy, které jsem za tu dobu nastřádal,“ říká s tím, že by měla mít celá výstava jistý koncept. „Na té poslední jsem prohlásil, že se chci stát nejslavnějším regionálním umělcem, takže na Střelnici bude vidět hlavně ten region. Nejsem zrovna krajinář, to tam bude jistě vidno, ale že je to z kraje, to tam každý pochopí. Ono to vlastně není o krajině, ale o nás,“ vysvětluje Podobský. Nejraději maluje oheň, k vidění budou ale i jeho skály nebo hrady a i Trosky, které jsou podle autora nejtěžším motivem z našeho regionu, kvůli sklonům vypadat na obrazech kýčovitě.
Ivan Podobský bere malování jako dialog. Maluje pro lidi a je to pro něj rozhovor, který s nimi vede a teď je připravený výsledek opravdu předložit nějakému protějšku. „Představuju si, že tam přijde jeden člověk, třeba nějaké děcko, které moje obrazy osloví a stane se z něj lepší člověk a třeba i umělec. V budoucnu pak řekne ‚Já byl tenkrát na té Střelnici a tam mě to praštilo.‘ A to by mi úplně stačilo, jestli na to ty moje obrazy mají,“ vysvětluje svůj záměr Podobský.
„Všichni se snažíme něco velkolepého sdělit, ale to je špatně,“ tvrdí malíř. Sám má jednu odvážnou představu o společnosti. „Musíme vymýšlet, hledat nějakou platformu, která by nás jako společenství tak nějak stmelila. Je to možná trochu kostrbatě řečeno, ale tak to je. Něco, o čem by to mohlo být. Je to jenom na nás lidech, jak si to tady uspořádáme, tak to budeme mít,“ uzavírá své obsáhlé povídání Ivan Podobský. Že miluje hudbu a nemůže bez ní žít, Beethoven se mu trochu oposlouchal, ale Dylan ne a že za největší literaturu považuje Otu Pavla, o tom zase při příležitosti jeho další výstavy, zřejmě tedy přesně za deset let.
Rozhovor s Ivanem Podobským vznik v lednu 2015 u příležitosti výstavy „Ohníčky skály a my“ v KC Turnov.
Zdroj: Kulturní centrum Turnov
