Galerie plastik Vás srdečně zve na slavnostní představení sochy Tomáše Skalíka / Migrace laskavosti. Veřejná prezentace díla za přítomnosti autora se uskuteční v pátek 3. července od 16 hodin na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vystoupí kapela Arytmie a básník Vojtěch Konáš. Každý, kdo dorazí, bude přivítán plnou náručí laskavosti, kterou může šířit plynule dál a bez rizik negativních dopadů.
Na hořické náměstí byla instalována socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti. Galerie plastik ve spolupráci s Městem Hořice pokračuje v projektu dočasných uměleckých intervencí do prostoru náměstí Jiřího z Poděbrad. Opavský sochař Tomáš Skalík se nechal inspirovat situací a atmosférou konkrétního místa a speciálně pro Hořice vytvořil sochu z monumentálního bloku supíkovického mramoru. Ušlechtilý kámen, který do Hořic doputoval až z dalekého Jesenicka a v kraji pískovce nabývá povahy jakéhosi migranta, autor proměnil v laskavou „sochu k posezení“.
Jiřího
Středu poutají k východním Čechám vzpomínky z dětství v Náchodě i první
sochařské zkušenosti, kterých nabyl v první polovině 70. let během
studia na sochařské škole v Hořicích. Podstatným se pro Jiřího Středu
stalo rané setkání s dílem sochaře Josefa Wagnera, na Chlumecko později
zajížděl za Vojtěchem Adamcem starším, v němž nalezl umělecký i duševní
vzor.
Hluboký respekt k tradici jej po absolvování Akademie
výtvarných umění v Praze vedl k důkladnému studiu odkazu minulosti v
evropských uměleckých sbírkách. Nadchl ho jasný řád a klidná
monumentalita staroegyptských a sumerských soch, stejně jako stabilita a
výraz postav archaického řeckého sochařství. Středovy figurální sochy
se vyznačují čistou obrysovou linií a pevně definovanými objemy,
robustními chodidly jsou důsledně spojeny se zemí. Nápadná hladkost
povrchu figur je akcentována druhem použitého kamene nebo brilantně
zvládnutým patinováním. Středova díla charakterizuje spojení zdánlivě
obtížně slučitelných kvalit: jsou ušlechtilá a majestátní, zároveň
prostá a skromná. V námětové složce Jiřího Středu zajímá lidská
individualita, postavení jedince ve společnosti i jeho poslání ve světě.
Sochy Jiřího Středy vznikají pomalu a rozvážně. Autor na nich
zpravidla pracuje po dobu několika let, od drobných skic až po rozměrově
náročné realizace, vznikají materiálové variace či díla s rozdílnou
povrchovou úpravou. Exaktnosti Středovy sochařské tvorby oponují kvašové
a akvarelové kresby, jež představují osobní a emotivní rovinu autorova
díla.
Od roku 2012, kdy byl zvolen předsedou Sdružení sochařů
Čech, Moravy a Slezska, se Jiří Středa živě účastní organizace
sochařských výstav, veřejných soutěží, sympozií a realizací sochařských
děl ve veřejném prostoru. V Hořicích je jeho jméno známé především v
souvislosti s již tradiční výstavou soutěžních portrétů významných
osobností české vědy a kultury.
Kurátoři Galerie plastik vybrali pro hořickou výstavu řadu Středových děl, která pro svou povahu privatissim nebyla dosud vystavována. V letních měsících tak mají návštěvníci gothardské galerie možnost objevovat dosud málo viděný svět sochaře Jiřího Středy.
Exteriérové výstavy soch a instalací se v posledních letech staly doslova letním fenoménem českých měst. Například českobudějovický projekt Umění ve městě, původně venkovní sochařská instalace, se úspěšně rozrostl do dalších měst regionu. Sochařský festival Sculpture Line, který začínal v roce 2015 sochami v pražských ulicích, si již několik let nárokuje status mezinárodní sochařské přehlídky. Pražský Festival m3 – Umění v prostoru, Brno Art Open nebo ostravská Kukačka zahrnují také nesochařské intervence do veřejného prostoru a představují rovněž práce ryze konceptuální povahy.
Tyto a mnohé další přehlídky nicméně spojuje vize negalerijní prezentace současného umění. Právě vyvázáním ze „sterilního“ prostředí výstavního sálu a přenesením do „reálného“ světa je umělecké dílo konfrontováno s barvitějším a proměnným okolím a daleko různorodější skupinou diváků, kteří na něj mohou reagovat. Protože se umění ve veřejném prostoru stává jakýmsi společným kulturním a duchovním vlastnictvím komunity, ale vzpírá se jednoznačným interpretacím, vzbuzuje emocionálně vyhraněné postoje diváků a živou diskuzi, jež se v galerijním prostředí jen zřídka odehrává mimo kurátorskou rovinu.
Galerie plastik jako umělecká organizace města Hořice také považuje problematiku představení současného umění mimo prostor budovy na vrchu Gothard za velice podnětnou součást výstavních aktivit. Přestože se v Hořicích letos uskuteční již 31. ročník Mezinárodního sochařského symposia a severozápadní hranici města lemují dva sochařské parky, začlenění aktuálního uměleckého díla do městského organismu dosud nebylo dostatečně zohledňováno. Projekt dočasných uměleckých instalací v centru Hořic, který byl loni zahájen představením sochy Michala Gabriela Levitace, má potenciál tuto skutečnost změnit. Je přirozené, že vzhledem k uznávané umělecké tradici místa i množství sochařských památek plně srostlých s hořickým prostranstvím, je namístě přistoupit k intervenci do venkovního prostoru s velkým respektem a poctivostí, kvalitami, které jsou bohužel mnohým současným uměleckým festivalům vzdáleny.
Socha, která bude ve výstavní sezóně 2020 instalována na náměstí Jiřího z Poděbrad, tak není pouhým vypůjčeným objektem, ale vzniká jako realizace jedinečného návrhu pro konkrétní místo. Autor díla, sochař Tomáš Skalík, se nejen vyrovnává s vlastní uměleckou vizí, ale rovněž reaguje na místní specifika a aktuální situaci. Vznikající objekt reprezentuje sochařovu touhu vytvořit dílo, které není zahleděno do sebe, ale nabízí divákovi možnost ztotožnit se s ním nejen vizuálně, ale také skrze jeho případnou funkčnost. Socha k něčemu „přináší ušlechtilý kámen z jesenického pohoří. Nese s sebou stopy a odkazy kamenického řemesla, diskutuje o sochařském materiálu, o rozdílných kulturních vlivech, o mravních principech, upomíná na historii kamenických škol v naší zemi, je nabídkou i výzvou, příležitostí i dekorací. Je středobodem prostoru i kontrapunktem k němu“.
Socha Tomáše Skalíka Migrace laskavosti, jako dočasná instalace v exteriéru Hořic, představuje další z uměleckých děl, které ve shodě s výstavním konceptem Galerie plastik opouští prostor „bílé kostky“, aby se vydaly do svobodného prostoru města vstříc divákovi.
Socha Tomáše Skalíka bude na náměstí Jiřího z Poděbrad osazena na sklonku měsíce června.
Česká vizuální umělkyně Ivana Štenclová (1980) nabízí návštěvníkům Galerie plastik výběr z tvorby zhruba posledního desetiletí. V tomto období se profiloval jak autorčin zájem o citově prožitý portrét, tak fascinace prostorem v obraze, tedy komponenty, které definují její aktuální výtvarný projev.
Ivana Štenclová studovala v letech 1999 – 2005 kresbu u profesorky Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění v Praze a kresebná linie zůstává trvale jejím klíčovým vyjadřovacím prostředkem. Tradiční pojetí kresby ovšem prostupuje nezdolná touha experimentovat s rozličnými technikami a materiály. Od obrazů kreslených injekční stříkačkou, tavnou pistolí či pájkou, skládaných nebo „vyšívaných“ z izolačních hmot, dospěla autorka až k využití digitálních technologií, jejichž prostřednictvím přenáší obrysové linie do těžko podmanitelných materiálů.
Dlouhodobé zaujetí prostorem v obraze vyústilo v díle Ivany Štenclové do série takřka reliéfních objektů. Za pomoci laseru perforuje a extrahuje z překližky kresbu, kterou dále zpracovává a vrství. Rozrušením kompaktní obrazové plochy a vystavěním složité struktury prostorového plánu nechává autorka nahlédnout až do pomyslného nitra obrazu, odkud jakoby přirozeně pramení i jeho sdělení. Štenclová ve své práci dlouhodobě využívá ornament, který ovšem vnímá nejen jako dekorativní element, ale také jako prvek, který může obsah díla spoluutvářet či naopak tajit.
V rovině námětové charakterizuje Ivanu Štenclovou velmi konzistentní přístup. Ústředním motivem tvorby jsou mezilidské, především pak rodinné vztahy, které podrobuje kritické analýze. Osobní mnohavrstvý prožitek těhotenství a mateřství vnesl do jejího díla intenzivní zacílení na téma dítěte. Charakteristické je pro autorku zpracování ve formě figurálních kompozic, portrétů a autoportrétů.
Díla Ivany Štenclové jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Nadace J. a M. Jelínek (Švýcarsko), Muzea moderního umění A. Warhola (Slovensko), Města Chelmek (Polsko), Wing Shya Collection (Hongkong) a dalších.
Výstava Ivany Štenclové na pomezí obrazu, reliéfu a objektu bude v Galerii plastik přístupna veřejnosti od 12. května.
Ivana Štenclová, „Bring Me Up“, překližka, akryl, 120 x 85 cm, 2020
Sdružení sochařů České republiky a Galerie plastik opět představí sochařské portréty významných osobností české vědy a kultury. Výstava výsledků soutěže o podobizny fotografa a filozofa Františka Drtikola, konstruktéra a zakladatele společnosti JAWA Františka Janečka a Toyen, české malířky žijící ve Francii, tentokrát proběhne ve Štorchově síni Městského muzea v Hořicích. Vernisáž výstavy sochařských portrétů se uskuteční ve čtvrtek 23. ledna 2020 od 16 hodin za přítomnosti zástupců Sdružení sochařů České republiky. V hudebním programu vystoupí pražská skupinaSirsch s repertoárem výhradně autorských písní, jež kapela označuje jako new-pop, žánr nesoucí v sobě prvky tradičního popu, moderních amerických groovů a jazz fusion.
Sdružení
sochařů České republiky a Galerie plastik v
Hořicích opět
představí sochařské portréty významných osobností české
vědy a kultury. Výstava výsledků soutěže o podobizny fotografa
a filozofa Františka Drtikola, konstruktéra a zakladatele
společnosti JAWA Františka Janečka a Toyen, české malířky
žijící ve Francii, proběhne od sklonku ledna ve Štorchově síni
hořického
muzea.
Sochařský
portrét reprezentuje jednu ze zásadních disciplín figurálního
sochařství a v
dějinách hmotné
kultury má mnoha tisíciletou tradici. Jedinečné postavení
portrétu v dějinách oboru přirozeně souvisí se zobrazivě
figurálními principy, které až do počátku 20. století
sochařství výhradně definovaly. Schopnost vytvořit kvalitní
sochařský portrét představovala v západním světě po staletí
hlavní měřítko sochařových dovedností a symptom umělcova
mistrovství. Sochařský obor, který s nástupem kubismu a
avantgardy na počátku minulého století překročil hranice
tělesnosti a vstoupil do bouřlivého proudu abstraktního umění,
je v současnosti konfrontován s prolínáním uměleckých
disciplín a s využíváním inovativních materiálů a
technologií. Nové skutečnosti napadají mnohé stereotypy a
otřásají základními
pilíři
oboru. Sochařský portrét jako reprezentativní trojrozměrná
podobizna, jejíž provedení v definitivním materiálu umožňuje
instalaci ve veřejném prostoru, však představuje znovu živou
součást diskurzu o současném sochařství.
Zájem
o sochařský portrét v českém prostředí podněcuje Sdružení
sochařů České republiky, které již řadu let pořádá veřejné
soutěže na podobizny významných osobností české vědy a
kultury. Ze zúčastněných prací vybírá odborná porota
nejzdařilejší díla, která by v budoucnu mohla kultivovat
veřejný prostor. Komise, v níž mimo jiné zasedli nestoři
českého sochařství, profesoři Jan Hendrych a Kurt Gebauer, letos
ocenila šest soutěžních návrhů. Adam Fejfar, Diana Winklerová
a Zuzana Kantová porotu zaujali
podobiznou Františka Drtikola, Radek Škrabal a Kateřina Strach
Tichá byli oceněni za portrét Františka Janečka a Adam Fejfar
získal uznání také jako autor tváře Toyen. Autoři vítězných
návrhů jsou bez výjimky mladí umělci,
jejichž zájem o portrét a úspěchy při jeho realizaci snad
předznamenávají nástup generace talentovaných portrétních
sochařů.
Vernisáž
výstavy sochařských portrétů se uskuteční ve čtvrtek 23.
ledna od 16 hodin ve Štorchově síni Městského muzea v
Hořicích
za přítomnosti zástupců
Sdružení
sochařů České republiky. V
hudebním programu vystoupí pražská skupina Sirsch s repertoárem
výhradně autorských písní, jež kapela označuje jako new-pop,
žánr
nesoucí v sobě prvky tradičního popu, moderních
amerických groovů a jazz fusion.
V Císařské konírně Pražského hradu byla v adventním čase zahájena výstava s názvem Portrét v Čechách pohledem dvou staletí. Spolek výtvarných umělců Mánes kurátorsky zaštítil ambiciózní projekt mapující proměny českého portrétního umění od empíru až po současnost. Autoři konceptu zařadili do reprezentativního výběru děl také klíčové sochařské podobizny ze sbírky Galerie plastik. Hořické sochy se tak v krátkém čase znovu staly součástí prestižní instalace na Pražském hradě, která navazuje na divácky úspěšné výstavy české krajinomalby, Má vlast a Světlo v obraze: český impresionismus. Spolek Mánes výstavou vzdává hold Josefu Mánesovi, zakladateli české moderní portrétní tvorby, od jehož narození uplyne v nadcházejícím roce 200 let. Kurátoři vybrali pozoruhodné podobizny především ze sbírek Pražského hradu, uměleckých fondů řady regionálních galerií a privátních sbírek. Podařilo se jim shromáždit jedinečný výběr od několika desítek českých malířů a sochařů – Josefa Vojtěcha Hellicha, Václava Brožíka, Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Ladislava Šalouna, Františka Kupky, Jana Štursy, Bohumila Kubišty, Jana Zrzavého, Otto Guttfreunda, Josefa Čapka, Václava Špály, Kamila Lhotáka, Josefa Jíry a mnohých známých i méně známých umělců. Sochařské portréty z Hořic doslova září v bezprostředním sousedství dalších, mnohdy ikonogických, podobizen českých dějin umění. Pražská výstava znovu potvrzuje výjimečnou kvalitu hořických uměleckých sbírek, jejichž krásy mnohdy mylně považujeme za běžný standard města s mnohosetletou sochařskou tradicí.
Portrét v Čechách v proměnách dvou staletí 18. 12. 2019 – 22. 3. 2020 II. nádvoří Pražského hradu Císařská konírna Otevřeno denně 10 – 18 hodin
Jakub
Berdych Karpelis, designér, sklářský výtvarník a kamenosochař,
představí v hořické Galerii plastik osobitý výběr z tvorby.
Spoluzakladatel i na zahraniční scéně skloňovaného Qubus design
studia je znám především díky konceptuálně laděným dílům,
v nichž netradičním způsobem kombinuje materiály, narušuje
zažité stereotypy a posouvá významy. Jakub Berdych Karpelis je
absolventem hořické sochařské školy a návrat k práci v kameni
charakterizuje i jeho aktuální tvorbu.
S lehkou ironií a hravou nadsázkou komentuje současný svět a jeho kritická výpověď má doslova básnivý charakter. Pro Jakuba typický poetický sarkasmus prostupuje formu a v podobě krátkého úderného hesla mnohdy zanechává otisk na povrchu díla. Zdánlivě jednoduchá hra s tvarem, materiálem i slovy je v Jakubově podání promyšleným systémem, který má potenciál zaujmout na několika úrovních a přirozeně vyvolává otázky týkající se současné společnosti. Odpovědi nejsou jednoznačné ani jednoduché, ale poctivost a evidentní entusiasmus, s nimiž Jakub pracuje, utvářejí kolem jeho tvorby jakousi veskrze pozitivní atmosféru.
Mezinárodní festival krásných umění v režiii hořické Galerie plastik letos nabídne ochutnávku mladé slovenské výtvarné, hudební a filmové scény. Fesival bude zahájen v pátek 20. září v Biografu na Špici promítáním nezávislé filmové povídky Krásna (2018). Následovat bude projekce slovenského filmu Ostrým nožom (2019) s Romanem Luknárem a Miroslavem Krobotem v hlavních rolích. Výstava v galerii představí díla malířů Kristíny Bukovčákové (1991) a Juraje Ďuriše (1992) a objekty multimediálního umělce Marka Kvetána (1976). Program festivalu v sobotu v podvečer vyvrcholí vystoupením hudební skupiny The Youniverse, které proběhne jako open-air koncert přímo před Galerií plastik.
Šestý ročník Mezinárodního festivalu krásných umění v roce 2019, kdy si připomínáme třicáté výročí sametové revoluce jako významného mezníku československých dějin, směruje pozornost na současné slovenské umění. Srdečně zveme všechny zájemce o výtvarné, hudební i filmové počiny našich východních sousedů na jednotlivé programy festivalu. Všechny festivalové akce jsou přístupné široké veřejnosti zdarma.
MFKU
2019 bude
zahájen v Biografu na Špici projekcí dvou filmů mladých
slovenských tvůrců. Nezávislou
filmovou tvorbu reprezentuje povídka
Krásna (2018)
natočená na
motivy příběhu básníka, prozaika
a publicisty Mariána
Grupača. Téma
rámuje
příběh současného
„obyčejného“ muže středního
věku, který žije ve vyprázdněném citovém vákuu, snaží se
plnit požadavky svého okolí, vyhýbá se konfliktům a zdá se, že
může svůj nudný život prožít bez větších dramat a zvratů.
Náhle, téměř jako deus
ex machina, se však v
jeho životě objeví mladá žena. Nečekaně a prudce skočí do
jeho utlumeného prožívání a naráz se „bukolická idylka“
nevýrazného venkovana mění na burácející změť pocitů a
vzplanutí. Debut
mladého slovenského režiséra Theodora Kuhna Ostrým
nožom (2019)
získal na letošním Febiofestu Grand Prix v sekci Nová Evropa
2019. Snímek byl volně inspirován tragickou událostí z roku
2005, kdy byl v Bratislavě neonacisty ubodán student Daniel Tupý.
Přestože byli pachatelé dopadeni, děravý justiční systém a
mafiánské způsoby dokážou obviněné osvobodit. Otec
zavražděného se s takovým výsledkem nehodlá smířit a začně
jednat na vlastní pěst, aby dosáhl spravedlnosti.
Kristína Bukovčákovástudovala malbu nejprve na Akademii výtvarných umění v Banské Bystřici a v Krakově a posléze absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida a Milana Saláka. Kombinace spontánní svěží malby s aktuálním environmentálním námětem ji v roce 2016 přinesla vítězství v prestižní soutěži mladých malířů, kterou na Slovensku pořádá Nadace VÚT. Pro Kristínu Bukovčákovou je téma ekologického kolapsu tíživým globálním problémem, který se jí osobně dotýká a stává se klíčovým námětem její tvorby. Plátna monumentálních rozměrů, v nichž jsou vztahy a příběhy člověka a krajiny pouze naznačeny, autorka donedávna malovala jako figurální kompozice v zářivých kontrastních barvách. Z aktuálních obrazů se figurální motivy téměř vytratily a nahradily je rozmanité struktury materiálů v takřka surrealistických skladbách, které autorka považuje za výstižnější výpověď k tématu enviromentálních katastrof. Kristína Bukovčáková současně opustila také nevšední neonovou paletu, živá barevnost však zůstává charakteristickým rysem její tvorby.
Juraj Ďuriš je absolventem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a ateliéru malby na VŠVU v Bratislavě. Ďurišova tvorba se soustředí především na oblast malby, ale experimentuje i s objekty, instalacemi a street art. Inspiraci čerpá z rozličných oblastí od klasické malby, přes reklamu a pop art, až po graffiti. Plátna pokrývá velmi energickým způsobem malby, kterou jakoby někdy nechávál rozplynout pod hladkou clonou. Ďuriš si vtipně pohrává s náměty i kompozicí a lehce stírá hranice výtvarných žánrů.
Marek Kvetán patří již mezi etablované slovenské multimediální umělce, kteří pravidelně vystavují i v českých galeriích. Studoval sochu a malbu na Akademii výtvarných umění v Bratislavě a ve studiu pokračoval v ateliéru Intermediální a digitální tvorby na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. V roce 2008 získal cenu NG 333 pro mladé české a slovenské výtvarníky a v roce 2015 obdržel cenu Nadace NOVUM. Kvetánova díla charakterizuje cit pro ironii a absurditu, posouvání kontextů a narušování stereotypů a pokročilé strategie manipulace. Ve své tvorbě už od počátků využíval především nová média, jejichž obsahovým podkladem byla inspirace čerpaná z literatury, filmové tvorby, fotografií nebo internetových stránek. V hořické galerii představí Marek Kvetán objekty, v nichž jemnými zásahy mění význam a hodnoty věcí.
V rámci hudebního programu festivalu vystoupí zpěvačka Tammy Nižňanská a kytarista Jerguš Oravec s kapelou The Youniverse, která na sebe v minulém roce strhla pozornost debutovým albem CMYK, jenž bylo vzápětí nominováno na čtyři ceny v rámci slovenské hudební soutěže Radio Head Awards (album roku, debut roku a dvě skladby na singl roku). Kapela je známá také díky extravagantnímu vystupování, na které se můžete těšit i v Hořicích. Podle hudebního portálu Hudba.sk je album CMYK „hypermoderný upgrade ošúchaného blues-rocku, ktorý má potenciál zaujať aj v zahraničí. Zároveň je vynikajúcou ukážkou hudobnej i produkčnej sebestačnosti, nápaditosti a precíznosti jednej z najzaujímavejších mladých slovenských kapiel“.