V Galerii plastik je už od začátku srpna do konce října k vidění výstava francouzské umělkyně Néphéli Barbas. Ta je součástí letošního, už devátého ročníku Mezinárodního festivalu krásných umění. Součástí tohoto festivalu ale tradičně nebude pouze výstava, těšit se můžete i na pátek 15. a sobotu 16. září, kdy se podíváme na kulturu Francie zblízka!
V prvním festivalovém dni proběhne komentovaná prohlídka výstavy s kurátorem Filipem Jakšem. Současnou francouzskou literaturu a její překládání představí Sára Vybíralová, která do češtiny převedla mimo jiné knihy jedné z hvězd současného literárního světa Édouarda Louise. A nakonec se zaposloucháme: Václav Šafka v poslechovém večeru představí to nejdůležitější – dobře známé i opomíjené – z dějin i ze současnosti francouzské hudby.
Na sobotu jsme pro vás připravili piknik, kde budeme ochutnávat francouzské speciality. Navíc ti frankofonní z nás budou mít příležitost francouzsky konverzovat mimo jiné s umělkyní Néphéli Barbas, která nás následně provede výstavou. Piknik proběhne v Sochařském parku U Sv. Gotharda, v případě deště v Galerii plastik. Nebojte se dorazit, pokud francouzštinu neovládáte – vše bude probíhat i v češtině.
Přijďte se ponořit do kultury Francie!
PÁTEK 15. 9.
16.00 KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA výstavy Moonlight Trilobite s kurátorem Filipem Jakšem
17.30 SÁRA VYBÍRALOVÁ: O SOUČASNÉ FRANCOUZSKÉ LITERATUŘE / komentované čtení s překladatelkou
19.30 VÁCLAV ŠAFKA: CHANSON ET SON / komentovaný poslech hudby Francie
SOBOTA 16. 9.
11.00 – 13.00 FRANCOUZSKÝ PIKNIK s Néphéli Barbas v sochařském parku s ochutnávkami francouzské kuchyně a možností konverzace ve francouzštině
13.00 KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA výstavy Moonlight Trilobite s umělkyní Néphéli Barbas
Výstava Néphéli Barbas je v Galerii plastik k vidění do 29. října!
… po dlouhé cestě nocí vystoupím ospalý z vozu a, aniž bych se rozhlédl, obcházím vůz, otevírám víko nádrže a sahám rukou ke stojanu. Pak se otočím a uvědomuji si, v jak bezstarostném prostředí jsem se ocitl a v jak přepychové společnosti to vlastně žiji. Benzín, čerpací stanice a motorový vůz mi dávají možnost dosáhnout jakéhokoli místa na zemi a žít okamžitou osobní svobodu. Mám pocit absolutní volnosti. Připadám si jako cestovatel v čase, jako bych se ocitl v době automobilové horečky a hltal vývoj společnosti. S tímto obrazem proměňuji i svůj způsob myšlení a myslím na budoucnost. Ale ne na budoucnost odteď třeba za sto let, mám na mysli tuto současnost, jak si ji představovali v minulosti. Když očekávali, že luxus cestování bude pro všechny příležitostí rozvíjet svůj osobní a emocionální život. Cítím najednou naději podobně nejistou, jako když si ve Francii v bar tabac dáte kávu, koupíte si stírací los a zasníte se… Jako když sedíte v PMU (v sázkovém kiosku), kouříte a čekáte na výsledky dostihů…
Vrstva minulosti a současnosti se prolíná. Čas se neklade jednoduše na sebe. Vrstvy se mezi sebou prolínají jako lasagně – do spodních vrstev snadno proteče chuť vrchní vrstvy. Naše představa minulých epoch je zpravidla plná současných kulis, vůní a ideí. V historizujících slozích se tyto ideje přetavily například do klidného a bezstarostného zjevu sochařských figur.
Sentiment nám dovolil v představě překročit hranici času. Sentimentální budoucnost je pak způsobem, jak uniknout z odpovědné současnosti. Jak uniknout z výčitek za to, že sedíme v autě a podílíme se na změně klimatu, jak opět očekávat budoucnost.
Náš vztah k dějinám prošel krizí, až dospěl k tzv. konci historie. Ten podle historika Arnolda Gehlena nastal v okamžiku, kdy jsme přestali věřit ve vývoj. Žijeme ve stavu post-historie – minulost je jen dalším fenoménem, používáme ji jako materiál k manipulativnímu hledání sebe sama. Zosobňujeme si historii, abychom získali zpět moc, která se podle filosofa Michela Foucaulta skrývá ve vysvětlování historie. Moc, která dříve náležela vědcům a kulturním institucím. Pojetí časovosti je už ale osobní fantom každého z nás. Učíme zde se nesnažit se minulost pojmenovat a poznat, ale zapomínat ji a zažívat její dlouhý sen o budoucnosti.
Néphéli Barbas použila ve své instalaci 3 díla ze sbírek Galerie plastik:
Jaroslav Horejc, Dalila, 1923
Jan Kastner, Madona s Ježíškem, kolem r. 1900
Josef Mauder, Noc, 1879
Výstava se koná v rámci devátého Mezinárodního festivalu krásných umění 2023 – letos se zaměřením na Francii.
Mezinárodní festival krásných umění letos bude prezentovat umění současné Francie, která však vždy vítala umělce mnoha různých zemí. Hlavní letošní událostí bude výstava umělkyně řeckého původu Néphéli Barbas, která se pohybuje na pomezí instalace, objektu, sochy a malby. Galerie se stává často scénou s osobitým uspořádáním objektů. Inspiruje se i klasickou sochou, která v jejím pojetí může působit jako personifikovaná dohlížející historie. V Galerii plastik má v plánu zasadit sochy ze stálé expozice i z depozitáře do nových rámců, vytvořit novou estetickou architekturu, v níž se umělecké artefakty stanou živými posly současné poetiky.
Její vernisáž 1. 8. doprovodí koncert české kapely Vobezdud, jejíž estetika se formovala cestami do Francie a dnes tam již částečně žije. Ve stejný den se také zopakuje divadelně-výtvarný happening Včely, probíhající v rámci U_mění Hořice 2023.
Program vernisáže:
15.00 a 17.00 K. Täubelová a kolektiv: Včely / výtvarně-divadelní instalace 19.00 Néphéli Barbas: Moonlight Trilobite / vernisáž výstavy 20.00 Vobezdud / koncert
____________________________________
Festivalové zpracovávání kultury Francie pak proběhne 15. a 16. září.
Ve středu 19. července od 16 hodin proběhne v Galerii plastik komentovaná prohlídka výstavy Jiřího Thýna Morfologie s Filipem Jakšem. Tentokrát se v ní kurátor zaměří na kontext umělcovy tvorby – na dějiny, podoby a proměny konceptuální fotografie a na postavení Jiřího Thýna v této tradici.
Výstava představí sérii děl, která vychází z Thýnova zájmu o sochařskou tvorbu, v níž svým osobitým vizuálním jazykem rozvíjí prvky, kterých si při focení sochařského díla všiml, zdůrazňuje tvary a překládá přes sebe barvy. V roce 2020 ho – stejně jako asi o sto let dříve Josefa Sudka – zaujala sochařka Hana Wichterlová. Jeho poslední sérii „sochařských“ děl, reagující právě na Wichterlové tvorbu, přinášíme do Hořic. Ukazuje totiž jeho zájem o prezentaci muzeálních artefaktů, která je v jeho pojetí živá a barevná. Navíc se zde projevuje volnost jeho výtvarného přístupu a rukopis, který vychází z fotografického vnímání objektu.
Letošní sezonu v Galerii plastik zahájíme výstavou Jiřího Thýna Morfologie. Uvidíme sérii děl, která vychází z jeho zájmu o sochařskou tvorbu, v níž svým osobitým vizuálním jazykem rozvíjí prvky, kterých si při focení díla všiml, zdůrazňuje tvary a překládá přes sebe barvy. Autor se od roku 2011 věnoval tvorbě Otty Gutfreunda či Aleny Šapočknikové (žákyni Josefa Wagnera zastoupeného v Hořicích) a v roce 2020 jej – stejně jako asi o sto let dříve Josefa Sudka – zaujala sochařka Hana Wichterlová. Tuto jeho poslední sérii „sochařských“ děl, kterou prezentoval v Galerii Hlavního města Prahy, přinášíme i do Hořic. Ukazuje totiž jeho zájem o prezentaci muzeálních artefaktů, která je v jeho pojetí živá a barevná. Také se zde projevuje volnost jeho výtvarného přístupu a rukopis, který vychází z fotografického vnímání objektu.
Jiří Thýn tedy není fotograf v pravém slova smyslu, používá i digitální kresbu, fotogramy, nebo vícenásobnou expozici, tedy z fotografie vzešlé postupy, které už nejsou jenom tradičním zachycením skutečnosti skrze objektiv, ale volným výtvarným vyjádřením. Je označován za post-konceptuálního fotografa. To znamená, že sice za jeho přístupem můžeme najít ideu, která je dílem prezentována („konceptuální“ přístup – zde fotografování archiválií), ale je už důležitější vizuální jazyk a způsob, jak tento nápad prezentuje.
Ikdyž to vypadá, jako by Jiří Thýn byl těžko pochopitelný autor pro intelektuály, jeho tvorba je výrazná, rukopis jemný a přístupný. Jiří Thýn se v r. 2011 a 2012 umístil mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého a jeho osobitý styl a inovativní metody inspirují i dnes začínající umělce.
Jeho výstavu zahájíme 15. 4. 2023 v 17 hodin v Galerii plastik v Hořicích (ul. Gothard 1639) a pak se přesuneme do budovy Muzea (nám. Jiřího z Poděbrad 160) na dernisáž výstavy Anny Hulačové a Anežky Hoškové Cesta je trnitá, kde nás bude čekat i hudební překvapení. Přijďte s námi oslavit tvůrčí svobodu, která je doménou nejen profesionálních umělců. Budeme se na Vás těšit.
Galerie plastik se sice přes zimu otevírá jen na požádání, dočasná výstava přes zimu neprobíhá, je přístupná jen stálá expozice. Pokud chcete přijít i v zimě, nebojte se nám ozvat, rádi pro vás připravíme prohlídku. (jaks@muzeum.horice.org)
Ani přes zimu nezahálíme a připravili jsme pro vás kurzy o současném umění, které jsou aprobované (nejen) pro pedagogy výtvarných předmětů. Kurzy jsou zaměřené na současné umění – jak jej vnímat, jak o něm mluvit, jak jej učit a diskutovat o něm? Kurzy budou postaveny na příkladech ze světového i českého umění od 60. let.
Kurzy LOSA vedené galerií Luxfer v České Skalici otevírají i cykly v Hořicích, budou probíhat v mutlimediálním sále Městského muzea. Kurzy povede Filip Jakš, jinak též kurátor Galerie plastik s 11 letou praxí středoškolského učitele dějin výtvarného umění a výstavnictví.
Kurzy budou probíhat v následující data: 3. 2. (pátek), 3. 3. (pátek), 5. 4. (škaredá středa), 5. 5. (pátek), 2. 6. (pátek). Obvyklý program 9:30–12 přednáška, 13–15 diskuzní program. Pokud se skupina dohodne na jiných časech v daná data, není problém se přizpůsobit, pokud to bude celé skupině vyhovovat. Pokud zmeškáte jeden kurz, nevadí, poskytneme vám záznam a pak spolu o tématu pobavíme.
Kurzy jsou pro registrované účastníky zdarma. V případě zájmu nás můžete kontaktovat přímo na e-mailovou adresu galerieluxfer@gmail.com či na telefonním čísle + 420 606 678 679 (tým LOSA!). Také můžete oslovit osobně Filipa Jakše na mailu jaks@muzeum.horce.org. Veškeré další informace naleznete také na našich webových stránkách www.galerieluxfer.cz/losa/.
Opravy v galerii a depozitáři
Podařilo se nám také z grantu KH kraje pořídit nové police pro naše sbírkové předměty, pořídili jsme jim vysoušeče, opravili jsme jim topení. Takže Panna Marie Immaculata si může svou květinovou roušku konečně usušit. V depozitáři Galerie už je nyní vlkost konečně kolem 40%, takže většina našich sbírkových předmětů (které jsou ze sádry), už může zimy přečkávat bez nebezpečí plísně – tedy v nízké vlhkostí a v relativním teple.
Aby se ani divák necítil, že galerie praská ve švech, necháme opravit stěny v interiéru galerie. Stěhování a zabezpečení všech soch v expozici byl také pěkný kus práce. Co když od zedníků poletí nějaký ten kamínek, nebo kus cihly? Raději blízké kusy zabednit a vše pořádně zabalit, prášit to bude určitě…
Ačkoli se zdá, že z letošního Mezinárodního festivalu krásných umění zaměřeného na Německo zbyla pouze výstava, která trvá do 30.10., máme pro vás i několik doprovodných programů a reprízu literární přednášky. Festival tedy ještě zcela nekončí.
Letošní Mezinárodní festival krásných umění se snaží přiblížit nám život v megapolích tak, jak jej vnímají současní Němci. Kdo byl na vernisáži výstavy v Galerii plastik a druhém festivalovém dnu, už poznal zvuky megapolí, dozvěděl se, jak se vnímá Berlín básnicky a kurátorsky i to, jak život zde proměňují nové technologie.
Výstava berlínského umělce skotského původu – Andrewa Gilberta nazvaná Emperor Andrew´s Glorious Occupation of Exotic Hořice potrvá až do 30. 10. Přináší s sebou těžké téma současného multikulturního světa: Jak se vyrovnat s tíží historie i současnosti – tedy se zneužívání lidí v mimoevropských oblastech? Tomu se věnuje jak autor sám, tak filosofie post-kolonialismu, která rozplétá třeba i to, jak se tato bolest odráží ve vzájemných vztazích. Je to uvažování poměrně nedůvěřivé k historii, kterou vždy píší vítězové. Andrew Gilbert poukazuje na násilí a nátlak, s nimiž k neznámým kulturám přistupujeme a z toho vznikající bariéry a nedůvěru. Ale i Němci a Britové pociťují nedůvěru k faktu, jak zaobaleně je jim jejich vlastní historie předkládána.
Abychom pochopili lépe taktiky, jak narovnávat tyto pokroucené vztahy, jsme v rámci doprovodného programu pozvali odborníka na post-koloniální myšlení – romanistu Vojtěcha Šaršeho. Ten nás blíže seznámí s pohledem na tyto problémy prizmatem obyvatel afrického kontinentu – přesněji s tím, jak tyto problémy reflektuje literatura subsaharské Afriky. Podvečerní program nebude jen odbornou přednáškou, ale především komentovaným čtením z vybraných textů ovlivněných dramatickými dějinami kolonialismu. Setkání s Vojtěchem Šaršem bude probíhat v Městském muzeu 12. 10. od 17 hodin a bude veřejnosti volně přístupné.
Obezřetnost, s níž se Němci chápou své historie, není nová. Podobně problematicky totiž vnímali i jazyk po veřejném odhalení genocidy koncentračních táborů. Byla to němčina, která byla jazykem propagandy a pomocí krásných básnických obratů sloužila fanatizování davů. Experimentální básníci pak začali v 50. až 70. letech zcela jinak vnímat a používat jazyk – obezřetně, radikálně a koncepčně. Na příkladu textů Helmuta Heissentbüttela se podíváme znovu i na tento problém. Přednáška Pitva jazyka se bude konat opět 6. 10. v 17 hodin v multimediálním sále Městského muzea. Program je opět volně přístupný.
Pro školy a jakékoli větší skupiny pak máme připraveny komentované prohlídky výstavy, v nichž zdůrazníme souvislosti s post-koloniálním myšlením. Takto koncipované kurátorské prohlídky pro veřejnost proběhnou 20. a 30. 10. vždy v 16 hodin. V poslední den výstavy se tak bude jednat o malou dernisáž, možná i s hudebním překvapením. Nebojte se ale vlastní termín komentovaných prohlídek objednat mailem na jaks@muzeum.horice.org.
Těšíme se na vás v Městském muzeu či Galerii plastik.
Galerie plastik 9. 9. – 30. 10. 2022 Kurátoři/Kuratoren Filip Jakš, Petra Zachovalová
Název výstavy, který znamená „Slavná okupace exotických Hořic císařem Andrewem,“ je ponechán v originální angličtině, protože ta je jazykem kolonizátorů i globalizace, která se snaží o ekonomickou nadvládu a moc jedněch nad druhými. K oběma jevům je Gilbert značně kritický. Ve svých kresbách, malbách a instalacích cituje expresionismus a estetiku expozic etnografických muzeí. Tu a tam na diváka vypadne odkaz na násilí, které je ukryté za pompou zaoceánských cest, a veliká bolest a zhnusení z naší minulosti, současnosti i budoucnosti.
Recepty ke zhojení těchto ran jsou dodnes velmi diskutované. Andrew Gilbert se ve vnímání této bolesti připodobňuj k umělcům německého expresionismu. Umělecky parafrázuje sebevraždu Ernsta Ludwiga Kirchnera, který těžce nesl, jak je vysmívaný jeho „domorodý“ rukopis. Po putovní výstavě Zvrhlého umění (Entartete Kunst, 1937), která podobně dehonestovala celé moderní umění, si pak Kirchner vzal život.
Gilbert cituje také Emila Noldeho, jehož postoj k africkým kmenům však nebyl příliš citlivý. Nolde maloval useknuté a vysušené hlavy „primitivních“ obyvatel Namibie, které s „vědeckou“ zvědavostí sbírali koloniální dobyvatelé.Gilbertovy figuríny vojáků svým zpracováním odkazují na expozice militarií, na sbírky fetišů a také na lidská zoo, která sloužila zábavě v mnohých evropských městech. Válečné vlajky, které jsou pro vojáky svaté a nesmí se pokládat na zem, nesou v případě Gilbertovy výstavy na sobě symboly Katastrof historie i současnosti naší dehumanizované společnosti.
Gilbert zdůrazňuje, že absolvoval kromě uměleckých studií také dějiny výtvarného umění, proto jeho práce nese charakter symbolického společenského i uměnovědného komentáře. S nadhledem vnímá i pojem „primitivismus“, který původně označoval krajinomalbu Vlámů a Italů 14. a 15. století. Jde v širším slova smyslu o návrat pozitivního vztahu k přírodě. Až ve 20. století se tento pojem začal používat také jako označení kmenového umění.
Gilbertova práce může vypadat jako nejapný vtip, ale vyrovnává se s traumaty, která jsou tabuizovaná, a staví z nich totemy. Hrdě se označuje za skotského imigranta v Berlíně a s mrazivou ironií se vysmívá všem dobyvatelům a hrdinům. Angažovaně zesměšňuje stále přežívající boj o ekonomickou nadvládu, v němž jedni touží po ovládnutí druhých. Současné postkoloniální myšlení se již více zaměřuje na komplexitu, nestálost a dynamičnost globalizovaného světa. V něm stále větší roli hraje celosvětové propojení a migrace. Život v globalizované megapolis už neutváří vliv jedné nebo více mocností, je změtí různorodých kulturních prvků.
Der Ausstellungstitel, der übersetzt „Die glorreiche Okkupation des exotischen Hořice durch Kaiser Andrew“ bedeutet, wurde im englischen Original belassen, da es die Sprache der Kolonisatoren und der Globalisierung darstellt, die nach wirtschaftlicher Vorherrschaft und der Macht des Einen über den Anderen strebt. Gilberts Haltung zu diesen beiden Phänomenen ist vehement kritisch. In seinen Zeichnungen, Gemälden und Installationen zitiert er den deutschen Expressionismus und die Ästhetik ethnografischer Museumsausstellungen. Hin und wieder springt dem Betrachter ein Hinweis auf die Gewalt entgegen, die sich hinter dem Pomp der Ozeanfahrten und dem großen Schmerz und Ekel unserer Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft verbirgt.
Rezepte zur Heilung dieser Wunden werden bis heute heftig diskutiert. In seiner Wahrnehmung dieses Schmerzes vergleicht sich Andrew Gilbert mit den Künstlern des deutschen Expressionismus. Kunstvoll paraphrasiert er den Selbstmord Ernst Ludwig Kirchners, der sehr unter dem Spott seiner „primitiven“ Handschrift litt. Nach der Wanderausstellung „Entartete Kunst“ (1937), die auf diese Weise alle moderne Kunst abwertete, nahm sich Kirchner dann das Leben.
Gilbert zitiert auch Emil Nolde, dessen Haltung gegenüber afrikanischen Stämmen allerdings nicht sehr sensibel war. Nolde malte die abgehackenen und ausgetrockneten Köpfe der „primitiven“ Bewohner Namibias, die von den kolonialen Eroberern mit „wissenschaftlicher“ Neugier gesammelt wurden. Gilberts Soldatenfiguren beziehen sich auf Militärausstellungen, Fetischsammlungen und auch auf die Menschenzoos, der in vielen europäischen Städten der Unterhaltung dienten. Kriegsflaggen, die den Soldaten heilig sind und nicht auf den Boden gelegt werden dürfen, sind im Fall von Gilberts Ausstellung Symbole für die Greueltaten der Geschichte und der Gegenwart unserer entmenschlichten Gesellschaft.
Gilbert betont, dass er neben dem Kunststudium auch das der Kunstgeschichte absolviert habe, weshalb sein Werk den Charakter eines symbolischen Gesellschafts- und Kunstwissenschaftskommentars darstelle. Besondere Aufmerksamkeit widmet Gilbert auch dem Begriff des „Primitivismus“, der sich ursprünglich auf die Landschaftsmalerei der Flamen und Italiener des 14. und 15. Jahrhunderts bezog. Im weitesten Sinne stellt dieser die Rückkehr einer positiven Beziehung zur Natur dar. Erst im 20. Jahrhundert wurde dieser Begriff auch als Bezeichnung für Stammeskunst verwendet.
Gilberts Arbeit mag teilweise wie ein Witz wirken, doch sie greift tabuisierte Traumata auf und baut Totems daraus. Selbst bezeichnet er sich stolz als schottischer Immigrant in Berlin und verhöhnt alle Eroberer und Helden mit eiskalter Ironie. Er verspottet auf einnehmende Weise den anhaltenden Kampf um wirtschaftliche Vormachtstellung, in welcher die Einen über Andere herrschen. Die zeitgenössische postkoloniale Denkweise konzentriert sich bereits stärker auf die Komplexität, Unstetigkeit und Dynamik der globalisierten Welt, in der Vernetzung und Migration eine immer wichtigere Rolle spielen. Das Leben in einer globalisierten Megapolis wird nicht mehr vom Einfluss einer oder mehrerer Mächte geprägt, sondern ist ein Wirrwarr verschiedenster kultureller Elemente.
Filip Jakš
Foto výstavy Miroslav PodhrázskýFoto z instalace Michal DědicFoto z vernisáže výstavy Michal Ludvík
