Umělecká díla umístěna ve veřejném prostoru mají jedinečnou vlastnost, neboť na jejich vizuální podobu působí nejen modelace světla denní doby, ale především změny ročních období. V jedinečné zimní zasněžené atmosféře dílo reaguje s okolím bezpochyby jinak, než v horkém letním dni.
Jan Hendrych, žijící legenda českého sochařství, přijal pozvání k účasti na hořickém symposiu krátce po jeho obnovení, již jako vedoucí ateliéru figurálního sochařství na pražské Akademii výtvarných umění. Od dob studií byl Hendrych zaujat zejména ženskou podobiznou, navázal na dědictví klasického portrétu a zcela svébytně jej rozvíjel ve výrazu i gestickém pojetí povrchu díla.
V hořické soše však zužitkoval inspiraci z dob, kdy byl perzekuován a živil se především restaurováním památek. Krajina jihočeského venkova, protkaná rybníky a říčkami s nespočetnými mostky a všudypřítomným odkazem Jana Nepomuckého, se stala podnětem k následující sérii především komorních plastik mostů svázaných s figurálním motivem. Most je v Hendrychově pojetí symbolem osudové cesty člověka a s ní spojených rizik. Most může být šperkem krajiny, spojnicí či metaforou jistoty. V hořickém pískovci se motivu dostalo monumentálního vyznění.