Rubrika: 5. Dočasné informace

Půljablkoň: Němec a Puttnerová slovy Michala Němce

Když poprvé vstoupila, nepoznal jsem ji. Ale brzy se mi hlava i uši správně nakonfigurovaly a já si uvědomil, že je to Ona – zpěvačka tělem (což je vcelku obvyklé), ale především duší. A ta její duše to je věru pěkný kousek (řečeno slovy pohádkového doktora Solferna). Maruška dostala od Boha křišťálově průzračný hlas, který s nevšedním citem dál zušlechťuje. Její zpěv je vlídný, zjitřeně naléhavý, jiný: jakoby se, jen tak mimoděk, odlepil od země a pln dychtivého očekávání uletěl všednosti. Neodolatelná přitažlivost Maruščiny osobnosti ve mě rázem probudila hudební pudy a způsobila vznik nových písniček i další odnože Jablkoně.

Půljablkoň se narodil začátkem roku 2014. Repertoár tvořily především pozapomenuté písně Jablkoně, kterým Maruška vdechla nový, a nutno zdůraznit, že pozoruhodný, život. Krásné texty-básně Zuzany Wirthové si s Maruškou ihned porozuměly, takže poměrně rychle vznikly další písně. Už na jaře tak mohlo být rozhodnuto, že do konce roku vyjde album. Na albu kromě neokoukané resp. neoposlouchané Marie Puttnerové hraji a zpívám také já, tedy prajablkoň Michal Němec. Ostatní jablkoňové samozřejmě vypomohli, nicméně doprovod písniček zůstal střídmý a průzračný. Stejně tak si jej můžete vyslechnout i při našich koncertech.

SVU Mánes vypráví sochařské dějiny spolku prostřednictvím plastik z hořické galerie

U příležitosti 130. výročí založení uspořádal SVU Mánes výstavu tvorby svých členů. Přehlídku výtvarných děl koncipovali autoři netradičně ve dvou částech, jejichž cílem je konfrontovat obrazy a sochy současných členů spolku s jejich slavnými předchůdci. 1. díl výstavy zaměřený na současnou sochu a dějiny malířství spolku mohli zájemci shlédnout ve spolkové galerii v únoru a březnu letošního roku. Pokračování s názvem 130 let SVU Mánes: malíři současnosti, sochaři minulosti aktuálně probíhá v pražské Galerii Diamant. Hořičáky může výstava zaujmout navíc skutečností, že významný podíl expozice tvoří sochy z Galerie plastik.
Tvůrci libreta výstavy si z hořické sbírky vybrali devět děl od sochařů, kteří se ve 20. století aktivně podíleli na činnosti spolku. Ladislav Šaloun, Josef Mařatka, Bohumil Kafka, Ladislav Kofránek, Jan Štursa a Josef Wagner náležejí ke koryfejům českého moderního sochařství a kvalitou tvorby potvrzují vysoký umělecký standard spolku zhruba v prvním půlstoletí jeho existence. Klíčovou roli sehrál SVU Mánes zejména v oblasti profesionalizace uměleckého výstavnictví. Výstavní aktivity spolku vykazovaly na přelomu 19. a 20. století nesmírně progresivní rysy. Díky pokrokovému uvažování vůdčích osobností zprostředkoval spolek českému publiku osobní setkání se soudobými vizionáři uměleckého vývoje. Právě z iniciativy Mánesa se v Praze na počátku 20. století uskutečnily mimo jiné i výstavy Augusta Rodina a Emila Antoina Bourdella. Osobní setkání s díly francouzských Mistrů pak přímo ovlivnilo podobu soudobého českého sochařství.
Výstava k významnému jubileu předního českého uměleckého spolku prezentuje vedle kanonických děl sochařů, kteří již náležejí dějepisu umění, tvorbu členů současných. Expozice staví obrazy a sochy do neobvyklých instalačních vztahů. Aktuální generace „Mánesáků“ se v Galerii Diamant pomyslně potkává s věhlasnými příslušníky z historie spolku. Pro hořické patrioty je jistě potěšující fakt, že i sdružení formátu SVU Mánes při sestavování retrospektivní výstavy neopomnělo sbírku Galerie plastik.

130 let SVU Mánes: malíři současnosti, sochaři minulosti
Galerie Diamant, Spálená 82/4, Praha 1, 31. 3. – 26. 5. 2017

Vážení přátelé umění,

nadšené ohlasy na hudební vystoupení Marie Puttnerové a Michala Němce během vernisáže výstavy Já: Ivan Podobský nás motivovaly k uspořádání plnohodnotného koncertu skupiny Půljablkoň v prostorách hořické Galerie plastik. Srdečně Vás zveme k poslechu „hudebních básní“  v inspirativním prostředí výtvarné galerie v neděli 30. dubna od 15 hodin.

Na setkání s Vámi se těší
kolektiv Galerie plastik

„Ohníčky, skály a my“ podle Ivana Podobského, umělce, který nesnáší umění

„Já nesnáším umění,“ prohlásil uprostřed našeho rozhovoru Ivan Podobský. Člověk, který začínal jako herec v Semaforu, pak se naplno věnoval hudbě ve skupině Jablkoň a nakonec se přesunul do Českého ráje jako restaurátor soch a v současné době se naplno věnuje malování a sochaření. Jak Ivan Podobský nedělá umění, se můžete přijít přesvědčit na výstavu jeho obrazů ve foyer Kulturního centra Střelnice, kde po deseti letech povede prostřednictvím svých maleb dialog se všemi, kteří budou chtít.

Ivan Podobský je široké veřejnosti známý ze dvou důvodů. Hrál po boku Jiřího Suchého v divadle Semafor, kde zazářil hlavně jako voják ve Smutku bláznivých panen. Pak působil jako perkusionista v kapele Jablkoň. Až ho nakonec oslovila Marie Učíková s nabídkou spolupráce na restaurování soch v Českém ráji. „Mimochodem, všechno jsou to desetiletky. A všechny stály za to a nijak bych neměnil,“ říká sám tvůrce. „Někdy je zajímavé, co si člověk o sobě myslí, a jak to ten život pak rázem změní,“ začíná úvahu nad svým profesním životem. „Já jsem si nejdřív myslel, že budu velký herec a zpěvák. Herec a zpěvák jsem sice byl, ale ne velký,“ říká s veselým úsměvem Podobský. Vypráví, jak stáli jednou před premiérou se Suchým na jevišti a on mu říkal: „Pane Podobský, po téhle premiéře se ty televize o vás poperou, to budete koukat.“ „On totiž věřil, že budu takovým nástupcem Pucholta,“ vysvětluje Podobský. „No a nepřišlo nic. S Jablkoněm to bylo podobné. Myslel jsem, že jsme na pokraji velkého úspěchu a ono nic,“ dodává. Ivan Podobský tvrdí, že takový osud ho provází celý život.

Pokračování textu Rozhovor s Ivanem Podobským

Přednáška „Stanislav Sucharda: od patriotismu k modernismu“

Sochař Stanislav Sucharda pocházel z packé umělecké rodiny, která již od 18. století reprezentovala sochařství regionu. Postupně se rodinná dílna etablovala na přední producenty funerální plastiky a posléze takřka převzala monopol na výrobu a restaurování kostelního mobiliáře v rozsáhlé oblasti Východních Čech. Také oltáře a sochy hořického kostela Narození Panny Marie byly v devatenáctém století opraveny „Suchardovskou dílnou“. Prostředí rodiny bezpochyby předurčilo profesní dráhu nejstaršího syna. Stanislav Sucharda umělecké ambice svých předků nejen naplnil, ale ve všech ohledech je daleko předčil. Již ve své době se stal mezinárodně uznávaným sochařem s nadáním pokrokově řešit jak aktuální témata, tak tradiční náměty.

Díky erudovanému výkladu historika umění Martina Krummholze se účastníci hořické přednášky seznámili s řadou zajímavých poznatků o životě a díle Stanislava Suchardy. Pracovníci muzea a galerie tímto děkují pozornému publiku za podporu dějin sochařství, jež představují nedílnou součást identity Hořic.

Uzavření muzea z důvodu rekonstrukce.

Vážení návštěvníci, do podzimu 2018 probíhá rozsáhlá rekonstrukce budovy Městského muzea Hořice. Pro veřejnost je z tohoto důvodu muzeum uzavřené. Depozitáře jsou přesunuty na adresu Husova 1414, do budovy bývalého gymnázia. Kontakt pro badatele: +420 730 158 100.

Výstavy budou probíhat v Galerii plastik na adrese Gothard 1639.
Výstavní plán Galerie plastik najdete na
https://galerie.horice.org/vystavni-plan-galerie-plastik/
Děkujeme za pochopení.

Stanislav Sucharda: od patriotismu k modernismu.

Přednáška historika umění Martina Krummholze z Ústavu dějin umění AV ČR se uskuteční 4. dubna 2017 od 17 hodin v Divadelním sále hořické radnice.

Stanislav Sucharda (1870 – 1916) nesporně náleží mezi klíčové umělce, jež na přelomu 19. a 20. století utvářeli podobu moderního českého sochařství. Suchardovy zásluhy v oblasti konstituování oboru moderní české medaile a plakety můžeme dokonce bez nadsázky označit jako fenomenální.

Sucharda se narodil v Nové Pace do rodiny s více než stoletou uměleckou tradicí. Sochařství studoval nejprve na akademii ve Vídni a posléze u J. V. Myslbeka na pražské Umělecko-průmyslové škole. Profesor Myslbek záhy ocenil Suchardovo nadání, když jej jmenoval svým asistentem. Suchardova raná tvorba je ovlivněna nejen příkladem výjimečného učitele, ale rovněž vlivem vyspělého francouzského sochařství a aktuálního modernismu. Díla autorova zralého období, veřejnosti takřka neznámá, vykazují v kontextu soudobého českého sochařství velmi progresivní znaky. Stanislav Sucharda vynikal nejen jako talentovaný umělec, ale rovněž jako čilý účastník společensko-kulturního dění. Kolegové vysoko cenili sochařovu uměleckou produkci i mimořádné morální kvality. Sucharda byl opakovaně zvolen předsedou SVU Mánes, jež na počátku 20. století reprezentoval pokrokové tendence v českém umění. Celoživotním pedagogickým působením na pražských uměleckých školách měl Sucharda bezprostřední možnost formovat nové talenty v oboru.

Život a dílo Stanislava Suchardy se i po více než sto letech od sochařova skonu těší zájmu příznivců umění i badatelů. Martin Krummholz se svým soustředěným odborným zájmem o Suchardovu tvorbu v rámci českého sochařství kolem roku 1900 řadí mezi přední znalce problematiky. Krummholz také prostřednictvím nadace a muzea Stanislava Suchardy aktivně spolupracuje na záchraně děl ze sochařovy pozůstalosti a na jejich popularizaci. Mezi další Krummholzovy aktivity související s historií sochařství patří koordinace projektu Stopy tvorby – dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století, jež je zaměřen na péči o sochařské památky ze sádry.

Městské muzeum a galerie srdečně zve všechny zájemce o dějiny sochařství na poutavý výklad o tvorbě a životních osudech jednoho z předních českých umělců počátku 20. století.