Rubrika: 4. Představujeme

V souvislosti se 110. výročím založení Galerie plastik je na místě jak ohlédnutí za slavnou minulostí umělecké instituce, tak zejména úvaha o budoucnosti sochařské sbírky města.

Není pochyb, že díky jedinečným přírodním dispozicím Hořic, osvícenému přístupu městského zastupitelstva a celkovému uměnímilovnému naladění společnosti byly na počátku 20. století položeny základy unikátní umělecké kolekce. Sochařská škola poskytovala ve své době výjimečné praktické i teoretické vzdělání v oblasti zpracování kamene a reprodukčního sochařství. Absolventi se většinou do Hořic rádi vraceli, ať již jako kamenosochaři či začínající i etablovaní umělci. Hořice dokázaly plně využít a zhodnotit své přirozené předpoklady a programově si budovaly pověst sochařského centra a kulturního střediska. Zejména díky těsné spolupráci školských a kulturních institucí ve městě se podařilo uskutečnit řadu zajímavých akcí. Galerie plastik, umělecká sbírka zaměřená na prezentaci soudobých sochařských děl na malém městě, představovala v tehdejší galerijní praxi zcela ojedinělý úkaz, pro nějž bychom jen stěží hledali obdobu v celém středoevropském prostoru. Přestože galerie již ve svých počátcích bojovala se stálým nedostatkem finančních prostředků, dařilo se díky celkovému prokulturnímu naladění společnosti zajistit pro sbírku dostatek zajímavých akvizic. V rané etapě budování sbírky sehrávaly podstatnou roli zejména věcné a finanční dary sochařů a mecenášů, kteří považovali za čest podpořit neobvyklý kulturní podnik. Nejštědřejším dárcem byl v dějinách galerie starosta Josef Fejfar, který se svým velkorysým přístupem stal vzorem pro další obyvatele města. Specifické přírůstky do galerijní sbírky představovaly sochy provedené do kamene v dílnách sochařské školy. Zavedení sochaři většinou vytvořili model sochy, který nechali odlít do sádry, a realizaci díla v definitivním materiálu zpravidla zajišťoval reprodukční kameník. Mistr sochař, který posléze dokončil například jemné a komplikované detaily, byl tak ušetřen zdlouhavé a fyzicky náročné práce odběru kamenného materiálu. Hořickou školu si pro brilantní reprodukční práce oblíbila celá řada předních sochařů své doby. Většinu z nich zaujala myšlenka úzce specializované umělecké sbírky a galerii věnovali sádrový model svého díla, popřípadě svolili, aby v dílnách školy vznikla kamenná varianta sochy pro galerijní sbírku. V tomto případě účtovala škola galerii pouze cenu spotřebovaného materiálu. Další díla nakupovali kurátoři z galerijního rozpočtu, jehož bezmála 60 procent bylo tehdy určeno na nové akvizice. Pokračování textu 110 let hořické Galerie plastik

Jan Stria, Mým pohledem
Galerie plastik Hořice, 7. 10. – 29. 10. 2017

Fotografické portfolio Jana Strii obsahuje množství snímků, které pořídil během cest do dalekých exotických zemí. Pevné místo v něm však zaujímají rovněž fotografie Podkrkonoší, jež představuje autorovu srdeční lokalitu. Rozličné přírodní krásy regionu pod Zvičinou, v němž Stria vyrůstal, zformovaly jeho cítění krajiny a smysl pro jedinečnost místa. Jan Stria se do rodného kraje trvale vrací také s fotoaparátem, aby „svým pohledem“ zachytil jeho známou i zdánlivě skrytou tvář. Výběr z krajinné tvorby Jana Strii přináší od 7. října hořická Galerie plastik. Během příprav výstavy nám talentovaný autor zodpověděl několik důvěrných otázek týkajících se jeho vztahu k fotografii.

Co pro Vás bylo prvním impulsem pro fotografování a jak vypadaly Vaše první kontakty se světem fotografie?

Mé první kontakty s fotografií se pojí s fotoaparátem na černobílý kinofilm zn. VILIA, který jsme v té době měli doma. Později, zhruba ve věku 7 let, jsem dostal svůj první plastový fotoaparát východoněmecké výroby. Pamatuji si, že mě bavilo zachycovat okamžiky a zajímavosti. Na základní škole jsem navštěvoval kroužek věnovaný fotografii. První zrcadlovku jsem si pořídil až v polovině roku 2010 a vážněji jsem se o fotografování začal zajímat až na konci roku 2012.

————-

Narodil jste se v Hořicích a část života prožil v Lázních Bělohradě. Ovlivnila nějak místa Vašeho dětství Vaše vnímání krajiny a skrze ně i Váš tvůrčí přístup?

Jednou z důležitých věcí ve fotografii je umět se dívat kolem sebe. Krajinu Podkrkonoší charakterizuje rozmanitost: máme tu roviny, doliny, údolí s potůčky a řekami a samozřejmě je odsud blízko do hor. Tím, jak je Podkrkonoší malebné, je dobré být stále ve střehu. Stačí vyjít na jiný kopec a naskytne se úplně odlišný výhled.

————-

Máte v Podkrkonoší nějakou oblíbenou lokalitu, kam se jako fotograf rád vracíte a z jakého důvodu?

Jelikož jsem zde vyrostl, mám k mnoha místům velice osobní vztah a pokaždé se sem rád vracím. Oblíbených míst mám několik. Jedním z nejoblíbenějších je okolí kostelíka na Byšičkách.

————-

Snímky z Vašeho portfolia jsou svědky nesčetných dobrodružných cest. Bylo Vaším koníčkem nejprve cestování nebo fotografování? A jaká je současná realita: cítíte se spíše jako fotograf krajinář nebo jako cestovatel s foťákem?

Od malička jsme s rodiči cestovali a k tomu tak nějak automaticky patřilo zachycování okamžiků. Obojí se výborně doplňuje a prostě patří k sobě. Občas se vydávám s kamarády na „fotoexpedice“ a tam je primárním cílem focení.

————-

Pravděpodobně nikdy dříve se nevěnovalo krajinářské fotografii tolik lidí jako dnes. Myslíte si, že je ještě možné přinést do tohoto oboru zcela nový tvůrčí vklad, nebo již vše bylo vyfoceno a vznikají pouze parafráze kvalitních děl? 

Se stále větší dostupností kvalitní techniky a touhou po sdílení se stala fotografie krajiny velmi oblíbená a mnoho lidí se snaží zachytit známé scenerie. Vzniká tak velké množství stejných či velmi podobných fotografií. Stále je ale možné vyfotit známé místo nově, důležité je mít nápad a tvůrčí schopnosti.

————-

Fotíte také zvířata a makro, zkusil jste i portrétní fotografii a snímky architektury. Připadá Vám zvládnutí těchto motivů náročnější než focení krajiny?

Každý žánr má svá specifika a zákony. Např. u portrétní fotografie je důležité nasvícení objektu a scény, kdežto u focení zvěře je to často o rychlosti a pohotovosti. Principy fotografie ale samozřejmě platí napříč žánry.

————-

Aktuálně fotíte jen na digitální fotoaparát nebo Vás někdy zláká film, k němuž se mnozí fotografové vrací?

Momentálně fotím s digitální zrcadlovkou, ale jak jsem již uvedl, vyrůstal jsem s kinofilmem. Autor fotící na kinofilm si musí vše pečlivě rozmyslet, protože je omezen počtem políček filmu a po zmáčknutí spouště nevidí hned výsledek na displeji. Fotografie zachycené na film mají své kouzlo a existuje mnoho softwarových filtrů pro digitální fotografii k imitaci filmového výstupu.

————-

Nacházíte pro svoji tvorbu inspiraci také v jiných uměleckých žánrech než je fotografie?

Mou hlavní inspirací je sama příroda, ať už se jedná o východ slunce na horách při inverzi nebo o oroseného motýla brzy ráno na louce.

————-

Pracujete v IT. Lákalo by Vás být fotografem na plný úvazek?

To by byl splněný sen. Rád bych fotografii věnoval mnohem více času, ale jak se říká „každá mince má dvě strany“. Fotografie je pro mě koníčkem, relaxací a únik od každodenních starostí, stresu a nerad bych aby se to změnilo.

————-

Můžete čtenářům popsat Váš nejintenzivnější zážitek spojený s fotografováním?

To byl asi výlet do francouzských alp, kdy po velmi náročném zhruba čtyřhodinovém výstupu s cca 30kg „plnou polní“ následovala noc ve stanu za divoké bouře a lijáku. Ráno a celý následující den byl ovšem jako z pohádky.

————-

A na konec klasický dotaz: máte nějaký aktuální cestovatelsko-fotografický sen?

Velmi mě láká procestovat Mongolsko a ruský venkov. Určitě se chci vrátit na Nový Zéland, zavítat do Austrálie, Patagonie a Kanady.

 

Do expozice Galerie plastik se vrací klenot českého sochařského art deca

V roce 2016 získala Galerie plastik finanční dar v hodnotě 15.000 Korun. Donátor, pan Mike Morris, věnoval prostředky na základní konzervátorské zásahy ve sbírce plastiky. Také díky výše zmíněnému obnosu mohla být opravena sádrová socha Dalily od Jaroslava Horejce.

Hrdinku slavného starozákonního příběhu lásky a zrady Horejc ztvárnil jako svůdnou femme fatale ve vyzývavé, takřka taneční, póze, s vějířem za hlavou a dýkou u pasu. Plastika pochází z roku 1923. O čtyři roky později se autor k tématu vrátil, Dalilu propojil se samostatnou figurou jejího biblického protějšku Samsona (1922) a nechal vzniknout zcela nové sousoší. Vedle hořické sochy jsou v soupisu plastického díla Jaroslava Horejce uvedeny další varianty Dalily v majetku předních českých muzeí umění a soukromého sběratele a milovníka Horejcova díla, Tomáše Hejtmánka. Přestože se jednotlivá provedení ženské figury zdají na první pohled shodná, variují v subtilnosti tělesných proporcí i manýristickém vyznění siluety. Dalila ze sbírky Galerie plastik je v objemu plnější a modelací se více přibližuje až renesančním půvabům Samsona. Zvláštností hořické sochy je drobná dýka srpovitého tvaru, zcela odlišná od mačety, příznačné pro další známé varianty. Pokračování textu Představujeme v roce 2017

Vzácný odkaz hořickému muzeu

V těchto dnech obdrželo hořické muzeum do svých sbírek vzácný dar z odkazu profesora MUDr. Miloše Máčka, DrSc., významného hořického rodáka.

Narodil se 6. prosince 1922 Anně a Františku Máčkovým s rodovými kořeny z matčiny strany na Hořicku. Dědeček Ježek měl prosperující rukavičkářství v Komenského ulici a prostřednictvím babiččiných sester byli spřízněni s významnými hořickými rodinami. Jedna ze sester se provdala za sochaře Quida Kociána a druhá se přivdala do umělecké rodiny Maixnerů. Své dětství a prakticky celý život prožil Miloš Máček v Praze, kam se rodiče záhy odstěhovali za prací. Otec získal místo účetního u firmy Ascher, kde pracoval po celý život a kariérně vystoupal až na místo prokuristy. Přesto se však rodina, kam o čtyři roky později přibyl ještě druhý syn Jaroslav, ráda vracela na prázdniny do Hořic, kde si pořídila z dědictví po dědečkovi domek v Macharově ulici.

Ačkoliv peněz nebylo nazbyt, nechali Máčkovi oba syny studovat. Miloš se ve volném čase věnoval skautingu a cvičení v Sokole, nakonec však u něj převládly zájmy kulturní a zapojil se do studentské skupiny sdružené kolem časopisu Mladá Kultura, v níž se diskutovalo nejen o literatuře, ale i filozofii a politice. Jejich vzory byli básníci, spisovatelé a herci Voskovec a Werich, E. F. Burian, V. Nezval, J. Seifert, Vl. Vančura a mnozí jiní. Bohužel, mnozí z těchto studentů, hlavně židé, nepřežili válku. Mezi Milošovy přátele z té doby patřili např. Ivan Osvald, pozdější redaktor Mladé fronty a docent AMU, Jiří Hájek, redaktor Tvorby, malíř Paderlík či básník Josef Kainar. Rodina žila spokojeně až do války. Ačkoliv se Máčkovi sami přímo nevěnovali odbojové činnosti, neodepřeli pomoc příbuzným – neteři a jejímu muži a další příbuzné, kteří byli do odboje zapojeni a hledali úkryt před gestapem. Máčkovi, žijící v malém bytě, jim sice poskytli nocleh jen na krátkou dobu, přesto si pro rodiče gestapo jednoho dne přišlo. A protože právě v těchto dnech byl spáchán atentát na Heydricha, byli Anna a František Máčkovi 30. května 1942 v prvním seznamu popravených za schvalování atentátu na říšského protektora. Jejich památku dnes připomíná pamětní deska v Masarykově věži samostatnosti.

Miloš, tehdy již dvacetiletý, našel práci v Penzijní pojišťovně na Smíchově. Hned po válce se nechal zapsat ke studiu na lékařské fakultě a díky své píli a dobrým výsledkům se mu podařilo získat diplom již za čtyři roky. Rozhodl se věnovat pediatrii a své první zaměstnání získal na umístěnku v jilemnické nemocnici, odkud byl později přeložen do Liberce.

„V 50. letech minulého století přechází do Prahy na I. Dětskou kliniku, kde pod vedení prof. Švejcara čerpal cenné zkušenosti a profesně stoupal. Solidní pediatrická erudice mu umožnila vybudovat mezinárodně unikátní vývojově orientovaná pracoviště, vypracoval řadu rehabilitačních programů v pediatrii. Jako první zavedl rehabilitaci dětských kardiaků, pověstné jsou rovněž jím navržené rehabilitační programy pro dětské astmatiky. Věnoval se studiu vlivu pohybu na vývoj zdravých dětí. Tato orientace pražské Kliniky tělovýchovného lékařství a rehabilitace na tehdejší Fakultě dětského lékařství rychle přitáhla pozornost ze zahraničí a pracoviště se zapojilo mj. do mezinárodního biologického programu. Klinika spolupracovala s Ústavem pracovní fysiologie v Dortmundu. To bylo v šedesátých letech minulého století neobvyklé, mezinárodní spolupráce se pěstovala málo. V letech 1963 – 1969 byl profesor Máček děkanem fakulty.
Profesor Máček byl činný ve vědeckých aktivitách, např. v Mezinárodní organizaci sportovní mediciny (IBP),(FIMS), opakovaně organizoval symposia Pediatric Group of Work Physiology. Publikoval na tři sta primárních publikací, z toho třetinu v zahraničí. Je čestným členem Americké společnosti pro pediatrickou fysiologii. Je autorem nebo spoluautorem monografií a učebnic. Obklopil se schopnými spolupracovníky, klinika vedená jeho následovníky zůstává chloubou fakulty.“ (zdroj Ondřej Hrušák, Jan Herget: Významné životní jubileum profesora MUDr. Miloše Máčka, DrSc. In: https://www.lf2.cuni.cz/fakulta/clanky/rozhovory/vyznamne-zivotni-jubileum-profesora-mudr-milose-macka-drsc).

V r. 1988 odešel prof. MUDr. Miloš Máček, DrSc. do penze, ale i nadále pracoval na fakultě jako konzultant na poloviční úvazek a až do svých 89 let měl minimální učební úvazek 0,1. Během svého života byl oceněn řadou tuzemských i zahraničních vyznamenání, z nichž si nejvíce vážil medaile J. E. Purkyně a Zlaté medaile fakulty dětského lékařství. Odchod do důchodu umožnil prof. Máčkovi věnovat se naplno své velké zálibě – malování. Náměty hledal především v přírodě. Maloval krajiny městské i venkovské (Hořice a okolí, motivy z Českomoravské vrchoviny, z jižních Čech, z Jeseníků, kam jezdil na chalupu i z dovolené v Dalmácii a v Itálii). Nevyhýbal se však ani motivům kytic a zátiší s ovocem. Každoročně obesílal výstavy Výtvarné skupiny lékařů, které se konaly nejen v Praze, a uspořádal i několik samostatných výstav. Obrazy věnoval svým přátelům doma i v cizině a členům rodiny. Ve své poslední vůli pamatoval také na rodné město Hořice a hořické Galerii plastik daroval dva své obrazy – olejomalby Kytice a Krajina a obraz malovaný bratrancem své maminky Quidem Romanem Kociánem: Kytice vlčích máků. Tato díla převzali v minulých dnech zástupci města a galerie a budou řádně zaevidována a zařazena do umělecké sbírky Městského muzea a galerie Hořice. Děkujeme.

PhDr. Oldřiška Tomíčková
Městské muzeum a galerie Hořice
Foto: Tomáš Mates

 

 

 

Jan Vítězslav Dušek, Portrét starého muže (pan Pflégr), 1923, patinovaná sádra

Sochař Jan Vítězslav Dušek (1891-1966), absolvent hořické sochařské školy a student pařížské Académie de la Grande Chaumière u Emila Antoina Bourdella, vytvořil většinu svých exteriérových soch v jižních Čechách a rovněž galerijní díla se nacházejí převážně v jihočeských sbírkách. Nicméně náklonnost k městu kamenné krásy Dušek potvrdil v roce 1926, když Galerii plastik věnoval tři sádrové modely s právem reprodukce. Jednalo se o mužské portréty, na nichž pracoval na počátku dvacátých let, tedy v období mezi studijními pobyty v Paříži.
Především na Portrétu starého muže je „bourdellovská“ zkušenost patrná. Bourdelle se stal vzorem progresivně smýšlejících českých sochařů po své pražské výstavě v roce 1909. Záhy začal jeho kurzy v Paříži navštěvovat Otto Gutfreund a Janu Štursovi zabránilo v odjezdu do města nad Seinou vypuknutí první světové války. Bourdelle nabídl alternativu k Rodinově modelaci založené na rozkladu formy a světelných efektech. Díla Emila Antoina Bourdella vycházejí z architektonické výstavby objemu, syntézy tvaru a vyrovnaného vztahu mezi celkem a detailem. Dušek, který strávil v Paříži s přestávkami více než dva roky, neskrýval obdiv k silné autoritě svého učitele a Bourdellovy sochařské metody jej přirozeně ovlivnily. Podmanivost Burdellových sochařských lekcí Dušek popsal následovně:

 

Soubor soch z hořické Galerie plastik bude reprezentovat „město kamenné krásy“ na výstavě Neklidná figura – exprese v českém sochařství kolem roku 1900.

Výstavu „Neklidná figura“ připravuje pro sály v objektu městské knihovny na Mariánském náměstí Galerie hlavního města Prahy. Kurátoři projektu vybrali ze sbírky hořické galerie třináct plastik, které představují výjimečnou kvalitu v kontextu českého sochařství přelomu 19. a 20. století a doplní prestižní výběr z uměleckých sbírek dalších muzeí. Hořické sochy od Ladislava Šalouna, Quida Kociána, Josefa Kalvody, Ladislava Jana Kofránka, Jaroslava Krepčíka a Františka Stránského budou téměř pět měsíců vystaveny také v blízkosti slavných děl velikánů světového sochařství – Augusta Rodina, Emilla Antoina Bourdella nebo Constantina Meuniera.
Díla, která budou zapůjčena ze stálé expozice Galerie plastik, budou nahrazena neméně kvalitními plastikami z depozitáře. Za návštěvu bude bezpochyby stát nejen pražská výstava, ale i obměněná expozice hořické galerie.

Výběr ze souboru plastik, které budou zahrnuty do výstavy „Neklidná figura“

•  Neklidná figura — exprese v českém sochařství kolem roku 1900
• Termín: 4. 5. — 25. 9. 2016
• Místo konání: Galerie hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 98/1, 110 00 Praha
• Kurátoři: Petr Wittlich, Sandra Baborovská

Výstava „Neklidná figura“ zprostředkuje dnešnímu divákovi nový pohled na významnou kapitolu české národní kultury, na pozoruhodný rozvoj sochařství na přelomu 19. a 20. století. Ten měl své specifické sociální a kulturní předpoklady, ale výstava se soustřeďuje na jeho vlastní uměleckou problematiku. Ukáže, jak po zahajující periodě let devadesátých, ovládaných ještě příkladem mezinárodního akademismu a jeho ideálních námětů, prošlo české sochařství nárazem moderního naturalismu, aby pak osobitě reflektovalo impresionismus. Zároveň se zde ale projevil symbolismus, živený i mimovýtvarnými ideovými zdroji. Tento typický dvojí kořen moderního sochařství se zvýraznil i ve vrcholném období kolem roku 1910 diferenciací mezi plastikou zhodnocující eminentní zájem o tělesnost příklonem k ideji obnovené antiky a mezi sklony symbolistů excitovat citovost až do poloh moderního expresionismu. Dynamický umělecký vývoj byl zahájen zakladatelským zjevem J. V. Myslbeka a rozvinul se v mladších generacích, v osobnostech F. Bílka, S. Suchardy, J. Mařatky, Q.Kociana, B. Kafky, L. Šalouna, J. Štursy a mnoha dalších umělců. Jejich výtvory, zahrnující jak plastiky, tak pozoruhodné kresby, budou konfrontovány s typickými ukázkami děl světových sochařů, kteří vesměs zasáhli do českého vývoje svými pražskými výstavami (Rodin, Meunier, Bourdelle).Tyto ukázky jako výpůjčky se světových muzeí obohatí profil výstavy pro domácího diváka. Specifická dispozice výstavních sálů umožní i vyznačení vývoje české dekorativní a pomníkové plastiky. Výstava má obnovit zájem českého publika o mimořádně kvalitní část naší kulturní tradice a poukázat na příklady, které mohou být stimulující i pro současnost.

Digitální zpracování kartografického fondu hořického muzea a jeho zpřístupnění ve Virtuální mapové sbírce

Hořické muzeum navázalo v nedávné době spolupráci s Ing. Milanem Talichem, Ph.D. a Ing. Filipem Antošem, pracovníky Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického Akademie věd České republiky (AV ČR). Toto vědecké pracoviště ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR realizuje grantový projekt Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Jedním z výstupů projektu je tzv. Virtuální mapová sbírka, jež má badatelům zpřístupnit digitálně zpracované kartografické fondy muzeí, archivů, knihoven a dalších institucí v České republice a na Slovensku.
Městské muzeum v Hořicích patří mezi první instituce svého druhu, které své fondy prostřednictvím Virtuální mapové sbírky zpřístupnily badatelům. Například z Královéhradeckého kraje jsou v současné době vedle hořické sbírky zpřístupněny pouze mapové sbírky muzeí v Nové Pace a Jaroměři. Nutno podotknout, že digitalizovaný kartografický fond hořického muzea (více než 500 map a plánů) kvantitou výrazně převyšuje jaroměřskou i novopackou sbírku.
Hořická mapová sbírka byla veřejnosti částečně prezentována v roce 2013 na výstavě Krása starých map a plánů ze sbírek hořického muzea, kterou instituce realizovala ve spolupráci s Ing. Günterem Fiedlerem. Nyní se však zájemci mohou prostřednictvím Virtuální mapové sbírky seznámit s kompletním kartografickým fondem hořického muzea. Vlastivědní badatelé jistě ocení zpřístupnění městských plánů, katastrálních, revírních a dalších map z 19. a 20. století se vztahem ke zdejšímu regionu. Hořická muzejní sbírka dále obsahuje např. mapy historických krajů v Čechách z počátku 19. století, mapy okresů z druhé poloviny 19. století a další kartografický materiál odrážející dobové správní poměry. Ze specializovaných map ve zdejší sbírce lze zmínit např. železniční a poštovní mapy. Důležitou součástí fondu jsou vojenské mapy, resp. mapy dokumentující válečné konflikty v 18. a 19. století. Z těchto speciálních map zmiňme alespoň pruskou vojenskou mapu Saska a Čech z roku 1778.
Nejatraktivnější součástí hořického kartografického souboru jsou mapy z 18. století, jež zdobí krásná parerga (grafická výzdoba, v našem případě mědirytiny). Tyto mapy jsou tak zároveň dokladem dobového uměleckého cítění i zajímavým ikonografickým pramenem. Například na výzdobě legendární Müllerovy mapy Čech z roku 1720, jež patří mezi nejcennější exempláře hořického fondu, se podílel významný barokní malíř Václav Vavřinec Reiner. Za povšimnutí jistě stojí také mapy slezských knížectví z třicátých let 18. století. Některé mapy z hořického souboru zachycují i země, které byly v 18. století pro běžného Evropana něčím zcela exotickým, což dokumentuje např. mapa Chile a Paraguaye z roku 1733 nebo mapa Japonského císařství pocházející z doby kolem poloviny 18. století.

Virtuální prohlídku sbírky map a plánů hořického muzea si můžete dopřát na webových stránkách:

chartae-antiquae.cz

Václav Horák, Městské muzeum a galerie Hořice

 

Klimt, Kupka, Picasso a hořické hračky
výstava Kubismus – Konstruktivismus – Formkunst v Dolním Belvederu ve Vídni, 10. 3. – 19. 6. 2016

Umělecky cenné hořické hračky z počátku minulého století sdílejí od 10. března výstavní sály vídeňské galerie Belvedere s prestižními díly Klimta, Kupky, Picassa a dalších předních tvůrců moderního výtvarného názoru 20. století.
Autorský tým výstavy předkládá veřejnosti velmi ambiciózní projekt, jehož cílem je přiblížit východiska uměleckých přístupů, které vedly v Rakousku-Uhersku po roce 1900 k vyústění do abstraktních poloh. Umění prominentních autorů doby je na výstavě postaveno do přímé konfrontace s díly regionálních tvůrců, která mohou být ve světle svých slavných sousedů mnohdy nově interpretována. Výstava mimo jiné řeší specifický význam reformní umělecké výchovy v rámci vzdělávacího systému Habsburské monarchie, která dle autorů podmínila současný vznik řady inovativních a zároveň příbuzných uměleckých proudů. V nastíněném kontextu představují hračky hořického družstva, zhotovené dle návrhu Jana Kysela, vskutku ilustrativní exponát. Jejich zařazení do hlavní jarní expozice přední vídeňské galerie navíc zcela zjevně potvrzuje výjimečné kvality uměleckých sbírek Hořického muzea a galerie.
Vedle předmětů z oblasti užitého umění nabízejí výstavní sály Belvederu jedinečný výběr obrazů a soch od představitelů kubismu, kinetického umění, vídeňské secese a dalších uměleckých proudů, jež na počátku 20. století koexistovaly na půdě monarchie. Z pozice českého návštěvníka představuje podnětnou linii výstavy zejména hledání pojítek mezi českým uměním před první světovou válkou a tím, co se ve stejné době odehrávalo na vídeňské scéně.

 

 

 

Ve sbírce militárií hořického muzea najdeme i několik památek na pruskou-rakouskou válku. Vojenský konflikt, který kulminoval největším bojovým střetem nedaleko Hradce Králové dne 3. července 1866, se prohnal i městem Hořice. Právě z tohoto tažení muzeum uchovává mezi sbírkovými předměty chladnou zbraň jednoho z pruských vojáků.

Tento vzor tesáku byl nejdříve zaveden jako poboční zbraň pěších pluků. V 80. letech 19. století však byl z jejich výzbroje stažen a do konce 1. světové války ho používali příslušníci německého lehkého dělostřelectva. Charakteristickým znakem je zobcovitý tvar hlavice jílce odlitého z mosazi, na vnější straně diagonálně rýhovaného, a esovitě prohnutá záštita. Mírně zakřivená jednosečná čepel je bez výbrusu. Celková délka tesáku je 56 cm, délka čepele 43 cm, váha 0,80 kg. Tesák byl nošen v dřevěné pochvě potažené černou kůží, zpevněné mosaznou montáží. Ta se však ve sbírce muzea nedochovala.

Tesák není značen výrobcem, je ovšem značen zařazením do vojenské jednotky – do pluku a setniny. Pod značkou I.R.44.8.247 se tak ukrývá pěší pluk 44, 8. setnina, zbraň číslo 247 (Infanterie-Regiment Nr. 44, 8. Kompanie, Gewehr 247). Východopruský pěší pluk číslo 44 postupoval do Čech v rámci 2. pěší divize od Trutnova a pomohl rozhodnout bitvu u Hradce Králové. Druhé divizi velel generálporučík Friedrich Karl Wilhelm von Clausewitz (1807–1866). Tesák je dále značen na záštitě přejímací značkou FW (Friedrich Wilhelm IV., pruský král v letech 1840 až 1861), rokem převzetí zbraně armádou (18)60 a revizní značkou komisaře S.

Literatura:

Šach Jan, Chladné zbraně, Praha 2004.
Bělina Pavel – Fučík, Josef, Válka 1866, Praha 2005.

Tomáš Hylmar