Vzpomínka na sochaře Josefa Wagnera

Na začátku března uplyne 120 let od narození sochaře Josefa Wagnera (1901-1957), stěžejního představitele poetické figurace v českém sochařství mezi světovými válkami a jedinečného pedagoga, který svým působením na pražské Uměleckoprůmyslové škole po roce 1945 ovlivnil celou generaci mladých sochařů. Rodák z nedaleké Jaroměře prožil v Hořicích studentská léta, našel zde svou životní lásku, inspirativní tvůrčí prostředí rodinné secesní vily i místo posledního odpočinku.

Josef Wagner pocházel ze staré sochařské rodiny, která ve východních Čechách umělecky působila již od dob Matyáše Bernarda Brauna. Josef se nejprve vyučil v rodinné sochařsko-kamenické dílně a v letech 1917-1921 studoval sochařství u Quido Kociána na hořické sochařské škole. Další umělecké vzdělání získal pod vedením Jana Štursy a Otakara Španiela na pražské Akademii. Cestovní stipendia mu umožnila podniknout podnětné cesty za poznáním, nejprve do Itálie a posléze do Paříže. Po návratu do Čech nastoupil do školy stavební plastiky, kterou vedl Otto Gutfreund na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Na sklonku dvacátých let se Josef Wagner stává aktivním členem SVU Mánes a stejně jako Vincent Makovský, Bedřich Stefan či Hana Wichterlová vstupuje svým dílem na pole meziválečné sochařské avantgardy. Nekonečnou inspiraci sochař nacházel v elementárních formách přírody, vzpomínkách na dětství i postupech primitivního umění. „V těchto letech užíval jsem i stejného materiálu, vrátil jsem se ke kameni a tak malé oblázky v řece a kolem na cestách jitřily fantazii svou téměř hotovou plastickou formou. Nacházel jsem náměty svých soch v balvanech, v lesích i na horách, v Krkonoších i jinde…“, vzpomínal později na období vzniku Bludného kamene (1929), sochy schouleného muže, který jakoby splynul s tvarem valounu. Další zásadní tvůrčí stimuly mu přineslo studium přírody a památek při cestě do Itálie a Řecka, kterou již podnikl se svou ženou Marií Kulhánkovou, hořickou rodačkou a spolužačkou z akademie.

Po návratu do vlasti si oblíbil zejména tvoření v lůně přírody, ve srubu, který si s manželkou postavili nad lomem v Betlémě u Kuksu. V magickém koutě Podkrkonoší, v  bezprostřední blízkosti Braunových vrcholných barokních děl pracoval Wagner na sérii takřka surrealistických Torz, kdesi na pomezí těl zakletých do přírodnin a objektů z Šímových obrazů. Socha Ležící torzo (1935) záhy získala první cenu České akademie věd a umění, plastika Poezie (1936), lyrická dívčí figura ležící múzy, byla vyznamenána Velkou cenou na Světové výstavě v Paříži. Ve třicátých letech jezdily za Wagnerovými do okouzlujícího prostředí betlémské chaty jedinečné osobnosti soudobého českého umění, mimo jiných Emil Filla a Karel Dvořák, jejichž návštěvy potvrzují vysoký intelektuální kredit manželů. Josef Wagner tvořil rovněž skvělé figurální práce do veřejného prostoru. Jmenujme pomník Bedřicha Smetany v Karlových Varech, pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně nebo ikonický portrét Karla IV. pro aulu Karolina. Citlivou ukázku Wagnerovy pietní tvorby v našem regionu představuje Pomník obětem druhé světové války ve Dvoře Králové.

Josef Wagner svým silným výtvarným projevem i vnímavým a osvíceným pedagogickým vedením pomohl formovat početnou skupinu talentovaných umělců, kteří od počátku 60. let nadlouho určovali další podobu českého sochařství. V hořických sochách Vladimíra Preclíka, Zdeny Fibichové, Miloše Chlupáče, Vojtěcha Adamce, Zdeňka Šimka, Jana Hendrycha a dalších se tak pomyslně uzavírá odkaz Josefa Wagnera drahým Hořicím.

Sochař Josef Wagner (1901-1957)
Josef Wagner, Sochař, 1934, sádra, Galerie plastik Hořice
Josef Wagner, Ležící torzo, 1935, opuka, Galerie plastik Hořice

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Napište číslo, které vidíte níže (ochrana před spamy) * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.