Rubrika: Představujeme

Raná díla Mařákovce Aloise Kalvody svou rozmanitostí reflektují široký rozptyl výtvarných trendů počátku 20. století a současně reprezentují vysoký kredit autora v kontextu soudobé malířské scény.

Na hořickém obraze zachytil Kalvoda otevřenou krajinu, v níž travou lemovaná pěšina vede mezi vzrostlými poli až k vrškům na horizontu. Autor využívá efektu výrazných světelných kontrastů: jasné zlatožluté lány, které takřka rezonují s van Goghovým odkazem, jsou malovány volnými tahy štětce a pastózními barvami, ve valérech modré oblohy proplouvají načervenalá oblaka. Působivou atmosféru letního odpoledne dokresluje diagonální zastínění předního plánu obrazu.

Cesta v polích představuje expresivní polohu Kalvodova malířského projevu, zároveň však nezapře autorovu zálibu v dekorativním pojetí krajiny.

Dílo bylo do sbírky Galerie plastik zařazeno v roce 1912, kdy jej kuratorium získalo od autora výměnou za sochu houslisty a skladatele Ferdinanda Lauba, jehož muzeum malíř budoval na Křivoklátsku.

Obraz v roce 2020 restauroval akad. mal. restaurátor Roman Ševčík.

Sousoší znázorňuje postavy Ctirada a Šárky, hrdiny české národní pověsti Dívčí válka. Legenda vypráví o ozbrojené vzpouře dívek proti mužům v dobách po smrti kněžny Libuše. Mladý vladyka Ctirad se stane obětí léčky, kterou na něj nastraží vůdkyně spiknutí Vlasta. Ctirad se zamiluje do krásné Šárky, kterou náhodně objeví v lese připoutanou ke kmeni stromu. Vlasta se svou družinou Ctirada zajme a na Děvíně jej umučí.

Myslbek zpracoval epický námět do přesvědčivé lyrické kompozice. Ctirada a Šárku zachytil v okamžiku, kdy mladý vladyka osvobozuje dívku z domnělých pout. Šárka se pravou rukou přidržuje stromu, levou se dotýká Ctiradových vlasů. Kadeře má spletené do dlouhých copů, které se jí ovíjejí kolem nahých paží. Pod ňadry má širokým pásem přivázanou suknici, která v jemné drapérii ulpívá na dívčiných nohou. Něžný, až milostný, pohled upírá směrem ke Ctiradovi, který jej opětuje. Ctirada zobrazil Myslbek v podřepu, oděného do krátkého roucha, s pláštěm přehozeným přes koleno. Pravou rukou objímá Šárku kolem boků, v levé ruce drží roh. Mladíkovy nepoddajné vlnité vlasy, svalnaté tělo a mírně nestabilní postoj dodávají celé kompozici na životnosti. Sousoší doplňuje havran sedící za postavou Šárky na pahýlu kmene stromu. Ten symbolizuje smrt, která následuje jako nevyhnutelné vyústění podlé zrady.

Ladislav Šaloun navrhl pomník Karla Jaromíra Erbena jako vrcholovou bustu spisovatele a básníka na dominantní soklové bázi, kterou současně pojednal jako souvisle promodelovanou hmotu, z níž po celém obvodu vystupují výjevy z básní Kytice. Pylon má zčásti podobu skály, která je obsahově svázána hned s několika Erbenovými básněmi. Vpředu u paty soklu autor modeloval jeskyni z Pokladu, vzadu a vpravo je v reliéfu zobrazena postava chlapce, jenž se natahuje po jablky obsypané jabloni (Záhořovo lože). Dominanty výzdoby pylonu tvoří plnoplastická postava Vodníka (vlevo) a motiv ze Zlatého kolovratu na čelní stěně soklové báze. Soutěž na pomník Karla Jaromíra Erbena pro Miletín byla v básníkově rodišti vypsána na sklonku roku 1899. Jednadvacet soutěžních prací posuzovala porota, v níž mimo jiné zasedli také sochař Bohuslav Schnirch a architekt Kamil Hilbert. Šalounovu návrhu byla udělena druhá cena, a to navzdory oficiálnímu vyjádření poroty, že jeho práce vykazuje nejvyšší umělecké kvality. Plastika byla ostatně vysoce hodnocena také soudobou kritikou. Realizován byl nakonec tradičněji pojatý návrh sochaře Jindřicha Říhy, který odkaz na Erbenovy balady vyřešil prostřednictvím bronzových reliéfů. Šalounův návrh zřejmě nebyl vybrán k realizaci na malém městě jak z důvodu nekonvenční sochařské formy, tak i vzhledem k potenciální náročnosti provedení plastických fines díla. V prvním desetiletí 20. století si sochař Ladislav Šaloun velmi oblíbil Hořice a to především díky přátelství tehdejšího kurátora Galerie plastik Jana Kysela. Charismatický propagátor soudobého umění zprostředkoval pro hořickou galerii akvizice řady Šalounových děl. Návrh pomníku Karla Jaromíra Erbena pro Miletín sochař do hořické sbírky osobně věnoval.

Plastiku v roce 2020 restaurovala Mgr. Martina Hozová, akad. soch.
Restaurování plastiky bylo uskutečněno s finanční podporou Ministerstva kultury.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

Přeháňky od Tábora představují jedno z vrcholných děl Kavánova „železnického období“ a autorovu snad nejslavnější zimní krajinu vůbec. Umělci se v osobité syntéze podařilo spojit realistické základy Mařákova výtvarného školení s poetickým zachycením místa a okamžiku. Nestor české umělecké kritiky přelomu 19. a 20. století F. X. Šalda se v osobním dopise Kavánovi vyznal: „….krajiny mám nesmírně rád; to je mi něco věčného, čistého, silného, v čem může duše utonout a do čeho se může uložit jako do zakletí živlů a věčně. A nad Vašimi visívá rozprostřeno tolik tuch a tolik ticha a tolik utonutí…“ K. Vancl: František Kaván, Liberec 1962, s. 40.

Obraz byl do hořické umělecké sbírky zakoupen ještě v roce 1903, kdy byl spolu s dalšími díly členů S.V.U. Mánes vystaven v umělecké sekci Výstavy českého severovýchodu v Hořicích.

Obraz v roce 2020 restauroval akad. mal. restaurátor Roman Ševčík.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

Po krátkém školení na pražské akademii odjel v roce 1893 Ludvík Kuba (1863-1956) studovat malířství do Paříže. V letech 1896–1904 navštěvoval soukromou školu slovinského malíře Antona Ažbeho v Mnichově, kde se také setkal s ruskými avantgardními umělci Vasilijem Kandinským a Alexejem Javlenským. Zahraniční zkušenosti významně ovlivnily Kubův styl malby, v němž spojil nanášení barvy razantními tahy štětce a práci s barevnou skvrnou. Hořický obraz zachycuje malé děvčátko v bílé blůzce, modrých šatech a slamáčku stojící bosé na pískové cestě v rozkvetlé zahradě. Plátno je malováno expresivním rukopisem, impresionistickou technikou – v barevných skvrnách bez použití černé barvy. 

V roce 2020 obraz restauroval Akad. mal. restaurátor Roman Ševčík.

PhDr. Jana Cermanová, Ph.D.

Jan Laušman, Fotbalista, kolem r. 1902, sádra, Galerie plastik Hořice

Socha Fotbalisty reprezentuje jak svým námětem, tak i formálním zpracováním jednu z nejpozoruhodnějších prací sbírky z období kolem roku 1900. Obličej, vlasy a partie nohou sportovce jsou modelovány v ploškách s ostrými hranami, jež vytvářejí kontrast k výrazně hladšímu povrchu rukou. Nápadná nehybnost postavy může vzhledem k dynamické podstatě sportovního námětu působit až nepatřičně, autor tak ovšem umocnil napětí celé kompozice.

Laušman se plastikou Fotbalisty vzdaluje akademismu i soudobým uměleckým směrům – symbolismu, dekadenci i secesi, které čerpaly motivy zejména z oblasti historie, literatury a mytologie. Volí téma pro svou dobu nezvyklé, zcela civilní, přesto až exotického účinku. Sochař neusiluje o věrnou iluzi reality, spíše chce vytvořit dílo, jež by zachytilo atmosféru a pocity moderní společnosti počátku 20. století a rodící se fenomén sportu poskytl Janu Laušmanovi výjimečný námět. 

Představujeme další plastiku z našich sbírek. Studie hlavy Ofélie se před několika týdny vrátila zpět do Hořic z výstavy Portrét v Čechách pohledem dvou staletí na Pražském hradě.       

Josef Kalvoda, Studie hlavy Ofélie, před r. 1906, patinovaná sádra, Galerie plastik Hořice

Josef Kalvoda vytvořil hlavu Ofélie jako samostatnou studii k figuře oblíbené shakespearovské hrdinky. Kalvodovo zpracování námětu nese všechny podstatné rysy dobového způsobu zobrazení Ofélie: andělsky svůdná dívka s mírně vyděšeným výrazem. Kráska s mandlovýma očima a pootevřenými ústy si pravou rukou odhrnuje z tváře pramen dlouhých vlasů propletených lučním kvítím. Levou paží s odhaleným ramenem se v gestu údivu a zmatení dotýká brady. Erotický potenciál Kalvodovy Ofélie, třebaže maskovaný závojem nevinnosti a idealizovaných půvabů, je zjevný.

Postava Ofélie, její osamělost, bezmocnost i tragická smrt, poskytovala umělcům na přelomu 19. a 20. století magicky silný námět. Spojení šílenství, tehdy obecně považovaného za ryze ženskou chorobu, s něžnou krásou a zranitelností umožňovalo tvůrcům zachytit všechny erotické podtóny. I přes mnohdy dráždivě milostné zobrazení zůstává Ofélie ve výtvarném umění typickým příkladem pasivního objektu – ženy trpitelky, která tvoří paralelu k častějšímu motivu secesního symbolismu, jímž byla Femme Fatale – žena osudová.

Umělecká sbírka Galerie plastik má charakter reprezentativního souboru děl českého sochařství sklonku 19. a první poloviny 20. století. Sbírka díky svým kvalitám vzbuzuje trvalý zájem odborníků i uměnímilovné veřejnosti. V rámci propagace stálé expozice Galerie plastik jsme pro Vás připravili nový propagační prospekt, který obsahuje základní údaje o sbírce a informace pro návštěvníky galerie v česko-anglické jazykové mutaci.

Doufáme, že se Vám prospekt bude líbit a že díky němu naleznou do hořické galerie cestu další příznivci výtvarných umění.

Vážení návštěvníci, 
české galerie i většina světových muzeí umění zůstávají i nadále z důvodů bezpečnostních opatření uzavřené. Protože Galerie plastik není výjimkou a nemůžeme s Vámi bohužel zahájit výstavní sezónu 2020 osobně, připravili jsme si pro Vás pravidelné příspěvky o pokladech našeho depozitáře. Doufáme, že Vám naše díla nabídnou v současné situaci alespoň drobné odreagování. 

Quido Kocián, Malíř Ludvík Vacátko, 1899, patinovaná sádra, Galerie plastik Hořice

Portrétní tvorba prostupuje dílem Quida Kociána spíše výjimečně a jakoby mimochodem. Sochař, který je znám především díky originálním secesně-symbolistním a expresivním plastikám, prakticky netvořil podobizny na zakázku a pokud portrétoval, pak čistě z osobních důvodů. V centru sochařova zájmu se nacházelo především vystižení psychického stavu a nejvnitřnějších stránek lidské povahy, vnější fyzická podoba jej zajímala až na druhém místě.

Na sklonku 19. století vytvořil Kocián několik mužských portrétů dle modelů ze svého blízkého okolí. K nim náleží i suverénně modelovaná podobizna kolegy malíře Ludvíka Vacátka, kterého zachytil jako mladého elegána s natočenými kníry a bujnou kšticí nad vysokým čelem, v jehož zasněném nostalgickém pohledu se pomyslně odráží mnohé z pocitů generace přelomu 19. a 20. století. 

V souvislosti se 110. výročím založení Galerie plastik je na místě jak ohlédnutí za slavnou minulostí umělecké instituce, tak zejména úvaha o budoucnosti sochařské sbírky města.

Není pochyb, že díky jedinečným přírodním dispozicím Hořic, osvícenému přístupu městského zastupitelstva a celkovému uměnímilovnému naladění společnosti byly na počátku 20. století položeny základy unikátní umělecké kolekce. Sochařská škola poskytovala ve své době výjimečné praktické i teoretické vzdělání v oblasti zpracování kamene a reprodukčního sochařství. Absolventi se většinou do Hořic rádi vraceli, ať již jako kamenosochaři či začínající i etablovaní umělci. Hořice dokázaly plně využít a zhodnotit své přirozené předpoklady a programově si budovaly pověst sochařského centra a kulturního střediska. Zejména díky těsné spolupráci školských a kulturních institucí ve městě se podařilo uskutečnit řadu zajímavých akcí. Galerie plastik, umělecká sbírka zaměřená na prezentaci soudobých sochařských děl na malém městě, představovala v tehdejší galerijní praxi zcela ojedinělý úkaz, pro nějž bychom jen stěží hledali obdobu v celém středoevropském prostoru. Přestože galerie již ve svých počátcích bojovala se stálým nedostatkem finančních prostředků, dařilo se díky celkovému prokulturnímu naladění společnosti zajistit pro sbírku dostatek zajímavých akvizic. V rané etapě budování sbírky sehrávaly podstatnou roli zejména věcné a finanční dary sochařů a mecenášů, kteří považovali za čest podpořit neobvyklý kulturní podnik. Nejštědřejším dárcem byl v dějinách galerie starosta Josef Fejfar, který se svým velkorysým přístupem stal vzorem pro další obyvatele města. Specifické přírůstky do galerijní sbírky představovaly sochy provedené do kamene v dílnách sochařské školy. Zavedení sochaři většinou vytvořili model sochy, který nechali odlít do sádry, a realizaci díla v definitivním materiálu zpravidla zajišťoval reprodukční kameník. Mistr sochař, který posléze dokončil například jemné a komplikované detaily, byl tak ušetřen zdlouhavé a fyzicky náročné práce odběru kamenného materiálu. Hořickou školu si pro brilantní reprodukční práce oblíbila celá řada předních sochařů své doby. Většinu z nich zaujala myšlenka úzce specializované umělecké sbírky a galerii věnovali sádrový model svého díla, popřípadě svolili, aby v dílnách školy vznikla kamenná varianta sochy pro galerijní sbírku. V tomto případě účtovala škola galerii pouze cenu spotřebovaného materiálu. Další díla nakupovali kurátoři z galerijního rozpočtu, jehož bezmála 60 procent bylo tehdy určeno na nové akvizice. Pokračování textu 110 let hořické Galerie plastik